Co mají společného Rolling Stones, Aretha Franklin a John Coltrane?

Zemřel Ahmet Ertegun, zakladatel značky Atlantic
Blues, rock, soul a jazz by se nestaly, čím jsou dnes, nebýt Ahmeta Erteguna, zakladatele gramofonové firmy Atlantic, 3_co_mají_společného_1pro kterou natáčeli třeba Ray Charles, Charles Mingus a Otis Redding. Ertegun se narodil roku 1923 v Istanbulu. Jeho otec, Mehmet Munir, byl právním poradcem Kemala Ataturka, zakladatele tureckého státu, později velvyslancem ve světových metropolích. Když bylo Ahmetovi devět let, jeho starší bratr Nesuhi ho vzal na koncert jazzového zpěváka Caba Callowaye a orchestru Dukea Ellingtona do londýnského Palladia. „To byla úžasná zkušenost. Nikdy předtím jsem žádného černocha neviděl, a i když jsem znal jazz z nahrávek, naživo to bylo naprosto neuvěřitelné.“ Ke svým čtrnáctým narozeninám dostal od matky nahrávací přístroj, který ryl zvukové drážky do acetátových fólií. Tehdy Ahmet vyprodukoval svoji první nahrávku: napsal text k instrumentálce West End Blues od trumpetisty Cootieho Williamse, a do přístroje jej nazpíval za doprovodu gramofonu.
Když se později jeho otec měl stát velvyslancem ve Washingtonu, Ahmet se zaradoval: „Tak konečně se dostanu do země kovbojů, Indiánů, gangsterů a jazzu.“ Ve svých čtyřiadvaceti letech si vypůjčil deset tisíc dolarů od rodinného zubaře a v New Yorku s partnerem založil Atlantic Records. „Nejdřív jsme si mysleli, že to zkusíme na dva na tři roky a pak toho necháme. Chtěli jsme především natáčet takové desky, které bychom si sami koupili.
To bylo v roce 1947, tedy osm let předtím, než hity Elvise Presleyho a Billa Haleyho zahájily rockovou éru – ale rock and roll tehdy vlastně už existoval ve své ,černošské‘ podobě: říkalo se mu race music, tedy ,rasová hudba‘, a zatím ho poslouchalo především černošské publikum. Hudební průmysl procházel změnou: válečný nedostatek surovin nutil gramofonové firmy soustředit se jen na velké hvězdy, na trhu vznikl prostor pro nezávislé značky.
„Mluvil jsem s několika šéfy nezávislých firem, zdálo se mi, že oni ty své nahrávky vůbec neposlouchají, jako by ve svém předešlém zaměstnání jen obsluhovali juke-boxy. Rozuměli jsme tomu, čemu oni ne, a mohli jsme se tedy uplatnit,“ vzpomíná Ertegun. „A velké firmy jsem vůbec nebral v úvahu, protože neznaly nic jiného než bělošský pop.“
První hity na značce Atlantic s Rayem Charlesem či neworleanským pianistou Professorem Longhairem přišly roku 1949, v následující dekádě se Atlantic etabloval jako přední vydavatel rhythm & blues. Tehdy Ertegun získal další producentské partnery: Jerryho Wexlera, svého bratra Nesuhiho, v šedesátých letech se k nim připojil další Turek, Arif Mardin. Tak vznikl team, který se zapsal do dějin populární hudby. Zatímco v padesátých letech Atlantic přibližoval původně ,rasovou‘ hudbu bělošskému publiku, v šedesátých letech se situace otočila. Masově líbivou černošskou hudbu přinášela produkce Motown a Atlantic reprezentoval syrový protipól. Na americkém trhu vedle toho také distribuoval celou plejádu britských skupin – včetně Cream a Erika Claptona, Led Zeppelin, Yes a King Crimson. Tehdy mimochodem došlo k prvnímu kroku v propojování velkých firem, což nakonec vyústilo v současný stav, kdy hudební trh ovládají čtyři giganti, Sony BMG, Warner, Universal a EMI. Roku 1967 Ertegun prodal Atlantic firmě Warner, ale udržel si uměleckou kontrolu. O čtyři roky později například osobně vyjednal s Mickem Jaggerem kontrakt na nahrávky Rolling Stones, který vydržel čtrnáct let. Když loni v říjnu skupina hrála v divadle Beacon Theater v New Yorku na počest šedesátých narozenin bývalého prezidenta Clintona, Ertegun uklouzl v zákulisí a následkem poranění hlavy upadl do komatu, ze kterého se už neprobral. 16. prosince 2006 zemřel.

