NA TRANSYLVÁNSKÉ SVATBĚ
V druhé části rozhovoru vypráví Dániel Hamar, basista maďarské skupiny Muzsikás, o svatebních kapelách z maďarských vesniček v Transylvánii, a v dovětku podrobně líčí své osudové střetnutí s rumunskou tajnou policií Securitate.
Vy jste několik let vyjížděl do Transylvánie studovat u venkovských hráčů maďarskou lidovou hudbu. Jak vypadala taková typická svatební kapela?
Pro centrum Transylvánie, kam jsem jezdil, je typická kombinace basy, houslí a třístrunné violy kontra. Kapelníkem je primáš čili první houslista, který je odpovědný i za co nejtěsnější kontakt s tančícím publikem. Ti nejlepší muzikanti bývají tak populární a vytížení, že snoubenci si kvůli nim dokonce odkládají svatby. Basa a viola funguje jako metronom, rytmus je důležitější než melodie. Pokud je třeba viola rozladěná, nikomu to nevadí, ale rytmus musí být vždy přesný. Důležitá je schopnost primáše improvizovat. Takovýmhle muzikantům, mistrovským houslistům, se v maďarských komunitách tradičně říkalo muzsikás. Měli úžasnou techniku. Většinou hráli od pěti let, a primášem se nestávali dříve než ve třiceti, takže mezitím získali minimálně pětadvacet let praxe. V tom mezičase se také naučili hrát na basu a kontra, takže vedle houslové techniky získali i cit pro rytmus.
Pro východní Evropu jsou ale typické i další nástroje: perkuse, cimbál, klarinet, ty na svatbách nehrály?
V té mojí vesnici ne, ale v sousedních ano. Cílem bylo, aby hudba měla co největší účinek s minimálními náklady, takže základní sestavou bylo trio.
Když se ocitnete v maďarské vesnici uprostřed Transylvánie, tak ta sousední vesnice je zřejmě rumunská. Hrají tam odlišnou hudbu?
V tom mém regionu nikoli. Stává se, že stejná parta muzikantů hraje v rumunských i maďarských vesnicích, a v obou případech lidé považují její hudbu za svoji vlastní. Ale národnostně jednotné vesnice jsou spíše výjimkou, většina je smíšená, maďarsko-rumunská. Ani na těch svatbách nedochází k segregaci, hosté se nezvou podle toho jaké jsou národnosti, ale podle dobré či špatné pověsti. Člověk v Transylvánii není považován za dobrého za to, že je Maďar či Rumun, ale protože chodí každou neděli do kostela, dobře se stará o svůj dům a o rodinu, a špatný člověk je ten, kdo prosedí všechen čas v hospodě a utrácí peníze. Většina lidí tam mluví oběma jazyky. Pokud v tomhle kraji vzniklo nějaké národnostní napětí, bylo to vždy něco umělého a stál za tím politický záměr.
Ty nejstarší tradiční hudební formy tvořil buď zpěv bez doprovodu, anebo hudba k tanci bez zpěvu. Na svatbách se vedle tance i zpívá?
Někdy dokonce dohromady s hudbou, ale jen v případě pomalejšího tempřipravuje pa, protože při rychlém tanci se nezpívá dobře. Ale v téhle části Rumunska neexistuje tradice zpěváků na podiu jako jinde, zpívá publikum. Muzikanti proto musejí znát všechny ty písně ve všech tóninách. Každý v publiku má totiž právo kdykoli začít zpívat v kterékoli tónině, a muzikanti se musí ihned přidat. A hudebníci musí také vědět, kdo má kterou skladbu oblíbenou, a to ve všech vesnicích, které jako kapela obhospodařují.
Protože když to vědí, vydělají si víc peněz, za oblíbené písně přece dostávají zaplaceno navíc? Ano, což jim pomáhá, aby se mohli uživit jen hudbou. To ale neznamená, že by muzikanti byli bohatší než ostatní vesničané, zpravidla jsou spíš docela chudí. Ale v minulosti hudební povolání znamenalo i privilegium, muzikanti nemuseli pracovat manuálně. Vyprávějí se příběhy, že za letního horka, kdy pro vesničany bylo takřka nemožné pracovat na poli, za nimi přišli muzikanti a hráli jim bez honoráře. Třeba pro Romy to byla cesta ven z bídy i k získání respektu. Romské muzikanty milovaly celé vesnice, byli to místní hrdinové, kulturní ikony. Tu nejautentičtější maďarskou hudbu hráli rumunští Romové. Jejich repertoár se neřídil podle toho, kdo hraje, ale pro koho. Neznali noty, někdy ani neuměli psát. Všechno tedy museli hrát zpaměti, podstatou byla improvizace, s tím, že dodržovali jistá formální pravidla, jak měnit melodii nebo čím končit.
