Hard core – Základem je přežít

Hard core. Tvrdý. Nekompromisní. Zacílený. S jeho definicí nemá nikdo potíže. Je to důrazný kříženec ostrého punku a sekaného thrashe s metalovým soundem. Od obou stylů se však dá lehce odlišit. Oproti punku je tvrdší, důraznější a agresivnější. Na rozdíl od metalu zůstávají hardcorové skladby sevřené, nerozmělňují je žádné dlouhé předehry ani nesmyslná sóla. A především, podobně jako punk se hard core vyjadřuje ke společenské situaci, k aktuálním problémům. Je angažovaný. Nenajdeme v něm fantasy příběhy nebo hororové motivy, protože každodenní realita mnohdy předčí i ty nejhrůznější představy a vize.
Žánr vznikl v osmdesátých letech, když byli ortodoxní punkeři zklamáni, jak se na drogami rozleptané scéně vytrácely původní ideje a kam se vydali někteří představitelé stylu, když dosáhli úspěchu. Konzervativní doba, kdy se k moci dostali Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, byla jako stvořená pro protest, který potřeboval adekvátně důraznou hudbu. V té době přitom nastupovaly v metalu modernější směry jako thrash nebo speed, které byly mnohem agresivnější než punk. Spojit je bylo nasnadě. Tato fúze nebyla krátkodechým spojením, ukázala se jako velmi životaschopná, vydržela přes třicet let. Hard core sice už nepřináší experimenty, jaké se v něm kdysi objevovaly, je docela konzervativní, občas působí skoro uniformně, ale jeho scéna je pořád velmi živá. Společný lednový koncert Agnostic Front, Suicidal Tendencies, Municipal Waste a Walls of Jericho v Brně byl vyprodán měsíc před jeho konáním. Velký zájem byl i o podobnou loňskou akci v Praze, které vévodili Madball, stejně jako o sólové vystoupení Sick of It All. Bez hardcorových kapel si nelze představit ani punkový festival Pod parou, ani primárně na ska zaměřené Mighty Sounds nebo metalový Brutal Assault.
Scéna kypí životem a prapor pořád nesou kapely, které se daly dohromady v osmdesátých letech. Když newyorští Sick of It All slavili loni třicet let existence, jejich zpěvák Lou Koller to komentoval slovy: „Tak takhle jsem promrhal svůj život. Ale to jen vtipkuju. Nepřemýšlíme o tom, jen pokračujeme v tom, co děláme. Ale když na to pomyslím, je docela děsivé, že se to vše odehrálo tak rychle. Vypadá to, jako bychom začali teprve před pár lety.“
Roky nejsou patrné ani na dalších významných reprezentantech newyorského hardcoru (NYHC) Agnostic Front, kteří se dali dohromady už v roce 1980. Pořád jsou plni energie.

Agnostic Front
Agnostic Front patří k zakladatelům newyorské hardcorové scény. Kapelu dal dohromady v prosinci 1980 kytarista Vinnie Stigma. Vystřídalo se v ní několik zpěváků, než se v roce 1982 mikrofonu chopil Roger Miret. I když kapela patří k průkopníkům spojování punku s prvky thrash metalu, začínala jako skinheadský oi band, což je patrné na prvním EP United Blood z roku 1983. Debut Victim In Pain se nesl v duchu speed coru, řada písní nemá ani minutu. Posun k typickému pojetí hard coru s metalovým zvukem přineslo následující album Cause For Alarm z roku 1986 s dvěma kopáky. Od té doby se kapela v důrazných skladbách střídavě přikláněla k přímočařejšímu hard core punku a k metalu.
Vybraná diskografie: Victim in Pain (1984), Cause for Alarm (1986), One Voice (1992), The American Dream Died (2015)

 

 

 

New York, New York
Newyorská scéna, která patří k nejznámějším, prosperuje.„V New Yorku je teď hodně malých klubů DIY (provozovaných svépomocí v duchu ideje udělej si sám – do it yourself). Koncerty se konají v halách, na dvorech, v jídelnách, v malých barech, v malých klubech,“ řekl loni kytarista další newyorské skupiny Madball Brian ,Mittsʻ Daniels. „Je to velmi silná a velmi mladá scéna, pořád vzniká hodně dobrých newyorských kapel, ale hard core je všude na světě silnější než kdy dříve, scéna existuje v každé zemi. Přes internet se totiž můžete kdekoli dostat k jakékoli hudbě. Pro mě však centrem hardcorovýho světa byla vždycky newyorská scéna.“
Lidé a kapely stojící u zrodu NYHC jsou pořád aktivní a ve spojení, pořádají společné koncerty. „Stále potkáváme newyorské ikony, jako jsou Vinnie Stigma nebo Jimmy G či Johnny Stiff. Pořád jsou k nám vřelí a srdeční jako v osmdesátých letech, kdy jsme byli začínající kluci,“ řekl kytarista obnovených Yuppicide Steve Karp, který si pochvaloval, že je po návratu podporují staří kamarádi.
Zpěvák Cro-Mags John Joseph McGowan se ale nedomnívá, že by newyorská scéna dál existovala v původní podobě.„To je pryč,“ uvedl v roce 2008, „v New Yorku už nezůstaly žádný kluby, není žádný místo, kde by se dalo hrát, to bylo v 80. letech.“ I on ale přiznal, že zájem o styl trvá: „Když se něco koná, tak lidi přijdou. I já přijdu. Jsou tu přátelé a to je opora. Madball, of It All, Agnostic Front a Roger Miret, to je moje rodina.“