Djivan Gasparyan, světově známý hráč na šalmaji příbuzný nástroj duduk: „Počátkem devadesátých let nás žilo v Arménii tři a půl milionu, z toho přes jeden milion v Jerevanu. Ale v průběhu dekády se další milion vystěhoval. Inteligence a také muzikanti. Arméni žijí skromně, ale v těch nejchudších rodinách najdete pianino. Mnoho Arménů žijících ve světě jsou či byli slavní lidé, například William Saroyan. Často jsem se s ním setkával: ve Fresnu v Kalifornii, kde bydlel, anebo když přijel v roce 1963 do Jerevanu. Připravili mu velkolepé přijetí a ptali se ho, s kým se chce setkat. Odpověděl, že s Gasparyanem. Pak se se mnou radil, chtěl si koupit duduk. Věnoval jsem mu jeden ze své sbírky. On potom napsal, že každé ráno vstane, dívá se na duduk, a každé ráno se duduk dívá na něj. Ale že jeho duduk zůstává zticha, protože Gasparyan je daleko.“

Arménské záliby britských posluchačů

3_co mají_společného_2Je jaro 2006, a v Brixtonu, londýnské výspě jamajských přistěhovalců, probíhá předávání cen BBC pro world music. Hlavní celebritou i konferenciérem večera je jihoafrický trumpetista Hugh Masakela, který vzpomíná, že právě v této omšelé budově zvané Brixton Academy viděl poprvé Boba Marleyho, Felu Kutiho, Kinga Sunnyho Ade i další velikány černošské hudby. Na podiu či projekčním plátně se střídají kapely z Balkánu, Afriky, Alžíru i Pákistánu – které získaly prvenství v celkem devíti kategoriích. Jejich jména jsou veřejnosti známá už několik týdnů. Jediným skutečným překvapením ceremoniálu je vítěz v desáté kategorii. K anketě, v níž hlasují odborníci, ji jako ozdobu přidala pořadatelská BBC. Je to cena rozhlasových posluchačů, nevypočitatelná veličina, která nesleduje objevy sezóny, ale spíš dlouhodobé trendy, hudbu která zrovna v anketách nevítězí, ale představuje příslovečnou tichou vodu, která břehy mele. Roku 2005 ji získal bulharský saxofonista Ivo Papasov, o rok později se dvacet tisíc hlasujících posluchačů Radia 3 BBC (které je obdobou naší Vltavy) rozhodlopro Armenian Navy Band.
I když prvenství v posluchačské kategorii je přísně utajováno až do jeho vyhlášení na pódiu, přesto existuje relativně diskrétní cesta jak je zjistit alespoň s denním předstihem. Pokud jste novinář a v průběhu zvukových zkoušek odchytáváte umělce k rozhovoru v zákulisí, na dveřích šaten snadno přečtete štítky se jmény účinkujících, včetně vítěze ceny posluchačů BBC.
Armenian Navy Band ovšem čítá přes deset členů. Početnou sestavu tentokrát zastupuje její vedoucí, bubeník Arto Tuncboyaciyan. Jeho vystoupení je na samé hranici bizarnosti, instrumentář orchestru zastupují dva ,nalezené‘ nástroje. Láhev od piva nahradila flétnu, igelitový pytlík měl funkci bubnu. Navzdory očekávání to nevyznělo jako nejapná parodie, Arto má totiž láhev od piva i ve standardní výbavě své kapely a považuje ji za prostředek rovnocenný nástrojům. V Brixtonu byl zdecimovaný cestou i jet-lagem, a i když působil duchem nepřítomně, jeho mysl nebyla v New Yorku, kde se zbytkem ansámblu žije, ale v Arménii: „Naše kapela reprezentuje hlas humanity, a pokud jsme tedy získali cenu, znamená to vítězství humanity. Dnes je v Arménii navíc Den matek, to dobře ladí dohromady.
Arto vysvětluje, že název jeho skupiny, v překladu Arménská námořní kapela, je skrytou provokací – vnitrozemská Arménie totiž žádné námořnictvo nemá. V sestavě jsou jak arménské – či spíše středovýchodní – nástroje jako housle kemenče či citera qanun, tak i klávesy a jazzové dechy, výsledek zní jako hlaďounká, ale muzikantsky vynalézavá fúze. Pro lovce syrových hudebních kořenů možná zklamání, ale určitě ne nějaký podbízívý mainstream. Arto své hudbě říká „avant garde folk music“.

