Festival Rudolstadt 2017

Breabach

Vydat se na každoroční pouť do středoevropské Mekky world music, folku a tradiční hudby do německého Rudolstadtu představuje i pro našince zaběhlý rituál: o většině kapel možná nikdy neslyšel, s dalšími se mu splní letité zbožné přání a u zbývajících si řekne, proč ne, rád je znovu uvidím. Ještě jinak: byl by v tom čert, aby si z nabídky tří set koncertů, workshopů a besed kdokoliv nevybral.
Zdánlivá opulentnost dlouhodobě prestižního festivalu, který se letos koná v termínu 6.–9. července, by neměla zastínit podstatné: vytříbenou, pečlivě zváženou a umělecky atraktivní hudební nabídku. Pro rudolstadtské dramaturgy platí, že dokážou bystře cílit na aktuální jména a přitom je vyvažovat zasloužilými veterány coby připomínkou toho, kde v minulosti všechno začalo. Neobrací se také jen na „hledače neznámého“, aby nedošlo k omylu, že festival je určen pouze zasvěceným odborníkům a nemyslí na běžné posluchače přijíždějící se uvolněně bavit: to by návštěvnost rok od roku nestoupala a za čtyři dny nedosahovala třeba i osmdesáti tisíc. Neobávejte se ale festivalové tlačenice: desítky pódií rozesetých po celém městě, rozlehlém parku a na zámku nápor návštěvníků spolehlivě pojmou. Spíš vám bude vrtat hlavou, kde se v Rudolstadtu každoročně bere tolik lidí nadšeně naslouchajících nemainstreamové hudbě, mezi nimiž najdete čím dál víc mladých.

Breabach

Odpověď není těžká: kde jinde než v Rudolstadtu mohou v rámci Magické země slyšet reprezentativní výběr skotské hudby.  Podtitulek – From bagpipes to club beats – dokládá, že v celé její šíři: vynikající skupinu Breabach, famózního dudáka Freda Morrisona, tradiční folkařku Mairi Campbell, elektrofolkové Niteworks, kolosálně dravou kytaristku Annu Massie v duu s akordeonistkou a zpěvačkou Mairearad Green nebo mezinárodně známou pop písničkářku Amy Macdonald. Naprostým unikátem se stane projekt A Man For A’ That – A World Music Tribute To Robert Burns: písně skotského národního poety do svých jazyků a interpretací převedou hudebníci z Izraele, Polska, Indie, Etiopie nebo Portugalska.
Strašně silná bude letos kanadsko-americká linka. Rupa & The April Fishes vedená zpěvačkou Rupou Marya oslavuje kulturní diverzitu v pěti jazycích a zvolna střídá francouzský šanson, punkrock, gypsy swing, tango, cumbiu a americký folk 60. let. A to v dost ostře taneční závrati, střídané vyklidněnými skladbami přemítajícími nad dnešním světem. Přesun za kultovní písničkářkou, spisovatelkou a se vším všudy aktivistkou Ani DiFranco by pak neměl být tak ostrý. V Rudolstadtu představí nové album Binary: nekompromisně reagující na globální chaos a politický zmatek v USA, přestože ho Ani natočila před prezidentskými volbami. Supersestavy, která jí ve studiu pomáhala (Jenny Scheinman, Ivan Neville, Maceo Parker, Justin Vernon) se asi na festivalu nedočkáme, skvělé muzikanty kolem sebe na koncertech měla Ani ale vždycky. V uhrančivé hudbě báječné progres-folkrockové kapely

Ani DiFranco

Bears Of Legend z Quebecu dominuje klavír a sborové vokály a rozhodně není určena povrchním posluchačům, až příliš se zadírá pod kůži. Skupinu Hurray for The Riff Raff alias písničkářku Alyndu Lee Segarra čtenáři UNI znají, její hudba ale na novém albu Navigator vzala zásadní obrat: rozčarovaná z Ameriky Donalda Trumpa a ve snaze vrátit se ke svým portorikánským kořenům, zanechala Alynda country-bluesování a přes všechny Latinos vklady albu dominuje tvrdá elektrická kytara, klávesy, rock, gospel a doo-wop. O textové naštvanosti ani nemluvě: čeká vás „gigantické fuck you všem, kteří zpochybňují její bolest“.
V sálu, kde Trio da Kali na veletrhu Womex vystoupilo, zůstali rudolstadtští dramaturgové až do konce a nebyli sami. Všem, kteří nestíhali, se pak divili: něco tak strhujícího přece nelze minout. Nepřeháněli: zpěvačka Hawa Kassé Mady Diabaté s dvěma hráči na balafon a loutnu ngoni opravdu strhujícím způsobem revidují ponětí o současné griotské hudbě z Mali. Název skupiny Imarhan lze volně přeložit jako „ti, kterým na mně záleží“ a vyčteme z něho solidární sounáležitost s Tuaregy z okolních zemí, protože šestice žije v alžírském městě Tamanrassetu. Debutové album jim loni produkoval baskytarista od Tinariwen, hudebně ale

