Gothart žádá o bulharské občanství!

To je blbé, to se bude líbit, říkával Jan Werich, když s Horníčkem v šatně přišli na nějakou ptákovinu do slavných předscén. Někteří současní hudební publicisté jakoby se jim snad chtěli vyrovnat. Existuje ovšem podezření, že své nazdařbůh vyslovené výplody na rozdíl od dvou nedostižných klaunů myslí snad vážně. Například blbostí třaskající charakteristiku skupiny Gothart: středověká hudba s prvky world music.
A co na to Mijaktičové? „Ani ryba, ani rak. Easy folky shit,“ prohlásil Jan Mijaktič Klíma.
Gothart na sklonku loňského roku vydali sedmé album Rakioactive (Black Point). Velmi balkánské. Velmi rockové. A velmi, velmi dobré. Ne-li nejlepší. I po čtrnácti letech, během nichž Gothart dokázal k hudbě z Balkánu přitáhnout posluchače, neodvažující se jí do té doby dotknout ani rezavou tyčí.
Gothart ušel dlouhou cestu. Stal se institucí balkánské hudby v Čechách. A to nikoliv ve smyslu oblíbených řinčivých dechovek a módní prvoplánovosti.
Ještě vás pořád baví potulovat se Balkánem? Jistě, nemohli jste být všude, ale na druhou stranu vás už také ne všechno překvapí.
Určitě, ještě nás to baví. Nikdy jsme si nezapichovali vlaječky do mapy, kde jsme všude byli – tedy hudebně. A samozřejmě stále existují ,místa‘, která nás překvapí a to je dobře. Jinak by nás to asi bavit přestalo,“ říká Petr Koláček a Jan Klíma dodává: „Je pořád ještě plno písniček, které na nás někde v skrytu a pološeru čekají, nemůžeme je tam jen tak nechat!“
Balkánská muzika je pořád v kursu. Staří harcovníci si drží pozice a kupodivu nenudí. Mladí se po nich přestali bojácně opičit a podobně jako vy nezavrhují elektroniku – třeba skvělí srbští KAL. Sledujete tohle dění?
Petr: „Ano, je skvělé, že se tahle muzika pohybuje někam kupředu. Bylo by škoda, kdyby zůstala pouze zakonzervovaná, bez dalších ,moderních‘ vlivů. Podle mne je to přirozený vývoj.
Jan: „Nebo by se dalo taky říct, že kruh se uzavírá…“
Přednosti alba Rakioactive? Divoká, neodolatelná energie, hodnověrnost a důmyslné – překvapivé, vnitřně cítěné? – vykročení vstříc elektronice. Co si o tom pomyslet? Nutkavá potřeba, čísi nápad, logický vývoj?
Petr: „Nápad vznikl vlastně poté, co jsem slyšel desku Ojos de Brujo – Bari. Přesvědčili mě, že se elektronika dá použít nejen jako nějaký doplněk, ale jako plnohodnotný člen kapely. No a my jsme hraví, tak jsme si to chtěli zkusit.
Jan: „A zároveň elektronika ti nikdy neoponuje a nespotřebovává zbytečně rakiji.“
Tradičně skvěle vybraný repertoár převážně z makedonských a albánských vesnic Mijaktičové v Praze zrestaurovali odvázanými vynalézavými, původní přirozenou muzikálnost českým knedlíkovstvím neubíjejícími, třeštivými a totálně podmanivými, bez diskusí hitovými aranžemi.
Kam pořád chodíte na ty písničky? Například na řeckou rybářskou z Eritreje.Neskládáte si některé náhodou sami?
Jó, být autorem některých z nich, to by bylo docela terno. Většinou je nacházíme na nahrávkách folklórních souborů. Naše verze se potom od svých předobrazů odchýlí natolik, že by je poznal málokdo,“ vysvětluje Koláček.
V exotických kulisách se Gothart nepohybuje s potřebou našincům cokoliv nakukat, čímž vytvořil následováníhodnou normu. Vypůjčí-li si písničku od cikánského ohně, neubije ji lacině vlezlým vytahovačstvím, ale vrátí nazpět v takové podobě, až i ti Cikáni nevěřícně nadskočí. Určitě nad páně Klímovým zničehonic šmirglpapírem přejetým hlasem, jehož vášnivost si může podat ruku s flamenkovým duende.
Co se vám proboha stalo s hlasem? Kouříte silnější cigarety, pijete po ránu rum? Pro mě je to jeden z nejsilnějších momentů alba.
„Mně to nakázal doktor Koláček. Fasuju na recept klejky a před hraním placatku rakije. Ale to nahrávání byl docela záhul!“
Ne, že by se za umístění Tomáše Kočka nebo slovenské Družiny v evropském žebříčku world music mělo dát hned na modlení, ale potěší to. Co takhle spanilá výprava Gothartu po Evropě?
Petr: „Možná jde o dobrý nápad, ale bohužel jsme proti zmíněným souborům vážně handicapovaní. Nehrajeme ,svou‘ (myslím českou) muziku, ale muziku z Balkánu. A není mezi námi jediný Balkánec.“
Jan: „Zažádal jsem o bulharské občanství. Úředník na ambasádě na mě mocně kýval hlavou, tak to vypadá nadějně!“

++++

Na ohlášky koncertů a festivalů z oblasti world music kdysi stačilo pár řádků. Ty doby jsou už ale dávno pryč a dnes aby jim šéfredaktor věnoval málem půl čísla. Odvaha a přesvědčení promotérů ruku v ruce se zájmem publika učinila z Prahy (ale i dalších měst v Čechách) důležitou zastávku největších a nejzajímavějších muzikantů z exotických koutů planety. Nehledě na letní multižánrové akce Colours of Ostrava, Respect Praha či Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou – ty na world music staví už programově. Přidávají se k nim ovšem i dosud vyloženě rockové akce: k letošním třináctým narozeninám přijede festivalu Rock For People (4.–6. 7.) pogratulovat také guinejský technogriot Mory Kante, hvězda západoafrické hudby a muzikant zodpovědný za uvedení posvátné jednadvacetistrunné harfy kora na světová podia. Po senegalském zpěvákovi Youssou N’Dourovi a malijském pěvci Salifu Keitovi tak české publikum čeká další pro moderní africkou hudbu zcela zásadní osobnost. Nehledě na to, že Mory Kante s početnou kapelou a ječícími sboristkami dokáží rozpoutat show, na kterou jen tak nezapomenete. Organizátoři Colours of Ostrava prozatím odtajnili Gorana Bregoviče s Wedding & Funeral Bandem a Folkové prázdniny vůbec nikoho, nicméně podle zákulisních informací lze očekávat velká překvapení.
Čekání na otevření bran těchto velkolepých hudebních svátků si však lze ,zkrátit‘ neméně exkluzivními koncerty. Rozhodně bude stát za to české turné Marty Töpferové, dcery herce Tomáše Töpfera, dívky s českými kořeny a latinským srdcem. Brazilci v Rakousku, Afričané uprostřed Evropy, Švýcaři v Íránu, na to jsme si už přivykli, ale česká holka studující klavír a vychovaná na Janáčkovi, Smetanovi a sborovém zpívání lidovek, potýkající se se zapeklitostí jihoamerických rytmů, to k sobě, ruku na srdce, moc nejde. A přece to funguje, navíc do osobitého, spíš pocitově vnímaného amalgámu flamenka, kubánského sonu, venezuelského merengue či mexického mariachi Marta vnáší cosi z české klasiky – například netypické využití lesního rohu a houslí; klade také větší důraz než je obvyklé na harfu a se čtyřstrunnou portorikánskou kytarou cuatro a perkusemi vytváří emotivní, v pomalých tempech se líně převalující písně, jimž vévodí temný, zakouřený hlas. Do USA Marta odešla s matkou a sestrou v roce 1987 a už tehdy ji prý latina přitahovala. Na studiích v New Yorku žila v hispánském prostředí, učila se španělštinu, vydala se do Andalusie studovat flamenco, strávila hodně času na Kubě, v Portoriku a Mexiku. Mezitím skládala, seznamovala se s muzikanty a vydávala alba, která se setkala se značným ohlasem. To platí především o novince Flor Nocturna, provázené nadšenými recenzemi. Marta vystoupí 22. 5. v Olomouci, 23. 5. v Praze, 24. 5. v Českých Budějovicích, 25. 5. v Hořovicích a konečně 2. 6. ji přivítá festival Na druhém břehu konaný v Hradci Králové.
Přesně po deseti letech se do Prahy vrací vynikající norská zpěvačka Mari Boine. Představí nám tu své nové album Idjagiedas (recenze v čísle 11/2006), patřící mezi to nejkrásnější co kdy natočila. Mari Boine vystoupí 10. března v Paláci Akropolis a následně pak na festivalech Colours of Ostrava, Folkové prázdniny a Pohoda Trenčín.
Tuarežští Tinariwen, jejichž právě vyšlé album Aman Iman (viz recenze v tomto čísle) právě doslova hýbe světem, a to nejen tím worldmusikovým, spustí své saharské blues v pražské Akropoli 8. března.

Přidat komentář