OD KORY K POUŠTNÍMU BLUES
Snad vůbec první nahrávka, která spojuje Mali s hudbou Evropy, vznikla roku 1987, když do Londýna přijela španělská skupina Ketama. Její hráči se pohybují na hranici flamenka a moderního popu a v Londýně se setkali s malijským, v Evropě ještě neznámým virtuózem na koru Toumanim Diabatem. Zatímco Španělé 
byli překvapeni tím, že flamenco lze snadno propojit i s griotskými melodiemi západoafrického nástroje kora, pro Toumaniho Diabateho představovalo setkání průlom, na rozdíl od dřívějších neúspěšných pokusů tato fuze skutečně fungovala. O několik dní později pozvala londýnská muzikoložka Lucy Duran všechny zúčastněné na oběd, na němž se podávala africká paella, tedy kulinářská fuze Španělska a Afriky. Za zmínku stojí, že hostitelka se snadno dorozuměla se všemi hudebníky. Protože sama kdysi koru studovala, ovládala malijský jazyk bambara, a díky svému španělskému otci hovoří plynně španělsky. Tentýž večer sestava vystoupila ve Spanish Clubu v Londýně a příští rok na jaře natočila v Madridu průlomové album Songhai, roku 1993 vychází pokračování Songhai 2. Předlohou názvu byla stejnojmenná africká říše, která zanikla koncem šestnáctého století. Dva roky po natáčení prvního alba Songhai vystoupil Diabate v New Yorku, když si jej jako ,předkapelu‘ vybral věhlasný bluesman Taj Mahal. Jejich společné album Kulanjan vyšlo až o deset let později a dodnes je velmi aktuální. Mahal s Diabatem na něm zkoumali vazby mezi americkým blues a jeho malijskými kořeny a mimoděk tak předznamenali dnes často používaný termín ,pouštní blues‘. Mali inspirovalo i další projekty. Natáčel zde David Albarn, americký kytarista Banning Eyre strávil pět měsíců v Bamaku studiem kytary u kapelníka Rail Bandu Djelimady Tounkary, o čemž pak napsal velmi zajímavou knihu In Griot Time. V roli producentky do Mali vyjela výše zmíněná Lucy Duran, aby zde natočila jedno z nejlepších alb letošního roku, Segou Blue. Rozhovor o jejím projektu najdete v druhé části této rubriky.
ZLÍ DUCHOVÉ MUSEJÍ ODEJÍT, TVRDÍ DEE DEE BRIDGEWATER
Mali se také stalo cílem špičkové americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater. Ta jezdila do západní Afriky nejpřipravujeprve v rámci humanitární pomoci, roku 1999 byla totiž jmenována Velvyslankyní Spojených národů pro potraviny a zemědělství. Ale zdejší hudba ji okouzlila, a v srpnu 2004 se vydala do Mali plánovat své další album. Našla tu mnoho spřízněných duší, se zpěvačkou Oumou Sangare například vystoupila loni na podzim v známém 
pařížském klubu New Morning. Její africké album vyšlo po dvou letech příprav letos na jaře, pod názvem Red Earth, Červená země, což je převládající součást vyprahlé malijské krajiny, která se jí při první návště vě Bamaka nejhlouběji vryla do paměti: „Vzbudila jsem se ve svém hotelu a vidím úžasné panorama: červená vyprahlá hlína. Uprostřed se vine řeka Niger. Říkám svému manželovi: Jsem doma. Pochopila jsem, proč mi hudba z Mali přišla tak povědomá.“ Album Red Earth získalo i koncertní podobu. Letos na podzim vyjela Dee Dee Bridgewater na evropské turné, na němž ji vedle amerického basisty, pianisty a bubeníka doprovázeli i hráči na africké nástroje z Mali, a v jehož rámci vystoupila v Praze.
Když natáčíte s Afričany, musíte vzít v úvahu, že oni používají zcela jiné tónové intervaly, z nichž některé dokonce znějí Evropanovi falešně. Jak jste se na to s vašimi americkými hudebníky připravili? Trochu jsme na tom museli zapracovat. A také jsme museli ty naše jazzové skladby posunout do tónin, v nichž se Afričané budou cítit dobře. Budu zcela upřímná: skladba Long Time Ago od Wayne Shortera, kterou na Red Earth zpívám, nakonec skončila v tónině, která na mě byla neúnosně vysoko. Zkoušeli jsme alternativy, až jsem se nakonec rozhodla: obětuji svůj hlas kvůli těm kouzelným africkým nástrojům.
Většina skladeb alba Red Earth má nějaký vztah k africkému prostředí, je tam například feministický protest proti násilně uzavíraným manželstvím, anebo tajuplná píseň Bad Spirits, Zlí duchové. S africkými duchy se prý setkáte, když strávíte noc uprostřed savany. Podařilo se vám to? Ne, ta píseň vznikla trochu jinak. Repertoár alba jsem utvářela tak, že na africké písně jsem navázala své vlastní melodie a texty. Ty africké partie vybíral koordinátor alba Cheik Tidiane Seck a vždy mi dal hrubý překlad. Já jsem pak hledala příbuzné příběhy v angličtině. Bani, africká píseň, která je součástí Bad Spirits, je ve skutečnosti mravoučným kázáním: zůstaň pozitivní, i když jsi třeba obklopen negativními situacemi či lidmi. Já jsem se snažila tu navazující anglickou textovou pasáž držet co nejjednodušší a srozumitelnou, protože album obsahuje záplavu tolika dalších informací, které posluchač musí vstřebat – nové nástroje, rytmy. Proto v textech vyprávím jednoduché příběhy a nepouštím se do intelektuálních zápletek. V tomto konkrétním případě jsem zvolila všem srozumitelný slogan: Zlí duchové musejí odejít.
S Afrikou vás pojí nejen hudba, ale i vaše společenské aktivity. Roku 1999 jste byla jmenována Velvyslankyní Spojených národů pro potraviny a zemědělství. Co to konkrétně znamenalo? Tehdy jsem jela do Afriky poprvé, abych viděla, jak ta pomoc funguje v praxi. V rozvojovém světě se například používá metoda zvaná mikrokredity, což je drobná finanční pomoc lidem na hranici chudoby, jimž by žádná banka nedala půjčku. Také tam probíhá cílená mezinárodní výměna. Nejprve je nutno zjistit, jaký druh obživy v té které vesnici převažuje, jestli třeba ti lidé chytají ryby nebo pěstují obilí. Pak tam pozvou dva cizince z pokročilejší oblasti s podobným zaměřením. Vzpomínám si, že nejčastěji to byli lidé z Vietnamu a Bolívie. A ti učí Afričany, co všechno se dá v jejich vesnickém hospodářství vylepšit, od kopání studní, přes zavlažování či zpracování ryb. Tím se vygenerují určité peníze, které se pak vloží do podpory jiných vesnic. Poprvé jsem to zažila v Senegalu, a teď ze svých výdělků sponzoruji několik vesnic v Mali. V lednu se tam pojedu znovu podívat.
V Mali a okolních státech převládá Islám. Není to ale trochu jiný druh Islámu, než ten o kterém píšou noviny? Tamní Islám je o pozitivních hodnotách, vzdělání a toleranci. Lidé v Mali mají důstojnost a zároveň otevřenost, s jakou jsem se v jiných afrických zemích nesetkala. Islám má i hudební rozměr: když imám zve věřící zpěvem k modlitbě, nádherně se to poslouchá. Samozřejmě, že fundamentalisté se snaží proniknout i do Mali, a to konkrétně z Libye. Fundamentalismus ale nemá s vírou nic společného, pramení z materiálního základu, je to jen páka, jak se dostat k moci. V Mali se těží zlato, což fundamentalisty přitahuje. Ale je to krásná země.
Vy jste na albu i na koncertech zpívala s Oumou Sangare, malijskou zpěvačkou, jejíž umělecká úroveň mnohonásobně přesáhla její komerční úspěch. Kdy jste se poprvé setkaly? Loni v Bamaku. Měla radost, že bude v mém projektu. A o den dřív mi poskytl půlhodinovou audienci prezident Mali a oficiálně mému albu požehnal.
