Dvě malijské zpěvačky žijící v Paříži. Dva příběhy ženské emancipace. Bez možnosti věnovat se doma naplno hudbě – pocházejí ze zámožných rodů – odešly kdysi do Evropy. Fatoumata Diawara s divadelní společností už jako populární filmová star, sboristku Mamani s sebou vzal Salif Keita. Obě zrovna vydaly alba stíhaná titulky: nové hvězdy z Mali. A teď, která je ta pravá. Hádanku si pro sebe nejlépe rozluštíte, když je budete poslouchat. Hrají navíc zcela odlišnou hudbu.
LOVECKÁ HUDBA ZPOD EIFFELOVKY
Ačkoliv za sebou mají také rozdílné zkušenosti, jejich křivolaké cesty se několikrát protnuly: v přízni impresária západoafrické hudby Cheikha Tidiane Secka, na malijském albu Red Earth americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater a následném koncertním turné, kterého se obě zúčastnily. A vlastně ještě jednou: s aktuálními alby okamžitě zabodovaly v evropském žebříčku world music; Fatoumata s debutem dokonce na prvním místě. A aby toho nebylo málo, v nejprestižnější anketě world music vyhlašované anglickým magazínem fRoots se stal třetím nejlepším světovým albem roku 2011.
AFROPOP BEZ VELKÝCH GEST
Ve všech těch dobrých afrických filmech a divadelních představeních, v nichž Fatoumata Diawara hrála, zosobňovala ženy na pokraji trápení. Ne ani tak rebelky, jako spíš bité vzdorovatelky zastaralým tradicím a vládcům v duchu přesvědčení o své pravdě. Režiséři mladou krásku odhadli přesně.
V západoafrické společnosti není vítáno, když se kdokoliv mimo kastu griotů rozhodne pro hudební kariéru. A něco takového nepřipadalo v úvahu ani u Fatoumaty: poskvrnění jména vážené rodiny, to není v Mali dodnes žádná legrace. Otec navíc starostoval v Abobo, předměstí Abidjanu, hlavního města sousedního Pobřeží slonoviny, kde se Fatoumata v roce 1982 narodila. Zároveň vedl taneční a hereckou společnost, pyšný na dceru s talentem. Odmalička ji podporoval, dával volnost, nechával užívat si dětství na jevišti. Ve dvanácti letech ale usoudil, že je na čase, aby se z Fatoumaty stala žena: ze dne na den utnul tanec a přihlásil ji na studia. A narazil: svéhlavá dcera se mu tvrdě vzepřela. Vyhodil ji z domu a další výchovu nechal na své sestře žijící v Mali. Tušit, co tím způsobí, asi by si to rozmyslel. Teta byla totiž herečka s pochopením pro neteřiny umělecké ambice, takže ji přivedla k filmu a Fatoumata si zahrála jednu z hlavních rolí v dramatu La Genese malijského režiséra Cheicka Oumara Sissoko. Na festivalu v Cannes neunikla pozornosti dvorního herce Petera Brooka, slavného Sotigui Kouyatého z Burkina Faso. V Paříži inscenoval Sofoklovu divadelní hru Antigona a tak se Fatoumata ocitla v osmnácti poprvé v Evropě. Nazpět doma si zahrála v nesmírně populárním filmu Sia, le reve du python, Ouaga Saga režírovaném Kouyatého synem Danim. Na každém rohu plakát s dcerou, rozhovory do magazínů, to rodina neunesla a vydala tvrdý verdikt: okamžitě s tím přestaneš a vdáš se. Do toho za otcem přišel Jean-Louis Courcoult, principál francouzského pouličního divadla Royal de Luxe, s žádostí o angažmá. Nestačil počítat schody… A když Fatoumatu rodiče v přímém televizním přenosu donutili vzdát se herecké kariéry, vzala nohy na ramena.
S Royal de Luxe a jejich obřími loutkami v následujících šesti letech procestovala půlku světa. „Namísto pláče jsem si začala zpívat. Jenom sama pro sebe, ale jednoho dne mě uslyšel Jean-Louis a jmenoval mě hlavním zpěvákem společnosti,“ vzpomíná Fatoumata.
Trvalý přerod ve zpěvačku přišel v roce 2006: v Bamaku se zúčastnila konkursu na první africkou operu l’Opéra du Sahel a v hledišti seděl Cheikh Tidiane Seck. Veterán z orchestrů Rail Band a Les Ambassadeurs, hráč na klávesy a blízký spolupracovník Salifa Keity; navrch natáčel s Morym Kantem, Joem Zawinulem, Carlosem Santanou nebo Hankem Jonesem.
Hlas Fatoumaty producenta Secka ohromil. „Jako většina lidí z Mali mě znal jako herečku, takže jsem ho docela překvapila. Ještě tu noc mě požádal, abych přišla do studia nazpívat sborové vokály pro album Red Earth Dee Dee Bridgewater a seznámil mě s Oumou Sangare.“
Vyjela s nimi střídavě na turné, ale zatímco americkou jazzmanku doplňovala v roli tanečně zpívajícího křoví bez většího nároku pro sebe, ikonická Sangare jí prostor na pódiu poskytla. Že by podporovala nezpochybnitelný talent, Fatoumatinu neústupnost a cílevědomost? To jistě, budiž jí to připsáno k dobru. Vysvětlení ale pramení i odjinud: obě původem pocházejí z malijského Wassoulou, kraje se specifickou loveckou hudbou, v níž oproti zbytku Mali nemá dominantní postavení kasta grio tů, nýbrž subtilními hlasy disponující zpěvačky – songbird; na západoafrické poměry až příliš prostořeké, kritizující, svobodomyslné a upnuté k modernímu uchopení ceremoniálních loveckých písní s harfami donsongoni a kamalengoni.
„Oumou věděla, že mám ambice stát na vlastních nohách, už jsem předtím koncertovala ve Francii a moje působení po svém boku brala jako přechodné období. Počítala s tím, že odejdu. Staly se z nás přítelkyně, vyprávěla mi o své nelehké cestě a naučila vnímat své ženství jako nutnost vzít na sebe důležitá rozhodnutí, která ne vždycky společnost přijme a pochopí. Pro mne to byla velká zkušenost.“
Sangare nehodlala pučící svébytnou songwriterku nechat napospas větru: doporučovala ji lidem, u nichž si byla jistá, že by jim mohla být výjimečným hlasem užitečná; v druhém plánu počítala s tím, že Fatoumatu posunou dál. Herbie Hancock, Orchestre Poly Rythmo de Cotonou, AfroCubism, Cheikh Lô. Co jméno, to pojem, s Fatoumatou a jejím nakřáple sytým, ve wassoulou stylu důrazným hlasem v pozadí.
Nick Gold, šéf a producent labelu World Circuit dostal echo od Oumou Sangare z první ruky: patří k perlám jeho katalogu. A dobře si pamatoval, jak mu jí, zcela neznámou Malijčanku, doporučil kdysi se zdviženým prstem Ali Farka Touré, takže když mu naopak ona teď přivedla do kanceláře krajanku, o níž neměl dosud tušení, vrátil Ali Farkovi do nebe pomyslný dluh.
Dokonce přehodnotil strategii pečlivě a střídmě si vybírající firmy rezervované hlavně „starším a pokročilým“ (Buena Vista Social Club, Ali Farka, Orchestra Baobab) a poprvé vsadil kartu na mladou krev.
Gold od roku 2006 nechával Fatoumatu točit ve studiu, nespěchal na ni, bavilo ho, že si od něho nechává poradit a takovou pozornost dokázal odměnit sezváním muzikantů, pro čtyřiadvacetiletou zpěvačku, byť s výsostným doporučením, snad až nepatřičných.
Letos v květnu vypustil nejprve Gold pokusný balonek – čtyřpísničkové Kanou – a na konci léta řádné album Fatou. Vzato spravedlivě, Gold Fatoumatu cizelérskou produkcí stvořil. Zpívající herečku navyklou na velká jevištní gesta, nyní autorku intimních melodických písní s akustickou kytarou (proto ji přirovnávají ke krajance Rokii Traoré) o ženských právech, obřízce, utrpení, válkách a zneužívaných dětech, ukáznil. A současně uklidnil: zpíváš v jazyce Bambara, Wassoulou máš v sobě a toužíš po něm, ale odstřihnout se od Evropy už nedokážeš, takže proč se pro jedno vzdávat druhého, když to lze citlivě zkombinovat. Našel promyšlenou spojnici mezi Oumou Sangare a Rokií Traoré, zmodernizovaným Wassoulou a panafrickým písničkářstvím evropského střihu. Smísil akustické a elektrické kytary se strunami kamalengoni a překvapivě kory Toumani Diabateho; vznětlivé bubnování Tony Allena a jazzování Seba Rochforda s jemnou prací Afričanů na perkuse. U decentních, nijak bouřlivých skladeb si vyhrál také s baskytaristy: Hilaire Penda z Kamerunu, John Paul Jones od Led Zeppelin.
Fatoumata Diawara tomu říká Wassoulou folk, čímž zjednodušuje: když se do sebe zapletou guinejský kytarista Moh Kouyaté, zasažený jazzem i přátelstvím s Coreym Harrisem a malijský hráč na ngoni Guimba Kouyaté, odkrývají v té zčerstva dýchající hudbě daleko víc rezonančních vrstev.
V MOCI BÍLÉHO ČARODĚJE
Hudba africké diaspory uprostřed Evropy už dávno nevzbuzuje zdání nepřirozenosti, s naprostou samozřejmostí ji přijímají lidé, kteří ji v minulosti obviňovali z 
nepůvodnosti a z nedostatečného afričanství. Pařížské přistěhovalecké čtvrti, kam se od 80. let uchylovali Youssou N’Dour, Salif Keita, Mory Kante, Manu Dibango a natáčeli tu pilířová alba afropopu, si navíc nadále drží pověst důležitého vývojového centra africké hudby.
„Uslyšíte tady autentické tradiční styly, ale hlavně ty moderní, které v Mali nebo Senegalu nikdo nezná, protože vznikly v Paříži. Představují pro mě cenný zdroj inspirací,“ říká Fatoumata Diawara, ale daleko víc o tom ví Mamani Keita: od sedmnácti let se v mimořádně živém pařížském kvasícím prostředí pohybuje. Od pólu k pólu: jazz, elektronika, rock, afropop. Jako vyhledávaná nájemná zpěvačka s hodnověrným malijským hudebním rodokmenem.
S ohledem na šlechtický původ rodiny neměla nikdy zpívat, matka jí prý dokonce v mládí za to nabila: pamatuj si, nejsme nějací grioti! Pak zemřela, Mamani bylo sotva jedenáct let, otec neznámo kde, a tak v Bamaku vyrůstala s tetou. Žádná škola, žádné vzdělání, pouze vzpomínky na babičku, léčící v soukromí sousedy zpěvem a potají navštěvované zkoušky místního sboru.
„Kolik je ti let holčičko, zeptal se mě učitel. Třináct, zalhala jsem, ale neříkejte tetě,že sem chodím, slíbila matce, že ze mě nikdy nebude zpěvačka. A tak mi všichni spiklenecky říkali ‚Třináct let‘, ale teta se to dozvěděla a bylo zle. Učitel za ní proto poslal školního úředníka a musela slíbit, že mě nebude ve zpěvu omezovat. Vyhrála jsem významnou pěveckou soutěž a vybrali mě do Orchestra National de Bamako. Vydržela jsem tam dva roky, pak přišel sám velký Kasse Mady Diabate, abych zpívala v National Badema. To byla velká čest, nic takového se neodmítá, ale mně se v Orchestra líbilo, nechtělo se mi odejít. Kytarista Mama Sissoko mě k tomu ovšem dotlačil. Zůstala jsem tam až do roku 1987, kdy Salif Keita požádal mého bratra, abych s ním odjela do Evropy. Zpívala jsem u něho pět let a naučila se spoustu věcí. Salif mi hodně pomáhal, ale když mi vypršela víza, museli jsme se rozloučit. Zůstala jsem ve dvaa dvaceti sama ve Francii jako ilegální přistěhovalec. Každý šramot za dveřmi nebo jízda metrem mě děsily,“ vzpomínala Mamani v rozhovoru pro portál Africaculture.
Cheikh Tidiane Seck, který s ní hrával u Salifa, ji ve štychu nenechal: pozval ji k natáčení desky Sarala (1995), trochu zapomenuté spolupráci s americkým jazzovým klavíristou Hankem Jonesem. Do kapely The Mandinkas nadirigoval Seck naprostou malijskou muzikantskou extratřídu, mezi zrovna tak famózní zpěváky rovněž Mamani.
Cestu k dalšímu zajímavému projektu (mezitím sekundovala orchestru Rail Band nebo Amadou & Mariam) jí otevřel malijský zpěvák a multiinstrumentalista Tom Diakité. Ještě než se bývalý člen avantgardních 23 Skidoo a následně producent Gabrielova labelu Real World, kytarista Sam Mills, začal naplno věnovat budoucí manželce Susheele Raman, operoval na africké půdě: druhé album skupiny Tama Espace (2002) s ním, Diakitém a perkusistou Djanuno Dabo z Guineje Bissau jako důležitá parťačka do čtyřky nazpívala Mamani Keita.
Na albu mimo jiných hostovala také Susheela Raman, Mills ale pěl chválu na Mamani: „Její hlas se prořezával všemi skladbami a když Tama začali koncertovat, dokazovala ještě víc, jak je fantastická. Přišla na pódium a během pěti minut nad ním převzala vládu.“
Marc Antoine Moreau, manažer malijského manželského dua Amadou & Mariam, seznámil zpěvačku s Marcem Minellim, francouzským 
elektronikem, duší punkerem. A koukal z toho zpočátku průšvih: on neměl sebemenší ponětí o západoafrické hudbě, opravdu ani to nejmenší, a ona, když slyšela, co s vokálními základy vymyslel, dostala šok. Nebyla zvyklá na způsob nabídnuté práce: dej mi svůj hlas a skladby, já s tím něco udělám. Nakonec technorockové, až jazzové album Electro Bamako (2003) dopadlo velmi dobře, Mamani Keitu přivedlo k labelu No Format a Bílému čarodějovi, jak se něžně přezdívá francouzskému muzikantovi a žánrovému eklektikovi Nicolasu Repacovi. „Hned na začátku, aby mezi námi bylo jasno, jsem mu řekla: nechci pokračovat pouze po elektronické cestě. Moje hudba by se přestala vyvíjet. A Nicolas pochopil, co tím myslím. Album Yelema jsem totálně já,“ řekla Mamani. Yelema vyšlo v roce 2006. Bez samplů, kytar a rytmiky se neobešlo, zrovna tak ale bez tradičních dřevěných nástrojů. Letošní novinka Gagner L’Argent Francais kompletuje vše, čím si Mamani prošla. Tím dobrým: přátelí se a může se kdykoliv obrátit na fantastické malijské hudebníky. Tím špatným: v Paříži ji současně se strachem z policie potkal sešup až na samé finanční dno. V textech se proto otevřeně vyjadřuje k problematice imigrace. Už jen přeložený název alba: není snadné vydělávat francouzské peníze. „V Africe každý člověk sní o příchodu do Evropy. Jakmile spatří v televizi Paříž, je jí posedlý. Když tam přijede, spolu se změnou životního stylu přichází zoufalství a samota. A když si nedáváte pozor, můžete se z toho zbláznit,“ říká Mamani Keita. A posílá do Afriky celkem srozumitelnou zprávu: Evropa není El Dorado, je tu zima, sníh, málo práce, a tak než se vydáte na dobrodružnou cestu, měli byste všechno pořádně zvážit.
Oproti decentně uvolněnému, neroztřesenému písničkářství Fatoumaty Diawara si album Gagner L’Argent Francais drží výraznější africký tah. Stejnojmenná úvodní afrofunková skladba dokonce burcuje k pořádně divokému večírku, protože producent Repac není, při vší úctě, konzervativec Gold, k němuž samply a hi-fi technika zkrátka nepatří. Pro Repaca představují naopak východisko, stejně tak svázanost s rockem. Nehoní si na Mamani triko, přidanými dobarvujícími zvuky reaguje po svém na africké podněty, slouží zpěvaččiným skladbám a hlasu, přestože ho občas popadne „tvůrčí amok“. Ve skladbě Walyea pak znějí nasamplované čínské housle erhu, flétna a klezmerový klarinet Nano Peyleta z francouzské skupiny Bratsch, zuřivé bubnování a loutna ngoni. Zbytečně se ale ošklíbáte, nemá to chybu, těší vás to. Podobně smyčci pinkfloydovsky vzedmutá Doussou.
Nejdůležitější práci odevzdávají samozřejmě kytarista – Djeli Moussa Kouyaté z Guineje (Rail Band, Les Ambassadeurs) – a hráči na ngoni a kamalengoni, podporovaní francouzskou rytmikou, navýšenou Malijčany. V případě zostřené rockové potřeby prožene kytaru boosterem Repac.
Dvě skladby zaujmou hostem a tím pádem nejpřímější spojnicí s Fatoumatou: v Konia a Siyaje totiž osloví příznivce lovecké hudby z Wassoulou chráněnec Salifa Keity, zpěvák a hráč na kamalengoni Adama Coulibaly.
Obě nové hvězdy afropopu pozvané v minulosti i na veletrh WOMEX si v recenzích na svá alba mohly přečíst hodně chvály. A zatímco Fatoumatiny končily zpravidla otázkou s čím přijde příště, protože je na scéně nováček, Mamani se dostalo doporučení: jen tak dál.