Elin Kåven

Imarhan píší už vlastní sebejistý rockový příběh. Samozvaný generál povstalců konžské hudby Jupiter se s kapelou Okwess International před třemi lety uvedl na Colours of Ostrava. Zdůrazňovat, že se jedná o divokou jízdu tedy netřeba, šetřit uznáním není nutné ani u etiopských Krar Collective, zato početný orchestr El Gusto si pár oslavných vět navíc zaslouží, příběh jeho zrodu, pádu a znovuzrození totiž nese všechny znaky zázraku. Odkrývá historii alžírského stylu chaabi a připomíná časy, kdy ho ve čtvrti Casbah metropole Alžíru společně hráli arabští a židovští muzikanti, než je v roce 1962 rozprášily represe spojené s vyhlášením nezávislosti Alžírska. Čtyřicetičlenný orchestr kdysi vedl „otec chaabi“, vynikající zpěvák, básník a hudebník El Hadj M’Hamed El Anka a opětovné setkání přeživších muzikantů v roce 2005 zařídila alžírská producentka Safinez Bousbia, s vydatnou podporou Damona Albarna, vše zachyceno ve filmu El Gusto. Jednalo se o velkou událost a přestože veterány, na čas zahrnující také klavíristu Maurice El Medioniho, postupně střídají mladí hráči a zpěváci, na dynamičnosti klasického alžírsko-židovského chaabi repertoáru to nic nezměnilo. El Gusto dnes vedou kapelníkův syn Abdel Hadi Halo a hráč na mandolu Ptit Moh. Už jen kvůli tomu orchestru se vyplatí do Rudolstadtu vyrazit.
Světově proslulý Asaf Avidan z Izraele a pomalu ke slávě stoupající islandský zpěvák a klavírista Helgi Jónsson zastoupí moderní poprockové písničkářství, kam se řadí také norská zpěvačka Elin Kåven a zároveň z něho tak nějak vybočuje: pravnučka sámijského šamana vychází hlavně ze severské mytologie a tomu podřizuje i nervně

Helgi Jónsson

emocionální hudbu.  Francouzské akustické trio La Bricole nabídne vedle námořnických songů a šansonů i humor, ale potřebuje k tomu nástroje, zatímco neméně ujetí Humanophones si vystačí jen s hlasy, beatboxem, těly a „alchymií world music, soulu, jazzu, funku a poezie“.
Zpěvák a básník Branko Galoić to z rodného Záhřebu vzal přes Amsterdam do Paříže, po cestě potkal spoustu muzikantů z celého světa a po usazení založil kapelu „balkánského stylu“ Skakavac Orkestar, zahrnující dechy a cello, z čehož vyplývá, že o běžnou dechovku rozhodně nejde: ska, pop a rock střídají Brankovy melancholické písně a svérázné verze francouzských šansonů. Argentinský skladatel a klavírista Gerardo Jerez Le Cam také žije v Paříži, kde se kdysi výrazně ujalo tango, takže ideální prostředí. Nebýt toho, že se Le Cam pod Eiffelovkou dal dohromady s rumunským houslistou a hráčem na

Dona Onete

cimbál z Moldavie, takže jeho originální verze tanga v sobě nese spoustu balkánských příchutí. Mimořádný zážitek dopředu slibuje trio mistrovských instrumentalistů: íránský perkusista Bijan Chemirani, hráč na lyru Stelios Petrakis z Kréty a španělský multiinstrumentalista Efrén López, leader skupiny L’ham de foc.
Osmdesátiletá brazilská zpěvačka Dona Onete vydala první album teprve před pár lety, přesto se bývalé učitelce dějepisu s připomínkou zapomínané hudby z delty Amazonky dostalo okamžité pozornosti. „Jedna z pěti kolumbijských kapel, které nutně potřebujete vidět,“ tvrdí Peter Gabriel o směsi salsy, cumbie a hip hopu od nažhavené kapely La Mambanegra a není důvod mu nevěřit. Jinými slovy, v parku se rozpoutá pořádné taneční peklo.
Závěr festivalu bude v neděli večer patřit jedné z největších jamajských legend, králům ska a reggae Toots & The Maytals.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *