Jeden z nejslavnějších černošských spirituálů, který ve dvacátém století vzkřísil Paul Robeson a v jazzové verzi Louis Armstrong, je zajímavý hned z několika důvodů.
Začněme poněkud nezvyklými okolnostmi jeho nejstaršího výskytu. Pokud přijmeme defi nici spirituálu jako černošské duchovní písně vzniklé za časů otroctví na americkém Jihu, splňuje skladba Go Down, Moses (Jdi, Mojžíši) uvedená kritéria, zároveň je však pozoruhodně překračuje. První písemná zmínka o ní sice pochází z Jihu, ale z pevnosti Fort Monroe okupované vojskem Unie. Ví se o ní přibližně od poloviny devatenáctého století, zatímco u jiných spirituálů je běžné, že mají mnohem starší původ. A jejími prvními známými interprety nebyli otroci, nýbrž Afroameričané, kteří se jha otroctví zbavili a nalezli útočiště u seveřanské armády.
V roce 1861 publikoval newyorský houslista, skladatel, aranžér a hudební producent Thomas Baker „historicky první notový záznam černého spirituálu“, jenž nesl název Song Of The Contrabands (Píseň kontrabandu). Ve skutečnosti se jednalo o naši písničku o Mojžíšovi, kterou Baker poněkud necitlivě předělal na salónní baladu v šestiosminovém rytmu. O rok později vyšel – opět v New Yorku – další záznam, tentokrát v aranžmá Louise C. Lock wooda a s titulem Oh! Let My People Go: The Song Of The Contrabands (Ó! Nech můj lid jít: Píseň kontrabandu). V připojené poznámce Lockwood píše: „Tuto píseň už asi devět let zpívají otroci z Virginie.“ A v druhém čísle newyorského věstníku Continental Monthly z července 1862, v němž byl spirituál přetištěn, se dočítáme: „Za následující píseň kontrabandu vděčíme návštěvníkovi z Clarkovy školy. Píseň má původ mezi výše zmíněnými, z jejich zpívání se ji naučili bílí obyvatelé pevnosti Monroe a tam ji také zaznamenal jejich kaplan, reverend L. C. Lockwood.“
O jakém kontrabandu je vlastně řeč? Odpověď zní: o kontrabandu válečném. Brzy po vypuknutí americké občanské války začali černí otroci houfně utíkat tam, kde tušili pomoc seveřanů, tedy k pevnostem, jež unionisté na Jihu obsadili. Jednou z nejvýznamnějších byla právě Fort (či Fortress) Monroe v Hampton Roads ve Virginii, které velel brigádní generál Benjamin Franklin Butler (5. 11. 1818 – 11. 1. 1893). V říjnu 1862 pronesl prezident Abraham Lincoln projev, v němž uvedl, že od ledna nového roku je třeba na všech územích obsazených Unií nahlížet na otroky jako na svobodné lidi. Generál Butler tak zprvu nejednal; Afroameričany žádající u něj o azyl dál považoval za nevolníky a za práci, kterou jim v pevnosti přidělil, jim neplatil. Nicméně, když byl nepřátelskou stranou vyzván, aby uprchlé otroky vrátil (kterážto žádost byla do té doby legitimní), rozhodl se, že to neudělá. Legenda zní, že je prohlásil za ,válečný kontraband‘ seveřanské armády. Ovšem z historických pramenů vyplývá, že termín ,kontraband‘ nepoužil Butler (jenž ve skutečnosti vždy mluvil pouze o otrocích), nýbrž velitel unionistického dělového člunu Resolute Wil liam Budd v ofi ciálním dopise z 10. srpna 1861. Tak jako tak, označení se brzy vžilo a Unii posloužilo jako záminka, aby si mohla ponechat levnou pracovní sílu.
