Guus Janssen: Meeting Points

CoverGuusJanssen-PromoLores-300x262-500x500Skladatel a pianista Guus Janssen, narozený 13. května 1951, osciluje mezi současnou vážnou hudbou a jazzovými eskapádami. I když hrál s takovými velikány jako je John Zorn, George Lewis nebo Evan Parker, jeho věhlas ve světě není takový, jak by si tento hudební eklektik zasloužil. Charakteristické pro něj je, že si před časem v New Yorku jeden den zahrál s improvizujícím triem v pouliční kavárně a druhý den se symfonickým orchestrem v Carnegie Hall. Velkým vzorem byl pro něj například rakouský klasický skladatel Josef Haydn, především pro nevypočitatelnost jeho smyčcových kvartet, jako zásadní inspiraci uvádí také belgického malíře Rogera Raveela, zvláště pro jeho schopnost mísit abstrakci s figurativností, ale opravdového hrdinu pro něj představoval klavírista, aranžér, hudební teoretik a především průkopník experimentálního pojetí jazzu Lennie Tristano. Ten byl shodou okolností také jedním z učitelů věhlasného amerického saxofonisty Lee Konitze, s nímž si Janssen zahrál v duu například 2. října roku 1999 ve drobnokresebně vycizelované skladbě Meeting Points, která dala název skvělé kompilaci, kde jsou zachycena Janssenova vystoupení s různými muzikanty z let 1989 až 2014 v legendárním amsterdamském klubu Bimhuis, který ji také vydal.
Nejstarší nahrávka zachycuje formaci Clusone Quartet, v němž vedle něj působili také saxofonista Michael Moore, violoncellista Ernst Reijseger a bubeník Han Bennink. Skladba Rondo skvěle dokumentuje Janssenův smysl pro postmoderní surrealismus, tedy parafrázování a slučování zdánlivě nesourodých prvků. Tradiční motivy se zde střídají s hyperavantgardními skoky a místy je to opravdu k popukání. S Benninkem si v roce 2007 vystřihl Janssen také duet s názvem April, na němž je jasně vidět, jak si tenhle bubeník dokonale rozumí s pianisty jeho krevní skupiny. Prostě perfektní rytmická souhra bez schematičnosti či obvyklých postupů.
Hned třemi skladbami je zastoupen koncert z 1. září 2011, na němž se snoubil romantismus s expresionismem, což umocňovala zejména viola Oena van Geela a podmanivě doplňovaly klarinety a saxofon Michaela Moora, zatímco osu držela rytmická sekce s basistou Ernstem Glerumem a bubeníkem Wimem Janssenem, o dva roky starším Guusovým bratrem. Mezi největší skvosty patří rozjívená a vskutku hopkavá dvoudílná punkjazzová taškařice Pogo s drobnou citací Čajkovského b-moll z koncertu, který se odehrál 9. prosince 2012 a představilo se na něm septeto, v němž Guuse Janssena doprovázeli saxofonista Peter van Bergen, trumpetista Sanne van Hek, trombonista Wolter Wierbos, kytarista Raphael Vanoli, a opět rytmika Glerum a Janssen. A třešinkou na dortu je interpretace něžné kompozice Peer’s Counting Song od nestora holandského piana Mishy Mengelberga, v níž Janssen dokazuje, že dokáže být také vážný a soustředěný. Jeho procítěnou hru pak jen jemně došolíchává bubeník John Engels. Zkrátka a dobře velice zdařilá prezentace Janssenova kumštýřského potenciálu se vším všudy.

Bimhuis, 2015, 66:29

Přidat komentář