Madball
Newyorští Madball jsou typickým představitelem současného sekaného hard coru s metalovým zvukem. Na konci osmdesátých let začínali jako pobočný projekt členů Agnostic Front, ve kterém Roger Miret hrál na basu a jeho polorodný bratr Freddy Cricien zpíval. I když jim EP Ball Of Destruction vyšlo už v roce 1989, definitivní podobu skupina získala až na přelomu let 1992 a 1993, kdy se basy chopil Jorge ,Hoyaʻ Guerra a kytary Matt Henderson, kterého v roce 2001 vystřídal Brian ,Mittsʻ Daniels. Od půlky devadesátých let se Madball drží svého pojetí sekaného hard coru.
Vybraná diskografie: Look My Way (1998), Infiltrate the System (2007), Hardcore Lives (2014)

 

 

 

Newyorský hard core přežil i konec své mekky, jímž byl klub CBGB’s, který se zavřel v roce 2006. Mitts přiznává, že to nebylo lehké, protože ho nic nenahradilo: „Ve skutečnosti ne, v New Yorku jsou sály buď menší, nebo naopak větší, žádné už nejsou prostřední. CB’s byl perfektní sál střední velikosti. Nyní se koncerty odehrávají v mnohem menších prostorách typu DIY, nebo v sálech pro pět tisíc lidí. Už tu není žádný prostor mezi tím.“
Jak ale dodává: „Hard core je přizpůsobivý, půjde kamkoli, kam ho pustíte. Lidé z jiných zemí si myslí, že CBGB’s bylo centrem hardcorovýho dění, ale to má jediný důvod. Bylo to jediný místo, kde se konaly také hardcorové koncerty. V 80. letech tu byl Max’s Kansas City, ale ten je pryč, pak existoval Coney Island High, který zavřeli, je tu (Village) Vanguard, kde stále pořádají nějaké koncerty, ale už ne tolik. Hard core totiž nikdy nevydělává moc peněz, je to tvrdá, divoká hudba, kolem jsou bitky, vždycky je to úplně bláznivý, takže kluby se začnou ptát – proč tohle vlastně děláme.“

Sick of It All

Konce CBGB’s litoval i zpěvák kapely Freddy Cricien: „Víte CB’s byla stáj pro hardcorové a ještě před tím pro punkové kapely. Bylo to klasické místo, nevypadalo zrovna krásně, ale ve všech ostatních aspektech bylo skvělý pro hraní. Zvuk byl vždycky dobrý, panovala tam dobrá nálada a mělo dlouhou historii. Je ostuda, že CB’s skončilo, je to o to smutnější, že v New Yorku dopadla řada dalších klubů stejně. New York se změnil. Mám ho pořád moc rád, je to jedno z nejlepších měst, ale jsem trochu nervózní z nástupu velkých korporací, které vyhazují rodinné hospody, malá místa jako CB’s. Restaurace, kam jsem chodil a které fungovaly třeba devadesát let, jsou pryč, protože si nemohly dovolit platit nájem. S tím, jak mizí, se trochu ztrácí kouzlo New Yorku. Už žádné další Starbucks a podobné značky. Držet je dál od New Yorku.“
Mitts přiznává, že kvůli rostoucím nákladům opustilo New York hodně lidí, dodává však, že ani to scénu neoslabilo: „Když se podíváte na New York, má taky předměstí, je tam Long Island, New Jersey, oblast okolo, kapely odtamtud samy sebe považují za představitele newyorského hardcoru.“
Všichni se shodují na jednom – velké jablko definovalo zvuk newyorského hard coru. „Každý je ovlivněn tím, co ho obklopuje,“ řekl zpěvák Sick of It All Lou Koller: „Proč si myslíte, že všechny kalifornské kapely znějí tak prosluněně? New York je hlučný, agresivní, upocený, hnusný a krásný. Proto zníme tak, jak zníme.“
A Mitts přitaká: „New York byl v osmdesátých letech hodně odlišným místem od toho, jakým je dnes. Byl mnohem nebezpečnější a špinavější, zruinovaný a myslím si, že pokud jsi v té době žil v New Yorku a byl muzikant, tak jsi skládal hudbu, která odrážela město. Inspirovalo velmi agresivní styl a vyvolávalo agresivní pocity Myslím si, že to byl vliv města na hudbu, která z něj přicházela.“
Roger Miret z Agnostic Front konce původního nebezpečného New Yorku lituje. Loňská deska The American Dream Died podle něj nevypráví jen o konci amerického snu, ale má ještě druhé téma a tím je starý New York, v němž vyrůstal.„New York se změnil, není to stejný New York, ve kterém jsem vyrůstal, není to New York z filmu Taxikář, který miluju. To, co jsem miloval, je pryč,“ řekl už před lety, když přijel do Prahy se vlastní kapelou Disasters.

Sick of It All
Sick of It All patří k nejvýznamnějším představitelům newyorského hardcoru. Kapelu založili 1986 ve čtvrti Queens bratři Lou a Pete Kollerové a bubeník Armand Majidi. Na rozdíl od jiných kapel se obsazení skoro neměnilo, jen původního baskytaristu Riche Cipriana nahradil Craig Setari. Od svého vzniku hrají typický sekaný dynamický tvrdý hard core, který se objevil už na debutovém albu Blood, Sweat And No Tears z roku 1989 a pomohl definovat sound newyorského hard coru. Na vrcholu byli v půlce devadesátých let, kdy vydávali u velké firmy Eastwest a prodali několik set tisíc svých desek, ale tvorba kapely je mimořádně vyrovnaná.
Vybraná diskografie: Blood, Sweat And No Tears (1989), Scratch The Surface (1994), Built To Last (1997), Based On True Story (2010)

 

 

 

 

Punková energie v metalovém balení
Od devadesátých let je podoba křížence punku s metalem celkem ustálená, ale dnešní hardcore je výsledkem dlouhého vývoje. Současné nahrávky se hodně liší od raných z půlky osmdesátých let, mají mnohem tvrdší až thrashový sound, i když riffy jsou sekané a písně zůstaly sevřené. Blíží se modernímu metalu a většina kapel připouští, že prvotní inspirací pro jejich tvorbu byl právě metal.
„Všichni jsme byli napřed metalisti,“ přiznal loni Lou Koller ze Sick of It All. „Bratr Pete a já jsme jeli v kapelách, které poslouchali naši starší bratři, jako byli Black Sabbath, Deep Purple, AC/DC, ale brzy jsme se začali dívat po něčem agresivnějším. Řekl bych, že to byli Motörhead, Plasmatics a Venom, kteří nás přivedli k punku. Milujeme sílu a tvrdost metalu a syrovou energii punku, zejména anglické kapely jako GBH, The Exploited, Discharge, Anti-Nowhere League a Sham 69.“
I kytarista Madball Mitts prošel podobnou cestou: „Vždycky jsem měl pocit, že k hard coru vedou dvě cesty. Můžeš se k němu dostat přes punk rock, nebo kvůli heavy metalu. Já ho objevil přes heavy metal. Když jsem byl mladší, poslouchal jsem Iron Maiden, Judas Priest a pak Ozzyho Osbourna a Black Sabbath. Když nastoupil thrash, Slayer, Anthrax, Metallica, tak hodně z těchto skupin bylo ovlivněných undergroundovými kapelami. Pokud jste však nežil ve velkém městě, jako byly New York, Boston nebo Washington D. C., tak tyhle nahrávky nešlo sehnat. Když jsem si chtěl koupit nějakou desku, musel jsem jet hodinu do NYC. V místním obchodě měli jen pop a rock, sem tam taky nějaký heavy metal, ale ani toho moc ne. Dostal jsem se k věcem, jako byli D.R.I. nebo S.O.D., což byl pobočný projekt členů Anthrax. Pamatuji si nějaké své kamarády, co znali opravdu dobře newyorský hard core, kteří mi říkali, no jestliže se ti líbí tyhle kapely, zkus Agnostic Front a Cro-Mags. V patnácti jsem se dostal k hard coru, v pětadvaceti jsem začal hrát s hardcorovými kapelami, pět let jsem byl ve Skarhead a teď jsem v Madball. Do té doby jsem hrál v metalových kapelách.“
Zvukově má dnešní hard core k metalu blízko, což potvrzují Mittsova slova: „Nikdy jsme nechtěli znít jako sprostej punk, od první desky jsme šli po čistším zvuku, než je undergroundový punkový. Pořád jsme se snažili být lepší a lepší. Vždycky jsme chtěli profesionální zvuk, protože pro mě je mohutnější, mnohem intenzivnější. Ale hudba je pořád hardcorová.“
Metal však byl jen jednou z příměsí, která významnou měrou ovlivnila nový styl a pozměnila jeho zvuk, u jeho kořenů stál punk. Dobře to vědí jedni z průkopníků hard core Agnostic Front. „Zpočátku nás inspiroval punk. Hard core vyrostl z punkových kořenů. Zvuk je mnohem agresivnější, ale pocit přišel z punku. S metalem jsme začali experimentovat až později,“ řekl baskytarista Mike Galo, který však do souboru přišel až v roce 2003.

Agnostic Front

Jeho slova potvrzuje zpěvák Roger Miret, který se stal členem Agnostic Front krátce po jejich vzniku. Na otázku, co ho inspirovalo, odpověděl jasně: „Především původní punkové kapely, vzešli jsme z této scény. Je v naší DNA. Byli jsme ovlivněni Ramones i Necros a SSD a vším mezi tím.“
Agnostic Front sedali dohromady v roce 1980, tedy v době, kdy vznikaly po celých Spojených státech hardcore punkové kapely, ve Washingtonu se dali dohromady Minor Threat, v kalifornském San Pedru Minutemen, v Detroitu výše zmiňovaní Necrosa v Bostonu speedcorové party SS Decontrol a Negative FX. Styl zažíval boom. „Když jsem přišel na kolej v Bostonu, tak se zrovna kolem začínal šířit. Dala se dohromady kapela Negative FX,“ řekl letos její zpěvák Jack ,Chokeʻ Kelly, který později v roce 1985 stál u zrodu Slapshot, s nimiž zpívá dodnes. „Když jsem se do ní dostal a stal se jejím členem, složil jsem nějaké písně. Psal jsem už na střední škole, ale to bylo hrozný,“ dodal k začátkům na scéně.
Většina prvních představitelů stylu se označovala za punkery. Kytarista Yuppicide Steve Karp i dnes říká: „Považuji nás za punkovou kapelu.“ Podobně to vidí Kelly. „Dal jsem se na punk, hned jak se punk objevil, líbil se mi od chvíle, kdy jsem ho uslyšel. Dokonce jsem chtěl být zpěvák v hardcorové nebo v punkové kapele,“ řekl před pražským koncertem Slapshot. Bylo jasné, že mezi punkem a hardcorem nedělá ostrou hranici.
Fúze obou klíčových žánrů vedla k tomu, že se hardcorové kapely objevují jak na punkových, tak na metalových akcích. „Agnostic Front byli vždy přijímáni na všech undergroundových scénách, protože se nebojíme experimentovat se zvukem. Byli jsme ovlivněni punkem, hard corem, thrash metalem i oi. Abychom získali svůj sound, smíchali jsme všechny tyto styly, takže můžeme hrát na jakémkoli festivalu a nabídnout lidem, co chtějí slyšet,“ řekl loni Gallo.
Podobně na tom jsou i angličtí Knuckledust, kteří navzdory svému důrazu hrají i na čistě punkových festivalech. „Neříkal bych, že všechny scény jsou propojené, to spíš kluci z Knuckledust procházejí mezi scénami. Znají lidi z punkové scény i z hardcorové scény, takže hrajeme na punkových akcích, což asi žádná jiná hardcorová kapela nemůže dělat, některé sice hrajou na punkových koncertech, ale punkeři je nemají rádi, protože jsou moc tvrdé, nebo se tam moc divoce tančí,“ řekl loni jejich zpěvák Pelbu a vysvětlil, jak k tomu došlo: „Dva kluci z Knuckledust (baskytarista Nicky a bubeník Ray Dust) hráli v Deadline a v Business. Teď hrají v Argy Bargy, což je oi kapela, takže naše propojení s oi i punkem je velmi silné. Jsme mnohem mladší než starší punkové kapely, ale podporují nás, což je fajn.“
I když se při definici hard coru zmiňují hlavně punk a metal, ovlivnil ho i rap, byť Miret říká, že v soundu Agnostic Front se neobjeví: „Žádný hip hop!“ A loni otevřeně přiznal, že kapela už dál nehledá: „V zásadě recyklujeme sami sebe. Vždycky jsme byli vůdci a ne následovníci a děláme především to, u čeho cítíme sami, že je to dobré pro nás a co můžeme dělat na živých vystoupeních. Všechno je to o tom, co potřebují texty, aby tím procházela agrese.“
Potvrzuje to i loňské album The American Dream Died, které je tvrdé, nabroušené a naléhavé, jako byly písně z počátků jejich kariéry. „Hráli jsme hodně materiálu z našeho prvního EP United Blood a z prvního alba Victim in Pain. Jsem přesvědčen, že nás to ovlivnilo v tom, že jsme se vrátili ke svým kořenům a udělali více písní v podobné náladě, ale došlo k tomu úplně přirozeně během procesu tvorby,“ řekl jejich baskytarista Gallo.
I Agnostic Front však hledali, než našli svůj zvuk a jiné skupiny experimentovaly mnohem více. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl hard core skutečně pestrý, což dokazovaly soubory směřující k náročnějším formám jako Fugazi nebo k noise se blížící Shellac i Rollins Band, čerpající z funku a hard rocku.
Nelze tak zapomínat, že hiphopoví Beastie Boys začínali jako hardcorová parta a prvky rapu využívali od konce osmdesátých let také Biohazard. Velmi zřetelné byly také u čistě crossoverových Rage Against the Machine. Spojení přetrvává u Crown of Thornz vedených raperem Dannym Diablem (Daniel Singer), který se se pohybuje mezi hip hopem a hardcorem, jemuž se věnuje i ve Skarhead. V obou kapelách se objevují veteráni newyorské hardcorové scény z Madball a Murphy’s Law. Svému stylu spojujícímu sekaný metalový hard core s gangsta rapem říká thug core.

Biohazard
Newyorští Biohazard patří k představitelům crossoveru devadesátých let, který spojoval hard core nejen s thrash metalem, ale taky s prvky rapu a hip hopu. Skupinu dali dohromady v roce 1987 baskytarista Evan Seinfeld spolu s kytaristou Bobbym Hambelem a bubeníkem Anthonym Meem, kterého záhy nahradil Danny Schuller. Později se k nim přidal zpívající kytarista Billy Graziadei. I když byli v raných skladbách s provokativními texty ovlivněni hard corem, brzo jej začali obohacovat o prvky hip hopu, dokonce spolupracovali s rappery Onyx. Prorazili s druhým albem Urban Discipline, které zaujalo jak metalisty, tak vyznavače hard coru. Celosvětový úspěch jim přinesla třetí deska State Of World Address vydaná u Warnerů, jíž se prodalo přes milión kusů. Když odešel Hambel, začala hvězda kapely pohasínat až se skupina na přelomu let 2004 a 2005 rozešla. V roce 2008 ji Graziadei obnovil v nejslavnějším složení, ve kterém natočila ještě v roce 2012 album Reborn In Defiance, po němž odešel Seinfeld.
Vybraná diskografie: Urban Discipline (1992), State Of The World Address (1994)

Překročit hranice se pokoušejí i londýnští Knuckledust. „Když skládám, rád zkouším změnit svůj hlas, aby zněl odlišně od toho hardcorového štěkání. Chci to udělat zajímavé sám pro sebe, abych si to užil, takže se snažím o změny. Doma poslouchám reggae, dance hall, beru z toho inspiraci a vlivy a při psaní hudby to míchám s hard corem, který děláme,“ řekl jejich zpěvák Pelbu.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se některé hardcorové kapely zaměřily taky na industriální elekroniku, což byl případ Neurosis, kteří u ní zůstali a nakonec se propracovali k osobitému apokalyptickému post metalu obohacenému temnými samply. S elektronikou experimentovali i bostonští Slapshot, kteří ji uplatnili v roce 1993 na albu Blast Furnace a následující živé desce z klubu SO36. „I když děláš stejné věci rok za rokem, tak jsi stejně ovlivněn dalšími věcmi, které posloucháš,“ řekl zpěvák Jack Kelly, a vysvětlil co ho k proměně soundu přivedlo: „V té době jsem byl unaven omíláním stále stejného hard coru pořád dokola. V kapele jsme měli jiné lidi a věci nevycházely způsobem, jaký jsem chtěl, nemělo to správnou tvář. Možná jsem taky byl příliš šťastný. Někdy se dostaneš do situace, kdy se věci skvěle daří, jenomže hard core je vzteklý, agresivní, násilný styl hudby a když jsi šťastný, tak v hardcorové kapele není o čem psát.“

Agnostic Front

Kelly svůj úkrok k elektronice považuje za uzavřenou kapitolu: „Už ty desky neposlouchám, neutápím se v minulosti.“ Za nahrávku se ale nestydí: „To rozhodně ne, složili jsme, co jsme měli v sobě, ale pak se vrátil náš bubeník Mark (McKay) a řekli jsme si, pojďme dělat to, co jsme dělali.“
Původně měl ale termín odlišný význam, za hard core se v USA označovaly punkové kapely, které zůstaly věrné původnímu duchu stylu, neviděly punk jako módu, odmítly komercializaci, nepodepsaly smlouvu s velkou firmou a držely se nekompromisního ostrého pojetí, což byl případ Black Flag, Hüsker Dü nebo Minor Threat. Termín se rozšířil, když kanadští D.O.A. nazvali svůj debut Hardcore 81.
Hudba, kterou hrály první hardcorové kapely, se však dost odlišovala od současné podoby stylu, „Termíny hard core a industriál se během doby změnily. Pro mě jsou industriál Throbbing Gristle a ne Ministry, hard core jsou pro mě Discharge a ne ten pozdější metalovější hard core,“ připomíná zpěvák a kytarista industriálně metalových Neurosis Steve von Till.
I když sám zmiňuje anglickou kapelu, která stála u zrodu d-beatu, termín hard core se používal spíše ve Spojených státech, v Británii se mluvilo o dalších vlnách či generacích punku a pro tvrdší kapely využívající prvků metalu a čerpající z pojetí Motörhead, jako byli GBH, The Varukers a Broken Bones, se vžilo označení UK82. Ostrovní odpověď na americké speedcorové kapely typu SS Decontrol představovali Ripcord, v Británii však vznikla vlastní podoba syrového anarcho punku obohaceného o metalové prvky – crust, který později vedl až ke grindcore.
Typický newyorský hard core se na Britských ostrovech prosadil až později, řekl Pelbu z Knuckledust: „Když jsme začínali v roce 1996, nebylo moc hard coru, jaký hrajeme my, neexistovaly skoro žádné další kapely, které by dělaly totéž, věnovaly se stejnému stylu. V Anglii existoval punk rock, oi, a už před námi i hard core, grindcore a metal. Všechny tyhle vlivy jsme ve své hudbě smísili, pospojovali jsme anglický přístup s hudbou, kterou máme rádi. Velký vliv na náš styl měl newyorský hard core, jako kluci jsme ho milovali.“

