Pro globální hudební vesnici posledního půlstoletí je zvláště typický fenomén, který bychom mohli pojmenovat názvem tohoto článku. Začínající hudebník žijící na Západě zjistí, že jeho domovská hudební tradice není to pravé a zcela náhodou objeví vábivou hudbu z odlišné kultury, která je sice hůře dostupná, ale pro člověka odevzdaného a trpělivého zvládnutelná. Když do ní pak po hlavě skočí, tak ale zjistí, že nic není tak snadné jak se zdálo na první pohled. Americký skladatel Steve Reich, jeden ze zakladatelů newyorské minimal music, studoval africké rytmy v Ghaně i gamelan v Indonésii: „V Africe jsem si uvědomil jednu věc: že jsem jen malé zrníčko hnané obrovskou přílivovou vlnou. Je v tom kus nebezpečí – zažil jsem, jak se spousta mých přátel doslova utopila v indické hudbě. Když studujete cizí kulturu, setkáváte se s obrovskou silou. Pokud si při tom nedáte pozor, tak vás to jako skladatele zabije.“
V 60. letech proudily tisíce hippies po ,hašišové hedvábné stezce‘ přes Turecko, Írán a Afghánistán do Indie a Nepálu. Tato undergroundová turistika vedla i k hudebním objevům, jejichž soundtrackem bylo – z hlediska Západu objevné, z hlediska Indie spíše úsměvné – laškování George Harrisona se sitárem. Možná proto se pro řadu posluchačů nestaly bodem zlomu sitárové nahrávky Beatles, ale Concert for Bangladesh, humanitární benefit v newyorské Madison Square Garden roku 1971, na němž vedle rockových celebrit vystoupil Ravi Shankar se svým trvalým spoluhráčem na tabla Alla Rakhou, a méně známým, ale znalci o to více respektovaným mistrovským hráčem na strunný nástroj sarod Alim Akbarem Khanem. Zdvořilí, leč indické tradice neznalí hippies odměnili potleskem už ladění hudebníků, což Ravi Shankar komentoval přátelsky ironickou a často citovanou poznámkou: „Pokud se vám líbilo, jak ladíme, doufám, že zrovna tak oceníte i koncert.“ A ten byl z tehdejšího hlediska skutečně epochálním zážitkem: hudebníci hrají klasiku, a přitom se na sebe usmívají! To je přece úplně jiný svět, než škrobené prostředí operních scén a klasických koncertních sálů. Kronos Quartet vznikl až o dva roky později, mezi experimenty a mainstreamem existovaly daleko pevnější hranice než nyní, a Indové s úsměvem na rtech improvizující na hraně virtuozity působili jak zjevení.
Což ale neznamenalo, že by mezi západními hudebníky neexistovali hráči jiným kulturám otevření. Raviho Shankara a Aliho Akbara Khana ,objevil‘ Yehudi Menuhin, houslový virtuóz a humanista světového formátu. Menuhin jezdil v 50. letech do Indie, spolu s ministerským předsedou Džavaharlalem Ne hruem cvičil jogínské stoje na hlavě a Aliho Akbara Khana představil roku 1955 na průlomovém koncertě v Muzeu moderního umění v New Yorku. Zatímco Ravi Shankar je po zásluze označován za nejvýznamnějšího propagátora indické hudby, uznání jako největšímu žijícímu hudebníkovi patřilo právě Alimu Akbaru Khanovi (1922–2009).
EVROPŠTÍ HUDEBNÍ NOMÁDI OBJEVUJÍ SVĚT
Najít svého hudebního guru za hranicemi evropské kultury, to byl cíl desítek dnes respektovaných hudebníků. Patří k nim německý multiinstrumentalista Stephan Micus, irský virtuóz na krétskou iru Ross Daly, či Julien Weiss, švýcarský hráč na citeru qanun, který se usadil v Aleppu v Sýrii. Měli nějakou společnou motivaci? Podle Weisse jí byla evropská ztráta identity, kterou je nutno nahradit inspirací zvenčí: „V 70. letech jsem hrál jazz a klasiku, a podobně jako hippies jsem jezdil na Východ, ani ne tak do Indie a Nepálu jako do arabských zemí. Tehdejší rock’n’roll se mi zdál primitivní, měl jsem rád Milese Davise a později Pink Floyd. Byl jsem na nejlepší cestě stát se klasickým kytaristou, ale přišlo mi, že jsem úplná nula – francouzský Švýcar, který nemá žádnou identitu, anonymní krysa z města. Po druhé světové válce přinesli Američané do Evropy rhythm and blues a Coca Colu, Francouzi začali zpívat po americku – a jediná hudba v Evropě, která si uchovala vlastní tvář, byla cikánská. Klasika se příliš vzdálila od života, jazz nebyl moje kultura, rock mě nebavil a tak jsem se rozhodl hledat něco nového. Chtěl jsem se stát prvním Evropanem, který se naučí dobře hrát klasickou arabskou hudbu, nebude ji míchat s jazzem či jinými žánry a pronikne do její podstaty. Na qanun hraji už 24 let, mám vedle sebe vynikající muzikanty, kteří znají tu tradici velmi dobře.“
Průkopníkem evropských výletů do Indie byl pro rockovou generaci George Harrison – ale ještě před ním se tam vydal na hudební studie švédský bubeník Bengt Berger, bývalý spoluhráč Dona Cherryho. Bergera s Cherrym zachycuje album Bitter Funeral Beer, které vyšlo na ECM roku 1982. K inspiracím této sestavy s kuriózním názvem Bitter Funeral Beer Band patřila pohřební hudba ze severu Ghany, hraná na xylofony. K mání je i koncertní nahrávka z Frankfurtského jazzového festivalu, která vyšla až nedávno, na Bergerově švédské značce Country and Easter, na níž najdete i desítky současných, hudebně spřízněných alb. O svých cestách do Indie i Afriky hovoří Bengt Berger v následujícím rozhovoru, který vznikl loni na podzim na veletrhu Womex v Kodani.
Co jste vlastně hrál úplně na začátku? Před Indií, Ghanou, i pozdějšími fúzemi?
Jako teenager jsem poslouchal jazz, bop, Milese Davise. Zajímaly mě bicí. Když jsem poprvé slyšel Johna Coltranea s bubeníkem Elvinem Jonesem, vzbudilo to ve mně naději: já bych přece taky mohl být bubeníkem. Když posloucháte ty dřívější bubeníky, jako třeba Maxe Roache, cítíte jak je to dobré, všemu rozumíte, můžete to přepsat do not, ale je velmi těžké to zahrát. Kdežto s Elvinem Jonesem to je úplně jinak, je v tom obrovská svoboda, dřívějším pravidlům se to vymyká, můžete si hrát, co chcete, a pořád je to hudba a nemůžete to přepsat do not. Elvin vyslal zprávu: Můžete hrát svobodně. Já ji přijal a hrál jsem všechno, co jsem chtěl. To mi bylo už dvacet let. Cvičil jsem dvanáct hodin denně, ale protože jsem začal později, neměl jsem tak dobrou techniku jako bubeníci, kteří začali v mladším věku. A o dva roky později jsem odjel do Indie.
STOPEM DO BOMBAJE
To bylo v éře hippies, kdy Beatles šokovali establishment přiznáním, že kouří trávu, a George Harrison se učil na sitár u Raviho Shankara?
Já do Indie přijel ještě před Georgem Harrisonem. Dokonce jsem ho tam pak potkal, mám s ním společnou fotku. Jeho příklad pak samozřejmě přiměl k následování celou muzikantskou generaci.
Jednalo se vlastně o poutníky, jejichž cesty měly spirituální podtext. Do Indie a Nepálu cestovali několik týdnů stopem či autobusy.
Já jsem tam poprvé jel také stopem, ale podruhé jsem už letěl. Měl jsem přesný plán a myslel jsem to naprosto vážně.
Kdo vás ale k té cestě do neznáma navedl, když to bylo ještě před Beatles? Yehudi Menuhin?
To byla náhoda. Když jsem ve Stockholmu jel metrem, naproti mě seděl indický student, který do Švédska přijel studovat architekturu, a držel LP desku Raviho Shankara. Skamarádili jsme se, LP jsem si půjčil, a když jsem si je poslechl, zjistil jsem, že tohle je moje hudba. To s Shankarem hrál ještě na tabla Chatur Lal, který ale předčasně zemřel a pak ho vystřídal Alla Rakha. Vydal jsem se stopem do Bombaje. Nic dalšího jsem nevěděl, znal jsem jen to jedno LP. V Bombaji jsem otevřel telefonní seznam. Nebyl v něm ani Ravi Shankar ani Chatur Lal. Tak jsem šel do místní stanice celoplošné sítě All India Radio, že tam třeba budou nějací muzikanti. Byl tam jeden přátelský hráč na sitár, Chandrasekhar Naringrekar, a ten mi poradil: přijď zítra ve dvanáct. Představil mě hudebnímu mistrovi jménem Pandit Taranath, což byl fantastický učitel na tabla, měl spoustu vynikajících žáků. U něj jsem začal, za čtyři měsíce jsem jel domů pro peníze, do Indie jsem se vrátil a byl jsem přesvědčen, že tam zůstanu aspoň patnáct let.
Indická hudební tradice má dvě větve, severní hindustánskou, k níž patří Ravi Shankar, a jižní karnatickou. Vy jste se tedy specializoval na tu severní?
Zpočátku ano, ale pak mého mistra povolal Ravi Shankar, aby šel učit na školu CalArts do Kalifornie. A tak jsem hledal dalšího guru, a našel učitele na mridangam, který byl navíc skvělý zpěvák.
Ale to je naopak buben z Jihu, ve světě docela známý, protože ho mají v sestavě Shakti.
Tehdy jsem překročil hranici mezi severoindickou a karnatickou tradicí. Můj nový guru žil ve městě Tirunelveli, hluboko na jihu Indie.
Studoval jsem u něj rok, jezdil na turné, byl jsem jediný Evropan mezi samými Indy, starali se o mě jako o vlastního syna, který potřebuje ve světě dospělých péči. Hráli jsme na náboženských slavnostech, dostal jsem se na místa, kde žádný Evropan nebyl a ani nesměl, na poutní svatyně a do chrámů. Můj guru později sám vystavěl krásnou svatyni ve městě Thennangur, o kterou teď pečuje jeho nástupce.
Vy jste se ocitl uprostřed živlu, který byl tehdy daleko za obzorem evropského vnímání. Tušil jste někdy, že ty paralelní hudební vesmíry jednou expandují do fenoménu, dnes označovaného jako world music?
S ničím takovým jsem nepočítal. Ale když jsem počátkem 70. let hrál s Donem Cherrym, vzpomínám si, že právě on začal ten termín používat. On tehdy žil na jihu Švédska, a líbilo se mu, jak hraju na bicí.
Čím jste ho oslovil? Těmi vašimi mimoevropskými inspiracemi?
Spíš se jednalo o souznění, on byl sám hodně otevřený. Když se s někým seznámil, řekl mu: Zazpívej mi písničku. A pak se od něj tu písničku naučil. Ve Švédsku měl spoustu příležitostí se seznamovat s muzikanty ze světa, žili tam třeba tak významní hráči jako Okay Temiz a Maffy Falay z Turecka. Oni tehdy založili skupinu Sevda, hráli turecké melodie s jazzem, v lichých taktech jako 7/8 a 9/8. To bylo tehdy něco absolutně nového.
HOŘKÉ POHŘEBNÍ PIVO V GHANĚ
A pak jste tedy vyjel do Ghany, a tamní pohřební hudba na vás udělala tak silný dojem, že jste podle ní pojmenoval svůj Bitter Funeral Beer Band?
Zvláště na severu, kde jsou xylofony. A na ty se hraje, jen když někdo umře. Pokud tedy slyšíte xylofon, ihned jste v obraze, bude pohřeb.
Je ta hudba spíš tragická, jako v Evropě, anebo plná života, jako třeba na ohňových slavnostech v Thajsku?