V istanbulském kotli

Arménskou kulturu a dějiny nejlépe charakterizují dvě slova: exil a diaspora. Před dvěma tisíci lety mělo království Arménie rozlohu srovnatelnou s dnešním Tureckem a sahalo od Středozemního ke Kaspickému moři. Dnes je Arménie zhruba dvacetkrát menší, a z celkového počtu devíti milionů Arménů žije pouhá třetina v Arménii, nejznámějším arménským exulantem byl spisovatel William Saroyan.
3_co_mají_společného_3Arto Tuncboyaciyan se narodil poblíž Istanbulu, a jako hudebník se prosadil nejprve v Turecku, pak v Evropě, a ve svých 24 letech se přesunul do USA, kde hrál s Al Di Meolou, Joe Zawinulem i s Paulem Winterem. Armenian Navy Band založil v Jerevanu roku 1998, a přestože to je obchodně prodělečné, využívá každé příležitosti k tomu, aby si mohl zahrát před domácím publikem v Arménii. Ve spojení se svojí mateřskou agenturou Alba Kultur, která sídlí v Německu, dělá maximum pro oživení hudebního života ve své vlasti: v Jerevanu otevřel svůj vlastní klub, do kterého zve novináře z Evropy i muzikanty ze světa.
Laický novinář by snadno Tuncboyaciyana prohlásil za ,světového velvyslance arménské hudby‘. Ale když se s ním dáte do řeči a vyptáváte se na jeho život, sám Arto vás navede, že tím nejtalentovanějším muzikantem v rodině byl jeho o devět let starší bratr, Onno Tuncboyaciyan. To už ale není příběh neznámého arménského bubeníka, který si udělal jméno ve světě, ale tavícího kotlíku jménem Istanbul.
3_co_mají_společného_4Arto vyrůstal v rodině arménského ševce, a když se jeho bratr Onno začal živit hudbou jako baskytarista a skladatel, pro sourozence to byla morální i finanční vzpruha. Arto šel v Onnových šlépějích, a ve svých jedenácti letech se stal jedním z bubeníků Onnovy skupiny, která hrála hudbu z Arménie i Malé Asie. Ale ta rozhodující osudová síla vstoupila do Onnova života v době, kdy Arto už byl v Americe. Jmenuje se Sezen Aksu a dnes, ve svých jednapadesáti letech, je považována za pilíř moderního tureckého popu.
Narodila se v Izmiru jako dcera učitelského páru, její rodiče zpočátku nechtěli, aby Sezen měla cokoli společného s hudbou. Ve svých dvaadvaceti letech natočila první singl, který pronikl do čela turecké hitparády. V dalších letech se Sezen Aksu třikrát pokouší proniknout do soutěže Eurovize, a pokaždé přitom skončí v národním finále. Onno Tuncboyaciyan (často přezdívaný Tunc) se stává v osmdesátých letech jejím producentem i životním partnerem, a společná alba, která tehdy natočili, jsou považována za zlatý fond tureckého popu. Blízcí spolupracovníci líčí, že právě Onno krůček po krůčku vybrušoval hudební profil, který zpěvačku dovedl k jejímu fenomenálnímu úspěchu. V praxi šlo vlastně o hledání spojnice mezi Orientem a Západem, o integrování světových hudebních jazyků jako je soul či blues do tureckého popu.
3_co_mají_společného_5Roku 1995 se Aksu i Tunc rozešli, o rok později Tunc tragicky zahynul. V letadle, které pilotoval, ho na trase z Bursy do Istanbulu překvapilo špatné počasí. „Na rok jsem se zastavila,“ vzpomíná zpěvačka. „Šest měsíců jsem proseděla na židli s očima upřenýma do ohně. Ale nemůžete tvořit hudbu, aniž byste prožívali bolest a neštěstí.“
Ještě téhož roku zpěvačka věnovala Tuncově památce své album Düş Bahçeleri (Snové zahrady), dnes stojí na místě leteckého neštěstí Tuncův pomník. Do světa mezitím pronikají styly z Balkánu, které jsou pochopitelně Turkům blízké. Velkou zásluhu na tomto průlomu má film Underground, a autor jeho soundtracku, Goran Bregović, natáčí se Sezen Aksu album, na němž balkánská dechovka doprovází turecké verze skladeb Kalašnikov, MesečinaEderlezi. Sezen Aksu se na rozdíl od jiných pop-hvězd nevyhýbá kontroverzním politickým tématům, a svoje sympatie dává veřejně najevo: podporuje práva kurdské menšiny, v repertoáru má kurdské lidové písně.

