Tlak. Ten byl při živém vystoupení nejpatrnější. Změny známé z nahrávek a videí už tak výrazné nebyly, patrné byly spíš ohlasy art rocku a jazz rocku, které ale nevadily, protože hudbě nic neubíraly na síle. Nástroje se proplétaly a vytvářely pulsující proměňující se složitou texturu plnou drobných ornamentů a měnících se nálad. Kdyby byl progresivní rock vždycky tak pestrý a naléhavý, nemusel by ho smést punk jako nudné monstrum.
Tady ale nejde o alternativní historii, kdy art rock neovládli sebestřední instrumentalisté, ale o žhavou současnost. Dvaatřicetiletý Guillaume Perret se svou skupinou Electric Epic patří k nejzajímavějším postavám na scéně fúze rocku s jazzem, ať už jí budeme říkat jakkoli. Staví na drivu, aniž by však opomíjela instrumentální kvality a propracovanost aranžmá. A čas od času přichází překvapivý zvrat nebo zlom, kdy rozvíjející se motiv náhle vystřídá úplně jiný. Nálady zvýrazňuje bohatá zvuková paleta, protože Perret se nebojí využívat nejrůznější efekty modulující a měnící zvuk, počínaje distortionem zdůrazňujícím agresivitu přes strukturotvorné echo až po hall, dodávající zvuku saxofonu prostor.
Je v tom něco se Zorna, ale i Fantomase, stejně jako z Holdswortha a UK nebo kosmického rocku. Na můj vkus mohlo být v hudbě o něco více překvapivosti a zvratů a méně ohlasů jazzrocku. Alespoň na Colours Of Ostrava jsem měl ten dojem, i když pražský koncert, který se uskuteční 1. listopadu v pražském Paláci Akropolis by mohl být jiný, protože každé z živých vystoupení je odlišné. I jednotlivé skladby ukazují, jak široký je záběr souboru, který sahá od art rocku přes psychedelické výlety space rocku až uplatnění prvků africké hudby. Perret v Electric Epic zúročil jak studia klasické hudby, tak fascinaci jazz rockem i zkušenosti s africkou hudbou. To vše svědčí o mimořádných kvalitách kapely, kterou založil Perret v roce 2008 a v níž dále hrají kytarista Jeremy Grandcamp, bubeník Yoann Serra a baskytarista Philippe Bussonne, který působil v Magmě.
Jak udržujete na koncertech energii?
Snažím se dělat muziku, která by mě bavila i jako posluchače. A jak udržet energii? Musíme mít na podiu pořádný tlak, mohutný zvuk, ne hlasitý, ale plný, to je způsob, jak můžeme cítit tlak celým tělem. A taky vždycky hrajeme blízko jeden druhému. I na velkých pódiích stojíme blízko sebe, takže se slyšíme i akusticky, jen s trochou zvuku přidaného z odposlechů. Pro nás je to tak lepší.
Jak důležitá je pro vás improvizace?
Je důležitá během celého procesu tvorby. Když hrajete sám, můžete najít systém improvizace. Já třeba zkouším uchovat určitý prvek a něco z něj odvinout, improvizovat architekturu. Někdy přinese nápad cykly. Když píšu hudbu, zachovávám v ní improvizované pasáže. Někdy taky může improvizovat celá kapela, kdy jí dám nějaké znamení, raz dva tři čtyři, ukážu hudebníkům, a oni se pokaždé chytí jiného tónu, motivu, ladění, takže je každý koncert jiný. Je to jako hra, která propojuje dohromady všechny muzikanty.
Jak se vám daří při těch změnách zachovávat formu, aby se nerozpadla?
Nikdy nejde o totální improvizaci, vždy je to improvizace v nějakém rámci, například se držíme určitého rytmu. Když improvizujeme v rostoucím tempu, dám znamení, přejdeme do jiné části, a zase můžeme tempo stupňovat. Snažím se dávat muzikantům dobrá znamení.
Pracujete v duchu Zornovy Cobry?
Ne tak úplně, i když hra je také její součástí. Já ale nepoužívám grafické partitury na kartách, podle nichž mají muzikanti hrát. Naše hudba většinou stojí na mém odpočítávání, je to velmi jednoduché, základní. Mám rád prosté věci.
Takže je to podobnější tomu, jak řídil kapelu Frank Zappa.
Ano, přesně, až na to, že tohle je fakt slavné jméno.
Jste obdivovatelem Franka Zappy?
Fanda nejsem, ale na jeho muzice jsem vyrůstal. Když jsem vytvářel nový materiál, v jednu chvíli jsem slyšel, jak se v určité melodii objevuje a já si tu pasáž vybral. Takže ano, když je v tom trochu Zappy, líbí se mi to.
Ovlivnily vás také nějaké francouzské kapely, jako byli třeba Etron Fou Leloublan?
Etron Fou neznám.
Nebo Gong?
To ano, vyrůstal jsem na King Crimson, Franku Zappovi a Gongu, Terrym Rileym a Soft Machine. To byly dobré kapely. A samozřejmě Magma.
Takže většinou progresivní rock.
Ano, ale jsem ovlivněn i klasikou a západoafrickou a indickou hudbou. Rád zkouším rozličné styly. Ale je to pro mě všechno jen materiál, který mohu použít. Tvorba je hra se stavbou, estetikou a emocemi, se všemi nástroji.
Jak se ale takováto muzika natáčí ve studiu?
Není to jednoduché, ale pro hudbu na CD používám odlišné způsoby. Snažíme se ji s kapelou nazkoušet, hrajeme ji na pódiu, a až když je to dobré, jdeme do studia. Tam pak hrajeme živě. Ve studiu vyberu dobré verze a k těm přihrajeme další saxofony, kytary a bicí, klidně i troje, až mám hrozně moc materiálu a získám textury. Ale dělám hodně úprav. Někdy třeba změním celou formu skladby, protože až doma zjistím, že by to takhle mohlo být lepší. Produkcí trávím hodně času.
Dá se tímto druhem hudby uživit?
Muzikanti naneštěstí potřebují taky jíst. Ale já nevím, jak to dělat, já to jen dělám a daří se mi to. Je to fajn, protože máme hodně koncertů, desky se prodávají dobře. Tahle kapela je první, kterou sám vedu a musel jsem skoro se vším ostatním skončit. A hlady jsem zatím neumřel.