SOUKROMÉ PROMLUVY K PÁNU
Kaplanem ,lidského kontrabandu‘ se stal, jak už víme, Louis C. Lockwood. Z válečných a těsně předválečných let se zachovalo více zpráv křesťanských kněží, kteří se (stejně jako většina ostatních seveřanů) dozvídali o existenci černošských spirituálů právě od ,zachráněných‘ otroků a byli pohnuti jejich hloubkou, sílou a krásou. Ale Lockwoodovo svědectví, otištěné 12. října 1861 v deníku National AntiSlavery Standard, je jedno z nejemotivnějších: „Zaslechl jsem hudbu. A pak jsem uviděl několik barevných, jak se společně modlí. Bratr, jenž pronášel závěrečnou modlitbu, měl monotónní přednes, ale jeho procítěná řeč se vyznačovala znalostí Bible a byla velmi působivá. Modlil se, aby Ten, který vyvedl Izraelity z Egypta, Jonáše z útrob velryby a Daniela z jámy lvové, dovedl i je k úplnému osvobození, duchovnímu i světskému. Několika málo slovy jsem sdělil poselství, jež jsem jim měl předat. Ujistili mne, že je to totéž, zač se modlili, a že teď, když ,dobrý bůh‘ jejich modlitby vyslyšel, cítí jistě, že je a jejich lid čeká něco velkého. Jejich rituály se vyznačují jistými zvláštnostmi. Nereagují prudce, ale mírným opakováním. Témata jsou veskrze zbožná: ,Jdi do Egypta – řekni faraonovi: Tak pravil můj služebník Mojžíš – nech můj lid jít.‘“
Samozřejmě, že modlitba, kterou pronášeli Lockwoodem zmiňovaní Afroameričané ve Fort Monroe, je totožná se skladbou Go Down, Moses. Starozákonní příběh o Mojžíšovi, jenž vyvedl vyvolený židovský národ z Egypta, patřil v éře pokřesťanštění černých otroků k jejich nejoblíbenějším. Víra, která jim objektivně vzato byla vnucena, na druhé straně nabízela úžasné paralely k jejich vlastnímu osudu. Oni byli ti vyvolení, kteří pod rouškou tmy prchali z dosahu moci faraona (otrokáře) do zaslíbené země (svobodné státy Severní Ameriky, Kanada). To, že se Sever (a z velké části i Jih) dozvídal o existenci spirituálů ex-post, souvisí s intimní povahou těchto zpívaných modliteb. Když nejstarší černošský vokální soubor studentů z Fiskovy univerzity v Nashvillu vyrazil v říjnu 1871 na osmnáctiměsíční světové turné, jehož cílem bylo vylepšit fi nanční situaci této (ovšemže málo dotované) první vysoké školy bývalých otroků i všech ostatních Afroameričanů, sestavil svůj repertoár převážně z dobových popěvků od bílých autorů, jako byl Stephen Foster, kteří s velkým úspěchem skládali v černošském duchu pro takzvanou minstrelskou show. Členové skupiny, časem pojmenované Fisk Jubilee Singers, zpívali spirituály jen při přídavcích. Postupně však zjišťovali, že publikum na ně reaguje příznivěji než na ofi ciální část vystoupení, kvůli níž dostali nálepku „negerští mistrelové“. Je ale nejprve vůbec nenapadlo, že by své soukromé promluvy k Pánu měli ventilovat na veřejnosti!
ŠIFRA STRÝČKA TOMA
Je tu však ještě jeden důvod, proč se až do poloviny devatenáctého století o existenci spirituálů příliš nevědělo. Není pochyb o tom, že tyto zpěvy (dělící se na žalozpěvy a zpěvy o touze po svobodě) pomáhaly utlačovaným Afroameričanům nést jejich kříž, podobně jako blues. Rovněž je jasné, že ,černý lid‘ viděl analogii se svým údělem v příbězích postav ze Starého zákona. Ale spirituály mají ještě další, běžnému posluchači skrytý význam. Je to šifra, utajený způsob komunikace. Odborníci tuto skutečnost nepopírají, pouze se neshodují v míře zašifrovanosti jednotlivých skladeb. Stejně jako z každé záhady, i z tajných kódů amerických otroků si totiž lidé udělali pavědu, nebo přinejmenším napínavou hru, což je ostatně pochopitelné, neboť staré černošské písničky k tomu přímo svádí.
Veřejnost se s těmito skrytými znameními prvně seznámila roku 1845 v autobiografi i Fredericka Douglasse (cca 1818 – 20. 2. 1895). Někdejší uprchlý otrok, z něhož se nakonec stal jeden z nejvýznamnějších černošských abolicionistů, ve své knize My Bondage And Freedom (Má poroba a osvobození) vylíčil, jak určité písně, pokud se zazpívaly ve vhodný okamžik, sloužily jako rafi novaný dorozumívací prostředek. „Bystrý pozorovatel mohl z našeho opakovaného zpívání refrénu ,ó, Kanaán, překrásný Kanaán, jsem na cestě do země kanaánské‘ vydedukovat víc, než že se chceme dostat do nebe. Mysleli jsme tím, že je na čase vydat se na Sever – a Sever byl naším Kanaánem,“ píše Douglass.
Uvědomme si, že otroci na americkém Jihu měli ve většině států přísný zákaz spolčování. Nemohli se učit číst a psát, museli zůstat zcela neinformovaní. Od dob Kolumba až do poloviny osmnáctého století bylo černochům dopravovaným k americkým břehům otrokářskými loděmi z Afriky zapovězeno hrát na jejich tradiční bubny a dechové nástroje, aby je náhodou nepoužili k signalizaci. Při práci spolu nesměli mluvit, mohli jen zpívat. A tak si vymysleli spirituály. Douglass dává řadu příkladů, jak ten či onen text za určitých okolností sděloval konkrétní informaci. Když se kupříkladu ozvalo „steel away, steel away, steel away to Jesus“ („vykraď se za Ježíšem“), znamenalo to: dnes v noci dojde k hromadnému útěku. Smysl spirituálu Wade In The Water (Broď se vodou) se zase dal vyložit jako: setřes na útěku honicí psy tím, že přebrodíš řeku nebo poběžíš potokem.
Problém s touto jistě pěknou teorií je ten, že ji nelze nijak prokázat. Zdá se, že není třeba pochybovat o zašifrovanosti spirituálů v obecné rovině, tj. o jejich možné použitelnosti coby prostředku skrytého povzbuzování, komunikování či dokonce určitého konspirování. Je však nepravděpodobné, že by to byl jejich primární význam a že bychom mohli každému z nich automaticky přiřknout – byť zdánlivě evidentní – skrytý kód. Jako příklad přehnané víry v tuto teorii uveďme píseň Follow The Drinkin’ Gourd (Následuj nádobu z dýně), jež vzbudila rozruch v počátcích amerického folkového revivalu. Údajný spirituál (původně nazývaný Foller De Drinkin’ Gou’d) ,objevil‘ a v roce 1928 publikoval v sedmém čísle věstníku Texas Folklore Society texaský entomolog a amatérský folklorista Harris Braley Parks (1879–1958). Parks ve svém článku vyprávěl, že ve státě Alabama kdysi putoval od plantáže k plantáži jistý Peg Leg Joe, jehož jediným úkolem bylo naučit zdejší otroky tuto písničku, neboť se jednalo o takzvaný „map song“ („píseň-mapu“). Heslo „následuj nádobu z dýně“ znamenalo, že se černoši na útěku mají řídit souhvězdím Velký vůz (po americku Big Dipper – Velká naběračka), které svým tvarem připomíná jak vydlabanou tykev, do níž černošské rodiny běžně nalévaly vodu, tak mapu jižních států. Z instrukcí v textu a postavení hvězd se potom dalo vyčíst, kudy vede bezpečná cesta na kýžený Sever.
O lákavosti tajemné písničky svědčí fakt, že ji do svých antologií přetiskli významní folkloristé jako otec a syn Lomaxové či B. A. Botkin. V roce 1951 ji dokonce nahrála na desku populární skupina Weavers s Petem Seegerem. A přesto jde se vší pravděpodobností o podvrh. Už prostý fakt, že otroci se na své noční pouti do zaslíbené země mohli řídit Severkou, zpochybňuje účelnost takové mapy – nehledě na to, že podle některých historiků směřovala větší část uprchlíků do Jižní Ameriky a nikoli do států Unie či do Kanady, kde jim kvůli nutnosti zdlouhavého putování a skrývání hrozilo značné nebezpečí. Žádný další „map song“ není doložen. Ani o písni Follow The Drinkin’ Gourd neexistuje jediný doklad, že by v Alabamě někdy kolovala. A konečně, kdyby všichni otroci z Alabamy utíkali stejnou cestou, asi by se na jejich trik brzy přišlo.
MOJŽÍŠ ZVANÝ MINTY
Pro ty, kteří nyní smutně věší hlavu a říkají si, že v našem příběhu nemá fantazie ani kousek místa, je tu ale dobrá zpráva. Spirituál Go Down, Moses totiž skutečně jednu šifru obsahuje. Těžko říci, zda byla dřív slepice, nebo vejce, ale rozumnější verze zní, že zvláštní význam skladba dostala až dodatečně, možná právě ve Fort Monroe, odkud se dostala k uším posluchačů z celého světa. Vážení čtenáři, držte si klobouky, protože my víme, kdo byl skutečný Moses z naší písničky. Nikoli biblický Mojžíš, ale Mojžíš amerických otroků, člověk, jenž se pro ně navzdory obrovskému nebezpečí stále vracel a vysvobozoval je po desítkách ze zajetí plantážníků. Ten člověk se jmenoval Harriet Tubmanová. Ano, byla to žena, drobná, slabá, vážně nemocná – a přece, když skončila její kariéra tajného převaděče a zvěda, měla na kontě bezmála 800 zachráněných duší.
Harriet Tubmanová přišla na svět nejspíš v roce 1822 jako Araminta „Minty“ Rossová na rozlehlé plantáži u řeky Blackwater v marylandském městě Madison. Od narození žila v otroctví. V mládí sloužila svým majitelům jako chůva a pokaždé, když se dítě, které měla na starosti, probudilo a začalo plakat, bílý pán ji zbičoval. Později musela dělat mužskou práci: orala, tahala z lesa klády a tak podobně. Jednou, to ještě nebyla dospělá, ji poslali do obchodu nakoupit nějaké zásoby. V obchodu se srazila s otrokem z jiné plantáže, jenž podle všeho opustil pole bez dovolení. Za ním se hnal jeho rozzuřený hlídač a křičel na Minty, aby mu ho pomohla chytit. Nakonec popadl jedenapůlkilové závaží, které leželo na pultu, a vší silou jím mrštil po běžícím chlapci. Omylem však zasáhl Aramintu. V následujících dnech musela nebohá dívka s rozbitou hlavou dál pracovat na poli, přestože se jí řinula po čele do očí krev. Nevyléčené zranění mělo za následek, že začala trpět halucinacemi a podivnými sny, jež vlivem své křesťanské výchovy a hluboké víry považovala za boží znamení.
V roce 1844 si Minty vzala svobodného Afroameričana Johna Tubmana (což nebylo v tehdejším Marylandu nic neobvyklého) a křestní jméno si změnila na Harriet. Protože měla stále podlomené zdraví, její cena v očích majitele plantáže klesala a hrozilo, že ji brzy prodá. Aby se nemusela nedobrovolně odloučit od své rodiny a manžela, rozhodla se utéci. Napodruhé se jí to podařilo. Využila přitom jako tisíce dalších osob Podzemní železnici (Underground Railroad), tajnou síť únikových cest, po nichž uprchlíci s pomocí převaděčů a lidí zajišťujících jim úkryt putovali z nevolnického Jihu do svobodných států. Byla to nesmírně riskantní pouť, neboť pohotoví lovci odměn měli k dispozici koně, pušky a honící psy. Na Podzemní železnici se používala příslušná terminologie: převaděči byli „průvodčí“, úkryty se nazývaly „stanice“ nebo „depa“ a ti, kteří je poskytovali, „přednostové stanice“. Otrokům se říkalo „pasažéři“ a každý z nich dostal před začátkem cesty „lístek“. Není divu, že je metafora vlaku v černošských písních tak častá – viz spirituál Gospel Train (Svatý vlak).
Harriet Tubmanové se podařilo uniknout do Filadelfi e. Okamžitě po svém osvobození však začala uvažovat o tom, že se do Marylandu vrátí a zachrání zbytek své rodiny. Taková myšlenka – jít znovu na místo, kde sídlí mí mučitelé – napadla asi jednoho černého nevolníka z milionu. Tubmanová však tuto smělou ideu proměnila v čin, a ne jednou, ale hned třináctkrát. Poté, co během několika prvních výprav na nenáviděný Jih jako průvodčí Podzemní železnice úspěšně převedla do „zaslíbené země“ část svých příbuzných, začala osvobozovat i jiné otroky, a ti jí na oplátku dali přezdívku „Mojžíš“. Později se vžila pověst, že Tubmanová svůj příchod dávala na vědomí zpěvem spirituálu Go Down, Moses. Je to možné, ale není to doložitelné. Ať tak či tak, Tubmanová se vracívala pod rouškou noci, většinou v zimních měsících, kdy lidé raději zůstávají v teple a tolik nevycházejí. Útěky plánovala na sobotní večer, aby se zvěst o uprchlých otrocích roznesla až s pondělním vydáním novin. Nikdy necestovala na Jih bez revolveru a byla ho ochotna použít jak proti honicím psům, tak proti členům vlastní výpravy, pokud si z nedostatku odvahy chtěli cestu na poslední chvíli rozmyslet.
Za jedenáct let, během nichž pod nejrůznějšími převleky pravidelně navštěvovala rodný Maryland, se jí podařilo zachránit přibližně 70 otroků. Ani jednou ji nechytili a ona sama později ráda opakovala, že „její vlak nikdy nevykolejil a neztratila jediného pasažéra“. V dubnu 1858 byla Tubmanová představena abolicionistovi Johnu Brownovi. Pomohla mu se sháněním dobrovolníků pro jeho připravovaný útok na zbrojní arzenál ve městě Harper’s Ferry a dala mu cenné geografi cké rady. Pak jí ale zřejmě došlo (snad díky jejímu spojenci Fredericku Douglassovi), že Brownův plán zavání fanatismem, a dala od něj ruce pryč. S vypuknutím občanské války se logicky přidala na stranu Unie, stala se ošetřovatelkou a vojenským zvědem. Její znalost prostředí se ukázala být zvláště cenná při útoku na plantáže podél řeky Combahee, kdy bezpečně provedla tři vojenské parníky oblastí podvodních min, které na seveřany nastražila konfederační armáda. Když akce skončila, odváželi vojáci Unie na svých lodích přes 700 zachráněných otroků.
Foto archiv.
GO DOWN, MOSES
When Israel was in Egypt‘s Land,
Let my people go,
Opressed so hard they could not stand,
Let my people go.
Go down, Moses,
Way down in Egypt‘s Land.
Tell ol‘ Pharaoh,
Let my people go.
So Moses went to Egypt’s land,
Let my people go,
He made ol’ Pharaoh understand,
Let my people go.
Go down, Moses…
“Thus spoke the Lord,”
bold Moses said,
Let my people go,
“If not, I’ll smite your fi rst-born dead,
Let my people go.”
Go down, Moses…
JDI, MOJŽÍŠI
Když žili Izraelité v Egyptě
(nech můj lid jít),
byli tak zdeptaní, že nemohli dál
(nech můj lid jít).
Jdi, Mojžíši,
tam do země egyptské
a řekni faraonovi:
Nech můj lid jít.
A tak šel Mojžíš do země egyptské
(nech můj lid jít)
a řekl to faraonovi na rovinu
(nech můj lid jít).
Jdi, Mojžíši…
„Tak pravil Pán,“ povídá smělý Mojžíš,
„nech můj lid jít,
když ne, zahubím tvého prvorozeného,
nech můj lid jít.“
Jdi, Mojžíši…