Ty romské muzikantské zvyklosti jednou dokonce zaskočily i tak zkušené umělce jako je Kronos Quartet, když vystupovali společně s rumunskou skupinou Taraf de Haidouks v londýnské Royal Festival Hall. Zatímco Kronos hrál podle not, houslisté z Tarafu hráli skladby pokaždé jinak a nevypočitatelně stupňovali tempo.
My jsme na ty naše houslisty zkoušeli různé triky. Třeba jsme k nim přišli domů, aby nám nahráli nějakou melodii, a pak jsme se vymluvili, že se nám zasekl magnetofon, jestli to nemůžou zopakovat, ale přesně stejně. Oni souhlasili, ale přitom to zahráli úplně jinak. Udělali jsme to čtyřikrát dokola, a každá ta verze měla podstatné rozdíly oproti předešlým. Oni zkrátka nejsou technicky schopni zopakovat něco přesně v té samé podobě, což ale také znamená, že ta hudba vás vždycky něčím překvapí.
Vy jste tam jezdili před třiceti lety, a většina z těch nejstarších hudebníků, od nichž jste se učili, už teď asi nežije. Lze tedy říci, že Muzsikás zachránil hudební odkaz jedné generace?
Ten osobní kontakt s hudebními mistry transylvánského venkova byl nenahraditelný. V Maďarsku jsme v průběhu zkoušky s kapelou poslouchali jejich nahrávky, abychom se strefi li do stylu.
Nahrávky, které jste před 30 lety pořídili v terénu, jsou zřejmě jen zlomkem déle trvajícího procesu. Jak jsou ty archivní záznamy organizovány?
Sbírku lidové hudby z maďarsky mluvících regionů začali počátkem 20. století na zcela vědecké bázi Béla Bartók a Zoltán Kodály, pak pokračovali další. Teď je zaznamenáno 200 tisíc melodií. Když jsem začínal, archiv byl přístupný jen vědcům, média se totiž každým přehráním opotřebovávala. Teď už jsou ty nahrávky digitalizované. Doma v archivu mám několik tisíc hodin hudby dobře roztříděné na hard disku, takže když je něco potřeba, rychle to najdu.
Chystá Muzsikás nové album?
Pracujeme na DVD z koncertu, jehož se účastnil jeden významný maďarský pianista, hrající Bartóka, zatímco my jsme hráli tradiční hudbu. Obě roviny se prolínají a nakonec hrajeme společně. Navíc tam budou některé ilegálně pořízené ukázky z Royal Albert Hall. Je to naše vůbec první DVD.
Vaše nejslavnější nahrávky jste natočili se zpěvačkou Mártou Sebestyén. Bude vaše spolupráce pokračovat?
Márta Sebestyén si jako prioritu zvolila sólovou kariéru, ale objevili jsme novou zpěvačku, která s námi vstoupí na veletrhu Womex (v říjnu 2008, kde Muzsikás převzal výroční cenu, pozn. aut.). Jmenuje se Mária Petrás, žije v Budapešti, ale pochází z rumunské Moldavie, z regionu, kde žijí Maďaři zvaní Csangó. Mária je povoláním sochařka, má výstavy od Amsterdamu až po Benátky, s námi vystupuje v lidovém kroji, a zpívá krásné balady. Navíc to naši hudbu posouvá novým směrem: my jsme revivalisti, hrát jsme se naučili od jiných, ale ona je autentická. V těch moldavských vesnicích se ve zpěvu zachovaly jemné ornamenty, které jinde vymizely. Loni jsme s ní vystupovali v Tokiu na festivalu klasické hudby, kde Mária zcela excelovala. V její rodné vesnici se až do konce 60. let zpívaly gregoriánské mše v latině. Byl jsem na jedné takové mši, okna v kostele tím zpěvem málem pukla, a když zpívali potřetí, tak se už kostel vznášel ve vzduchu. Zpěvačky jako ona totálně změnily život Bély Bartóka, který jejich zpěv zaznamenával na Edisonův fonograf a později nahrávky použil jako inspiraci pro své skladby.
Vy jste před deseti let vydali Bartók album, na kterém jsou vedle sebe Bartókovy terénní nahrávky, jejich současné verze v podání Muzsikáse i Bartókovy skladby pro dvoje housle, inspirované maďarským folklorem. Víte o tom, že tato dueta ve velmi svérázné verzi natočila Iva Bittová?
Ano, a také vím, že ona má nejen velký talent, ale také štěstí, že jí ty adaptace i změna pořadí jednotlivých částí oproti Bartókově originálu prošly. My jsme se také snažili o nějaké změny, ale u správce autorských práv jsme vždycky narazili.
KAUZA CEAUSESCU, DOVĚTEK PO FESTIVALUI RESPECT
Předešlý rozhovor vznikl vloni v září v Budapešti během společné večeře na hudební konferenci Region. To nejpřekvapivější téma interview o Hamarově konfrontaci s rumunskou tajnou policií vyplynulo jaksi mimoděk v průběhu konverzace dlouho po vypnutí nahrávacího přístroje, a v první části rozhovoru otištěného v minulém čísle UNI je reprezentovaly dvě věty. Letos v červnu přijel Muzsikás do Prahy po mnohaleté pauze na festival Respect, a tak vznikla příležitost toto bílé místo zaplnit.
Nestává se často, že po koncertu hudebníka osloví agent tajné policie cizího státu. Jak k tomu došlo?
To byla reakce na něco, co se stalo o půl roku předtím, když jsem v Anglii poskytl interview BBC. Chtěl jsem světovou veřejnost upozornit na Ceaușescův teror proti vlastním lidem, na jeho program násilné urbanizace a industrializace a navíc i likvidace svobodných buněk ve společnosti. Vyzýval jsem svět, aby se to pokusil zastavit, a skutečně pak někdo z Buckinghamského paláce učinil v tomto smyslu na Rumunsko nátlak. To je velmi vzácné, protože britská královská rodina se obvykle neplete do politiky, ale tohle se týkalo kultury. Pro Ceaușescův režim byla taková odezva samozřejmě iritující, a po koncertě v Norimberku na letním festivalu Bardentreffen, na kterém byly tisíce lidí, za mnou kdosi přišel, podobně jako lidé, kteří chtějí po koncertě umělcům poděkovat. Ale tenhle člověk mi řekl: „Dám vám dobrou radu, už nejezděte do Rumunska.“ Neřekl své jméno, jen uvedl, že je od rumunské tajné policie, a dodal, že tam není sám. Zeptal jsem se ho, kolik jich tedy je? On řekl, že neví, ale že jeho sledují stejně jako mě. Asi bych ho považoval za nějakého pomatence, kdyby se v té době nestala jiná příhoda. Jeden můj dobrý přítel, který dlouho s Muszikásem vystupoval jako tanečník a na podzim 2008 na Womexu v Seville s námi společně přebíral cenu, jezdil stejně jako my za totality do Transylvánie. Jednou, když se vracel, tak ho na rumunské straně hranice policie brutálně zbila. Ptali se ho, s kým se v Rumunsku scházel, a on řekl, že je maďarský občan a že jim do toho nic není. Hned dostal pěstí a pak ho surově zmlátili. Na druhé straně hranice byla maďarská celnice, a on si těm úředníkům stěžoval, že proti tomu nic neudělali. Oni mu řekli: „Mýlíte se, my jsme udělali maximum, a díky tomu s vámi neudělali to, co původně zamýšleli.“ Takže, i když jsem to varování nejprve bral na lehkou váhu, tak po téhle příhodě jsem ho vzal smrtelně vážně. To bylo roku 1984, pět let jsem pak do Rumunska nevyjel, nejen proto, že já jsem se bál, ale protože jsem tam měl přátele, a věděl jsem, že kdybych je navštívil, tak jim by se mohlo stát ještě něco horšího než tomu tanečníkovi.
Ten tajný policista mluvil maďarsky?
Ne, anglicky. Ale nedokázal bych posoudit, jestli s rumunským přízvukem. Byl starší než já.
A do Rumunska jste pak vyjel po Ceaușescově pádu?
Ano, v době krvavých bojů v prosinci 1989, kdy byl Ceaușescu popraven vojenským tribunálem. Stalo se to takhle: Muszikás jako kapela měl mikrobus, mercedes, v té době asi jeden ze dvou tří mercedesů v socialistickém Maďarsku. Každý rok jsme měli vánoční koncert. Hráli jsme v malém divadle, byla to naše stálá scéna, během roku jsme tam vystupovali v tanečním sále, ale o vánocích vždy divadelním sále, a abychom uspokojili zájem, hráli jsme vždy dva dny po sobě. Tentokrát vyprodáno nebylo, všichni koukali na televizi, protože Ceaușescu padl, to všechny v Maďarsku zajímalo. Noční koncert Muszikáse nebyl ten rok prioritou. Každý měl v Transylvánii nějakého kamaráda, povstání proti Ceaușescovi spustil maďarský kněz v Koloszváru. Po koncertě za mnou přišel přítel, povoláním lékař, a ptá se mě: „Vy máte takové šikovné auto, neměli byste chuť ho nabídnout Červenému kříži pro Rumunsko, které zoufale potřebuje humanitární pomoc? Lidé a děti tam krvácejí na ulicích, já jsem doktor, obstaral bych jim léky.“ A hned z divadla zavolal na Červený kříž, ale oni mu nejprve řekli, že zatím je to vyloučeno protože v Rumunsku je hodně nebezpečno. Vzali si můj telefon a ve tři ráno volali zpátky, jestli moje nabídka platí, v šest ráno jsme pak měli schůzku v jejich centru, byli tam dva doktoři a jeden Rumun, který znal lidi od rumunské tajné policie v pohraničním regionu. A jeden Maďar od Červeného kříže žijící ve Švýcarsku, který zrovna přijel z Nicaraguy. Tak jsme vyjeli do budapešťské dětské nemocnice a nabrali tam antibiotika a obvazy na ošetření krvácejících zranění, v množství, které by v míru představovalo zásobu na hodně dlouhou dobu. Vzali jsme si radiové pojítko, celé auto Muzsikáse jsme označili vlajkami Červeného kříže a vyjeli na Rumunsko. Já řídil. Ten muž z Červeného kříže neměl žádnou rodinu, říkal, že když ho zastřelí, že to není žádný problém. Vymýšleli jsme, jak předat ty léky správným lidem. Tajná policie přece také potřebuje léky, jak se jim vyhneme? Ten Rumun tvrdil, že ty tajné pozná, a člověk z červeného kříže navrhl způsob, který je prý v těchhle situacích obvyklý, nechat 20% z toho co vezeme jako úplatek, a zbytek provézt. Ale ani tohle nebyl dobrý nápad, protože v téhle extrémní situaci vás tajná policie zastřelí a sebere všechno. Létali v helikoptérách a stříleli na auta, zvláště na ta přijíždějící z Maďarska. Když jsme přijeli k hranici a zastavili, maďarský pasový úředník říká, že asi 20 aut projelo do Rumunska, ale žádná auta se nevracejí do Maďarska. Rumunské celnice a pasové kanceláře byly opuštěné. Muž z červeného kříže navrhl: „Já pojedu sám, ale vy to vaše auto už možná neuvidíte.“ I když pro nás to byl samozřejmě důležitý prostředek, souhlasili jsme. Vyjel do Oradey, to je první větší město za hranicí směrem na Koloszvár. Vzal si radiové pojítko, žádné mobilní telefony ještě neexistovaly, a když dojel do Oradey, lidé prý začali jeho auto se znaky Červeného kříže líbat, muselo to být skutečně velmi dojemné.
To byli Maďaři?
Ne, Rumuni. Právě v tom byl ten úžasný moment. Nerozlišovali, kdo je Maďar a kdo Rumun, pro ně bylo důležité, že přišla pomoc. Po těch letech konfl iktů jsme viděli, že vše se dá vyřešit během jednoho dne. Předal léky do místní nemocnice a vrátil se. A mezitím přijelo do Maďarska jediné auto, a jeho řidič a cestující hned za hranicí vystoupili, zhroutili se a rozplakali se. Řidič přiznal, že nikdy v životě nezažil takový strach. Zastavila ho tajná policie: „Vy jste Maďaři, vy jste tyhle konfl ikty způsobili, a proto zemřete. Vystupte z auta a běžte tamhle.“ A pak vytáhli samopaly a začali střílet. Lehli si na zem, kulky lítaly nad jejich hlavami, ale pak je nechali odjet. Stalo se to tři kilometry od maďarské hranice.