VE STÍNU KORY
Kora je nástroj vizuálně i zvukově natolik impozantní, že se stal hudebním symbolem celého kontinentu. Když byly roku 1994 v Jižní Africe ustaveny první panafrické hudební ceny, které jsou paralelou amerických Grammy, organizátoři zvolili název Kora Awards, a to navzdory skutečnosti, že nástroj se užívá jen v části západní Afriky, 
konkrétně ve státech Mali, Senegal, Gambie a Guinea. Kora je mimochodem nástrojem relativně novým, vznikla někdy v polovině 18. století, z Evropanů ji poprvé zaregistroval skotský cestovatel Mungo Park při své expedici do afrického vnitrozemí roku 1793. V době velkých afrických říší se zpívající kronikáři-grioti doprovázeli na jiný nástroj, a tím byla daleko menší loutna ngoni. Byl to právě způsob hry na ngoni i zvuk nástroje, který inspiroval styl Ali Farka Toureho, Djelimady Tounkary a dalších velikánů africké kytary. O ngoni se říká, že patří k nejlépe střeženým tajemstvím západní Afriky – což platilo až do letošního roku, kdy vyšlo album Segou Blue. Natočil je Bassekou Kouyate spolu s dalšími třemi hráči na ngoni. V africkém kontextu to je album docela kuriozní, neslyšíte na něm totiž ani djembe, ani koru. Písně alba reflektují malijskou historii, nikoli však její světově nejznámější kapitolu, říši Sundjata Keity ze třináctého století, ale naopak poslední z předkoloniálních útvarů, který zanikl koncem devatenáctého století.
PIVO, MASO, ZPĚV
Před bitvou v Segou všichni hodují. Centrem této říše bylo Segou, dnes třetí největší město Mali, ležící na řece Niger, severovýchodně od Bamaka. Bassekou se narodil ve vesnici Garana, která je od Segou vzdálená 60 km proti proudu Nigeru, a ve 
svých devatenácti letech se v Bamaku setkal s Toumani Diabatem, s nímž natočil album Songhai II a Djelika. Hostoval také na dříve zmíněném albu Kulanjan i na posmrtném albu Ali Farka Toureho, Savane. I když je aktivní už přes dvě dekády, do letoška se držel v pozadí. „Basekou je genius. Potvrzuje, že blues pochází z malijského kraje Segou,“ tvrdí o něm Taj Mahal. Album Segou Blue je debutem jím vedené skupiny Ngoni Ba, což v jazyce bambara znamená Velké ngoni. Ve studiích Bogolon v Bamaku nahrávku produkovala Lucy Duran, s níž je následující rozhovor:
To album působí dost odlišně od všeho, co jsme zatím z Mali slyšeli. Možná za to může zeměpis: Mali je dvakrát tak velké jako Texas či patnáctkrát jako Česko, a lidé jako Ali Farka Toure vytvářeli spíš syntézu odlišných stylů, jazyků a kultur z celé země. Kdežto Segou Blue zní jako velmi hluboká sonda do nějakého mikroregionu. To je pravda. Město Segou je centrem stejnojmenného regionu uprostřed Mali, který existoval jako suverénní stát až do roku 1861. Tehdy jej dobyla vojska, která vedl muslimský válečník El Hadj Umar Tall, obyvatelé byli nuceni konvertovat na Islám. Ale do té doby to byli animisti, měli své svatyně, vykonávali oběti. Jejich bohatství pocházelo z lokálního obchodu s otroky, což je téma, které se často objevuje v jejich písních, zpívaných v pentatonických stupnicích s doprovodem loutny ngoni.
V některých malijských kulturách je nositelem hudební tradice kasta griotů, v jiných jsou to třeba naopak lovci, jimž magické hudební nástroje přinášejí ště stí v lovu. Jak to bylo v Segou? Segou je griotský region, a grioti tam často hráli pro válečníky těsně před bitvou. Dokumentuje to například píseň Baudi, oslava statečných bojovníků. V kraji ale vládla jedna velmi kuriózní tradice. Obě znesvářené strany uspořádaly v předvečer bitvy velmi grandiózní večírek, opili se pivem z prosa a přejedli se masem, a společně pak zpívali zmíněnou píseň, která jim měla dodat odvahu. Sami přitom nevěděli, jestli tu bitvu přežijí, anebo jestli upadnou do otroctví.
Jak zapadá tahle hudba do teorie ,pouštního blues‘, podle níž je hudba z Mali spřízněná s americkým blues? Velmi elegantně. Říše Segou prosperovala z obchodu s otroky, kteří se pak díky překupníkům dostali až na otrokářské lodě. Cestovatel Mungo Park popisuje v roce 1797 pohyb velkých skupin otroků směrem na západ, k Atlantickému pobřeží. Poslední píseň, kterou tihle otroci slyšeli na africkém kontinentě, byla tedy nejspíš Baudi. Takže mezi černošskými styly z USA a Mali existuje přímé spojení. Samozřejmě, že blues má svoji harmonickou strukturu, která se vyvinula až v Novém světě, ale když posloucháte to nejstarší blues z bavlníkových plantáží v deltě Mississippi, slyšíte tam podobné rysy.
Znali grioti ze Segou koru?
Ne, protože kora je rozšířená na západě Mali a na pobřeží. Hráli na ngoni, ale na rozdíl od těch dnešních menších nástrojů měli i velké basové ngoni, podobné těm, na které hrají Gnawové v Maroku.
Ale kombinace čtyř ngoni, které hrají společně, není to přece jen novodobý vynález?
Vůbec ne. Na šlechtickém dvoře v Segou existovaly třeba ansámbly v nichž hrálo pětatřicet ngoni najednou. Nejedná se tedy o novotvar, spíš o revival. Vezměte v úvahu i fakt, že ngoni se v moderních ansámblech dostalo do stínu kory, balafonu, a stalo se tedy neprávem opomíjeným nástrojem. Takže, my jsme se při natáčení s Ngoni Ba chtěli vrátit jednak zpět po časové ose, a také ngoni představit jako sólový nástroj.
JAZZOVÁ RARITA Z ČESKÉ FILMOVÉ KUCHYNĚ
Na podzim přišel do distribuce soundtrack k filmu Obsluhoval jsem anglického krále, pozoruhodný tím, že jako bonus přináší skladbu, která ve filmu nakonec nezazněla. Spolu s autorem hudby a pianistou Alešem Březinou ji natočil jazzman Tony Scott, který letos v březnu zemřel a skladba tak smutnou shodou okolností zůstala jeho vůbec poslední nahrávkou. Březina patří k našim nejproduktivnějším filmovým skladatelům – jeho hudba doprovázela Knoflíkáře Petra Zelenky, i čtyři z posledních filmů Jana Hřebejka. Svůj soundtrack ke Králi buduje ze tří stylových proudů: ragtimem inspirovaných klavírních miniatur, pohyb evokujících orchestrálních pasáží, i převzaté hudby jiných skladatelů. Z desítek autorů padla volba na francouzského operního 
skladatele z devatenáctého století Leo Delibese a jeho balet Coppélia. „Musím se přiznat, že s tím Delibesem, kterého jsem Menzelovi tak neopatrně přinesl, jsem si vytvořil konkurenci, kterou jsem již nepředčil,“ vysvětluje Březina v rozhovoru pro časopis Host. „Nakonec mi Delibes ‚ukradl‘ dvě krásné scény v hotelu Paříž.“ Druhým externím pramenem jsou pamětníkům známé skladby jazzového věku. Dvě z nich pocházejí od Jaroslava Ježka z roku 1931. Poněkud odlišný charakter má protektorátní, německy zpívaná nahrávka R. A. Dvorského a sester Allanových, jejíž povinně optimistický text Březina ve zmíněném rozhovoru popisuje jako „výraz konformismu, srovnatelný snad jen s texty o holkách z naší školky z dob normalizace.“ Skladba Obsluhoval jsem anglického krále s hostujícím Tonym Scottem byla původně plánována jako podkres závěrečných titulků. Březina si objednal anglický text u herce a dramatika Jiřího Ornesta, který týmž způsobem přispěl k jeho předchozím soundtrackům. Jazzová veřejnost zná Scotta hlavně jako klarinetistu i bývalého kapelníka legendární bluesové zpěvačky Billie Holiday. Scott je ale také osobitý zpěvák, jehož průkopnické nahrávky předběhly o třicet let dnešní éru funku a hip-hopu. Syrový hlas pětaosmdesátiletého jazzmana ovšem z atmosféry filmu poněkud vybočoval, Menzel nakonec zvolil jinou hudbu a Tonyho Scotta tedy zachycuje jen soundtrackové album, které má šanci stát se sběratelskou raritou.
e-mail: worldmusic@tiscali.cz
http://world.freemusic.cz