Hudba národního usmíření

Středoevropan je možná zmaten: world music a ceny Eurovize? Do takové soutěže přece neleze nikdo se špetkou vkusu či zdravého rozumu. Ale i když středoevropská zkušenost nás učí opaku, kvalita a líbivost nemusí být vždy v protikladu. V Istanbulu žije deset milionů lidí, zdejší hudba je pestrá a bohatá, hraje se v klubech i v univerzitních aulách, přechod mezi okrajovými žánry a mainstreamem je plynulý, neexistuje tu neblahá ,díra uprostřed‘ jako na naší hudební scéně. Ze studentského prostředí například vzešla skupina Kardes Türküler, což znamená Balady univerzitního bratrstva, která svůj repertoár vybudovala z písní Arménů, Řeků, Kurdů, Ázerbajdžánců i dalších etnik, žijících dnes na tureckém území. Tento folkařský bigband obsahuje snad všechny nástroje od Středozemí po Írán, v jeho čele stojí tři hráčky na perkuse, dvě zpěvačky a zpěvák. Když vystupoval roku 2005 v Rudolstadtu, posluchače možná zmátl svými kostýmy, světly a takřka eurovizní prezentací, ale do jejich autentického a nepřikrášleného projevu se to naštěstí nepromítlo.

Minoritní národnosti prošly na území Turecka etnickými čistkami i kulturním útlakem, a postoj umělců jako Sezen Aksu či Kardes Türküler můžeme tedy považovat za gesto národního usmíření. Během posledních třiceti let došlo na tomto poli k výraznému posunu. Když roku 1972 na univerzitě v Ankaře vypukly bouřlivé projevy solidarity s Kurdy v Iráku, byl to zároveň počátek dráhy zpěváka a pozdějšího disidenta Sivana Perwera. Jeho koncerty navštěvovaly tisíce lidí, jeho kazety se pašovaly do Iráku, za jejich držení hrozilo v Turecku vězení. V obavě o svoji bezpečnost a život se Perwer vystěhoval roku 1976 do ciziny. O třicet let později zní kurdská hudba z oficiálních pódií, kurdská zpěvačka Aynur se těší popularitě a jednu ze Perwerových skladeb natočila na album. Jmenuje se Kece Kurdan, Kurdská dívka, a Aynur v ní nabádá ženy, aby vzaly život do svých rukou a vymkly se mužskému despotismu, typickému pro turecký venkov i muslimské země vůbec. Nahrávka měla soudní dohru: zákaz prodeje alba, který vynesl soud na východě země, ovšem trval jen několik měsíců, než jej zrušil rozsudek vyšší instance. (příště: Aynur, kurdské eposy, Mico Kendes).

3_co_mají_společného_6Aynur, Sezen Aksu, istanbulský hip-hop Baba Zula (na plakátě) i další styly můžete vidět i slyšet ve filmu Zvuky Istanbulu (Crossing The Bridge: The Sound of Istanbul), který se promítal například v Praze na festivalu Moffom.

Přidat komentář