Když někdo umře, mrtvolu dají ven, třeba ji opřou o strom, a všichni se kolem shromáždí a uspořádají obrovskou party. Aby každý mohl říci: když jsem se s tím mrtvým setkal naposled, bylo to ve skvělé společnosti, každý byl šťastný, tančili jsme, a moc jsme si to užili. Což je samozřejmě jen část pravdy. Třeba v úvodu skladby Bitter Funeral Beer, která vyšla na našem albu u ECM, slyšíte na začátku hlasy, to je nahrávka přímo z terénu, ženy sedí a pláčou, zemřelo dítě. To je tedy hodně smutná skladba, protože dítě bylo tak malé, že se z něj ještě nemohla stát osoba.
Jak do toho zapadá to pivo?
Oni mají těch obřadů několik: jeden, když člověk zemře, další za tři měsíce, další za rok. Ty slavnosti mají názvy jako Chladné pivo, Hořké pivo, a mě to přišlo jako dobré jméno pro kapelu, tedy Bitter Funeral Beer Band. Jedná se ale o místní pivo, které vaří domorodci, je úplně jinačí než evropské pivo.
Nejprve jste hrál na tabla, později na africké perkuse. Když ale Evropan přijede do Indie, málokdy se dokáže vyrovnat místním hráčům, nemá v sobě tu tradici. Neštvalo vás to?
Já jsem začal hrát na tabla velmi seriózně, prošel jsem klasickým indickým hudebním školením, a když jsem se vrátil do Švédska, měl jsem kapelu Arbete Och Fritid, to už jsme hráli fúzi, world music. V takové sestavě jsem ale na tabla hrát nemohl, všichni měli na nohou boty, někdo pil pivo, to se přece na koncertu v Indii nedělá. Věděl jsem, že indická hudba je hluboce spirituální záležitost, a v takovémhle prostředí bych nedokázal hrát to, co jsem se v Indii tak tvrdě naučil. Hrál jsem tedy na všechno možné, jen ne na tabla. Pak následoval dlouhý vývoj: kdykoli jsem hrál na tabla, musela to být jedině klasická hudba. Taková příležitost nastala jedině, když do Švédska přijel nějaký mistr z Indie. Ale tabla je těžký nástroj, musíte hodně cvičit, jinak vše zapomenete. O deset let později, když jsem si už vytvořil vlastní hudební jazyk a získal v něm sebejistotu, začal jsem užívat tabla v mém vlastním kontextu. Ale nevěřím, že se můžete někde narychlo naučit kousek čehosi a jinde nějaký další kousek a udělat z toho něco dobrého. Můžete se tím na nějakou chvíli zabavit, ale hudba z toho nebude.
STEPHAN MICUS OPĚT V PRAZE
Podobně jako výše zmínění evropští nomádi, Stephan Micus studoval světové hudební kultury, na rozdíl od mnohých nebyla jeho cílem autentičnost, ale tvůrčí svoboda. Vždy zdůrazňoval, že nástroje jako kalimba, duduk či koto užívá k vyjádření své autorské hudby.
„Do ciziny za hudbou jsem vyjel poprvé v šestnácti, a to do Maroka. Připadal jsem si tam jak na jiné planetě. Ale ještě víc mě ovlivnil můj další výlet, do Indie, kde jsem studoval sitár. Tam jsem také zjistil, že když chcete porozumět místní hudbě, musíte v té zemi žít dlouho, poznat místní zvyky, architekturu i potravu. V Indii jsem měl učitele, se kterým jsem trávil celé dny. Jedl s jeho rodinou, bral u něj lekce. Musel jsem po tři roky každý den osm hodin cvičit, potřeboval jsem spoustu disciplíny, ale na druhou stranu jsem byl velmi šťastný. Tou dobou byla Indie pro Evropany jako jiná planeta.“
Micus vydal celkem 18 alb na značce ECM, poslední z nich, Snow (2008) je sice tematicky inspirováno Severem, ale slyšíme na něm bavorskou citeru, jihoamerickou miniaturní kytaru charango, malijskou loutnu, a především tajemné a kouzelné hlasy. Stephan Micus vystoupí v pražském Kostele sv. Šimona a Judy v pátek 12. března.