Vyděděnci z ulice
V USA k potřebě oddělit se od punku přispíval vedle touhy postavit se proti komercionalizaci a s ní souvisejícím odklonem od původního pojetí ještě jeden klíčový prvek. Zatímco v Británii byl punk od počátku hlasem vyděděnců (Johnny Rotten byl syn chudých irských přistěhovalců se zkušenostmi z dětských gangů, násilnický narkoman Sid Vicious pocházel z rozvrácené rodiny a Wattie z The Exploited musel odejít v patnácti z domu, aby otci zbyly peníze na mladší děti, a v šestnácti se nechal naverbovat), v USA byla situace jiná.„V Anglii byl punk spjatý s dělnickou třídou, zato v Americe bylo hodně punkových kapel spjatých s bohatými lidmi z Orange County v Kalifornii,“ připomněl loni zpěvák a kytarista anglických punkových Toy Dolls Olga.
V raných amerických kapelách většinou hráli studenti rodičů ze střední třídy, což byl nejen případ Ramones, ale i politických Dead Kennedys. V době vyhrocených sporů s ostatními členy kapely to na počátku nového tisíciletí zdůrazňoval jejich zpěvák Jello Biafra: „Kytarista (East Bay) Ray je sice bohatý, ale je jako (tehdejší viceprezident) Dick Cheney, nezáleží na tom, kolik má peněz, nikdy mu to není dost.“
V hard coru ale nebyli žádní hoši z dobrých rodin, kteří se potřebovali na prahu dospělosti vyřádit, tak jim rodiče koupili kytary. Byli to kluci z ulice. „Měl jsem hrozné dětství, vyrůstal jsem po sirotčincích a pasťácích a hudba mi v nejhorších časech dětství pomáhala,“ řekl zpěvák Cro-Mags John Joseph. Jeho otec, boxer, propadl alkoholu, nebyl schopen se postarat o rodinu, takže John skončil v sirotčinci. Nějakou dobu byl u pěstounů, kteří ho zneužívali. Jako teenager distribuoval drogy, ale nakonec se dokázal vyhrabat z průšvihů, když se zaměřil na bojové sporty a přiklonil se ke Kršnovi.
Vyděděncem byl i zpěvák Jerry A. z Poison Idea: „Všichni jsme byli parta vyjebanců. Žil jsem na ulici. Mou rodinou byla kapela. Už tehdy jsem byl alkoholik, v šestnácti jsem pil každý večer.“

Knuckeldust
Londýnští Knuckledust přestavují odpověď na newyorský hard core. Kapelu dali dohromady v roce 1996 muzikanti pohybující se na punkové scéně, baskytarista Nic a bubeník Ray, kteří nějakou dobu hráli s Business, a kytarista Wema. Oslovili Pelbua, který pocházel z Brazílie, aby s nimi zpíval. O rok později natočili mini album Days Of Fury a v roce 2000 jim vyšla debutová deska Time Won’t Heal This. Loni jim ke dvaceti letům existence vyšlo šesté album Songs Of Sacrifice.
Vybraná diskografie: Bluff Lies & Alibis (2012)

 

 

 

V ghettu vyrůstal i syn kubánských emigrantů Roger Miret. V roce 1989 ho odsoudili za drogy. Nakonec si odseděl osmnáct měsíců, i když mu hrozil delší trest. „Vězení na mě mělo velký vliv, jasně posunulo můj život k lepšímu. Naštěstí to v něm kvůli mé protřelosti a zkušenostem z ulice nebylo až tak obtížné, jenom mi chyběla rodina a přátelé. Rozhodně to země udělalo silnějšího člověka. A jedním z výsledků byl vliv na texty na One Voice, což je naše The Wall nebo Quadrophenia – retrospektivní album napsané z vlastní zkušenosti,“ zhodnotil loni s odstupem situaci
Miret však nebyl jediný muzikant, který měl vážné oplétačky se zákonem, dalším byl raper Danny Diablo z Crown of Thornz, i když u toho je obtížné odlišit realitu od městských legend běžných na scéně gangsta rapu. Když byl v roce 1993 pobodán zrezivělým šroubovákem, skoro zemřel, protože měl natržená játra. V nemocnici strávil dva měsíce. Pak byl stíhaný, že zbil člověka, se kterým se dříve dostal do sporu, a čelil obvinění ze strany manažera Papa Roach, že na něj vytáhl pistoli.
S násilím měl problémy i bývalý člen Cro-Mags Harley Flanagan, který byl stíhaný za to, že pobodal dva své bývalé spoluhráče.

Nespoutaná divokost
Ulice je drsná a americký hardcore byl přesně takový. Syrový, agresivní, plný vzteku. A provázelo ho násilí. Hardcorové koncerty měly daleko k poklidným odpoledním čajům, i když se v kubu CBGB’s hrálo odpoledne. Koncerty byly divoké, publikum řádilo jako pominuté. Kluci byli plní nejen testosteronu, ale taky vzteku, a na rozdíl od hippies vyznávajících lásku a mír byli připraveni bojovat. Mnozí byli nezaměstnaní, pocházeli z rozvrácených rodin a přežívali v zasquatovaných opuštěných domech.
Násilí nebylo výjimkou, zvláště když se scéna začala štěpit na různé frakce a mezi publikem přibývalo skinheadů. Ti si oblíbili zejména Agnostic Front. To se taky ukázalo v únoru 1993 při jejich „rozlučkovém“ vystoupení v Praze U Zoufalců, kde byl bomber vedle bomberu a skoro každý měl martensky. „Přijali jsme etiku dělnické třídy spojenou s tímto hnutím,“ přiznal loni baskytarista Mike Gallo.

Bloodclot

Více o potížích se skinheady prozradil bratr jejich zpěváka Freddy Cricien, který vede vlastní kapelu Madball: „S oi nemám žádný problém, ta hudba mě baví, ale naneštěstí je s ní spjata skupina fašounskejch ignorantů. Tím nechci říct, že všichni skini jsou špatní, ale někdy jsem narazil na hodně podivné způsoby myšlení. Častěji se s tím problémem setkávali Agnostic Front, protože v raném období jejich kariéry byly světy punku, oi a hard coru promíchané.“
O kapele svého bratra řekl otevřeně: „Agnostic Front byli taky jednu dobu skini, ale představovali odlišný druh skinů. Nestali se fašisty, šlo spíš o módu a odraz života na ulici.“
„Dívat se na to můžete různě, ale neměli byste hodnotit knihu podle obalu,“ dodal Gallo s tím, že nelze klást rovnítko mezi skina a rasistu: „Existuje hodně protirasistických skinů a rasismus existuje na mnoha jiných hudebních scénách. My jsme vyrostli v multirasovém New Yorku s různými etniky, takže jsme se naučili, jak spolu žít. To je na New Yorku krásné.“
Ovšem tak úplně idylické to nebylo, byť jen menšina skinů vyznávala rasistickou ideologii, jakou šířili angličtí Skrewdriver a americké organizace vyznávající nadřazenost bílé rasy v čele s Ku-Klux-Klanem, proti kterým zase vystupovali sharp skins (Skinheads Against Racial Prejudice).
Také apolitická většina představovala riziko, protože mnozí se rádi porvali a s chutí si vybili vztek na někom odlišném a slabším. Právě kvůli tomu se zpěvák Yuppicide Jesse Jones rozhodl využívat masky: „Začal jsem to dělat, abych si znepřátelil machistickou a konzervativní část publika, typy, které by mohly zbít mladé punkáče nebo gaye.“
Rasismus se ale samotné scéně vyhnul. Důvody byly zcela prosté. Hodně členů hardcorových kapel jsou Hispánci. „Já jsem Latinoameričan,“ říká zpěvák Madball Freddy Cricien, který se narodil kubánským emigrantům, „můj starší bratr Roger Miret z Agnostic Front taky a ten je součástí newyorské scény od jejích prvních dnů. Na hardcorové scéně vždycky byli lidi s latinskoamerickými kořeny, i když byla převážně bílá. Na místech, jako je New York, je vždycky smíšené publikum, protože se v něm mísí kultury. New York nebo Los Angeles jsou tavící kotlíky různých kultur, střetávají se tam běloši, černoši, Hispánci. Je tam trochu ode všeho.“
Polorodní bratři Miret a Cricien nepředstavují žádnou výjimku, basistou Madball je Jorge ,Hoya Rocʻ Guerra, punkové The Casualties vede Jorge Herrera a na basu v nich hraje Rick Lopez. Bílý anglosaský protestant není ani kytarista Agnostic Front Vinnie Stigma, což jasně ukazuje jeho občanské jméno Vincent Capuccio. Řada Latinoameričanů se také vystřídala u losangeleských Suicidal Tendencies, asi nejznámější z nich je baskytarista Robert Trujillo, který nakonec skončil u Metalliky, ale několik let s nimi bubnoval i R. J. Herrera.
Pro výraznější zastoupení Hispánců než Asijců a Afroameričanů našel Cricien prosté vysvětlení – jejich oblibu tvrdé hudby: „V Jižní Americe mají velmi rádi tvrdou muziku, sice ne zrovna hard core, ale metal.“ Mitts z Madball to ale vidí prostěji: „Pokud se budeme bavit o newyorských kapelách, tak New York byl vždycky tavicí tyglík, byl vytvořen všemi národnostmi, etniky, rasami a barvami, které na světě existují. A hardcorová scéna byla vždycky nerasistická, každý byl vítaný, takže jste tam měli španělský kluky, bílý kluky, černý kluky, nějaké Asijce, všichni byli na koncertech a největší menšinou v New Yorku jsou Latinoameričané, Hispánci, nebo jak jim kdo říká.“
Ale multikulturní jsou i londýnští Knuckledust, přičemž Pelbu bez nadsázky prohlašuje: „Všichni jsme děti imigrantů. A když naše hudba může spojit tolik lidí s různou kulturou, o něčem to vypovídá.“

Cro-Mags
Newyorští Cro-Mags patří k průkopníkům spojení punku s thrashem. Členové kapely, která si získala kultovní status, se věnovali i bojovým uměním a ovlivnilo je hnutí Hare Kršna. Skupina se dala dohromady v roce 1981 okolo baskytaristy Harleye Flanagana a kytaristy Parrise Mayhewa, k nimž se brzy přidal zpěvák John Joseph. Když v roce 1986 vyšel debut The Age of Quarrel, zdálo se, že kapelu nic nezastaví, vystupovala před Megadeth i Motörhead. Na druhém albu Best Wishes, které rozvíjelo pojetí debutu, však už John Joseph chyběl, zpíval na něm Flanagan. Po odchodu Mayhewa a návratu Johna Josepha skupina na začátku devadesátých let vydala dvě alba, ale hádky mezi oběma hlavními postavami vyústily v odchod Flanagana a k rozpadu kapely. Na konci devadesátých let Cro-Mags obnovil Flanagan s Mayhewem a kytaristou Suicidal Tendencies Rockym Georgem. V roce 2000 dokonce natočili desku Revenge, jenže pak se nepohodl Flanagan s Mayhewem.O osm let později obnovil Cro-Mags John Joseph, který mezitím vedl vlastní kršnacorovou kapelu Bloodclot.
Vybraná diskografie: The Age of Quarrel (1986), Best Wishes (1989)

Stále na okraji
Přestože si hudební průmysl v druhé polovině osmdesátých let začal uvědomovat potenciál hardcorové scény, protože na koncerty už nechodily desítky, ale stovky a tisíce fanoušků, nikdo ho nevyužil. Raději dál vydával nahrávky po úspěchu toužícím našminkovaným metalovým partám nebo černým raperům, kteří si sice libovali v machismu a drsných výrazech, ale dali se koupit, protože symbolem úspěchu byl zlatý řetěz a velký teréňák. Na exploataci názorově vyhrocené a těžko zvladatelné hardcorové scény neměl odvahu, a tak většina kapel vydávala nahrávky u malých firem nebo sama. Dlouho především na singlech.
Když odezněla osmdesátá léta, v jejichž druhé půlce byl i metal učesaný a žebříčkům vládli Michael Jackson a Madonna, rocku se otevřela cesta, nastoupilo místo hard coru grunge. Čerpalo sice z protopunku i hard coru, ale taky z hard rocku a z kultury hippies. Především však tolik neútočilo na společnost, i když k ní bylo dost kritické. Nihilistickým a sebedestruktivním textům zaměřeným více na vlastní pocity dominoval pocit odcizenosti.

Yuppiciade

Velká vydavatelství zůstávala opatrná, protože v roce 1985 založily ,washingtonské paničkyʻ, manželky vysoce postavených politiků v čele s ženou demokratického (sic!) senátora Al Gorea Tipper cenzorské Rodičovské centrum pro zkoumání hudby (PMRC). Na alba, která považovalo za nevhodné pro mládež, protože opěvovala sex, násilí, drogy, okultismus, satanismus nebo jen měla vulgární texty, se musely lepit proslavené nálepky Parental Advisory Explicit Lyrics. Taky tlačilo, aby se tyto nahrávky nejen nevystavovaly, ale nejlépe ani neprodávaly a velké firmy s jejich tvůrci rozvázaly smlouvy.
Situace se ještě zhoršila, když student tchajwanského původu Wayne Lo v prosinci 1992 zastřelil na škole v Great Barringtonu profesora a spolužáka, přičemž čtyři další postřelil. Naneštěstí měl na sobě tričko Sick of It All. Kapela se sice od činu distancovala, ale rozhodně to jí ani dalším hardcorovým skupinám situaci neusnadnilo.
Na doby zákazů, které si nic nezadaly s pronásledováním Sex Pistols v časech jejich Anarchy Tour, vzpomínal Lou Koller, když se ohlížel za kariérou a říkal, že nejhorší a nejlepší okamžiky ani nemůže vyjmenovat: „Bylo jich tolik včetně toho, že jsme dokázali vydržet tak dlouho spolu v dobrých i ve zlých časech, kdy nás nikdo nechtěl poslouchat, kdy byl hard core kvůli násilí zakázaný skoro ve všech klubech v New Yorku. Ale otřepete se a pokračujete v pohybu vpřed. Když se to stalo, začali jsme jezdit po světě, vydali jsme se tam, kam by jiné kapely nejely a dosud tam nebyly.“
Paradoxně se stali Sick of It All jednou z mála kapel, které podepsala smlouvu s velkou firmou East West Records patřící pod Warner Music, kde jim v roce 1994 vydali desku Scratch To Surface, ke které podnikli světové turné. U téže firmy jim vyšlo o tři roky později i následující album Built To Last.

Slapshot
V Slapshot se v roce 1985 sešel výkvět bostonské hardcorové a speedcorové scény, dali ji dohromady členové Terminally Ill, Last Rights a Negative FX, jejichž zpěvák Jack ,Chokeʻ Kelly vede kapelu až do dneška. Úderné rychlé skladby byly sevřené, aranžmá zpočátku oholená na kost, ale v na začátku devadesátých let skupina změnila pojetí a začala využívat samply, než se vrátila k původnímu pojetí. Kelly je ovlivněn ideologií straight edge.
Vybraná diskografie: Step On It (1988), Blast Furnace (1993), Live At SO36 (1993), 16 Valve Hate (1995)

U Warnerů vydávali také Biohazard, v roce 1994 jim tam vyšlo třetí album State Of The World Adress, které se dostalo na 48. místo amerického žebříčku, stejně jako následující Mata Leão, které se vyšplhalo jen na 170. příčku žebříčku. U warnerského sublabelu Mercury vydali v roce 1999 ještě desku New World Disorder. To se ale vše odehrávalo v době, kdy se přes Ameriku přehnala punková vlna v čele s The Offspring a Green Day, která přitáhla mnohem větší pozornost. Žádné z hardcorových alb nemělo takové prodeje, nedostalo se do top ten a nezískalo ani zlatou desku.
Výjimku, která podepsala smlouvu s velkou firmu už v osmdesátých letech, představovali Suicidal Tendencies, kteří u Epiku vydali už v roce 1988 své třetí album How Will I Laugh Tomorrow When I Cant Even Smile Today, na němž se však zcela odklonili od drzého skate punku a přeorientovali se na thrash metal. V albovém žebříčku Billboardu se dostalo na 150. místo. Úspěšnější byla další alba v podobném duchu, Lights Camera Revolution! se vyšplhalo na 101. místo v žebříčku Billboardu a The Art of Rebellion z roku 1992 dokonce na 52. příčku. Ke kořenům se skupina vrátila až o rok později na desce Still Cyco After All These Years, kde skupina znovu nahrála své rané písně.

Myšlenková náplň
Punk nedal hard coru do vínku jen přímočarost, energii a sevřenost, ale hlavně ideovou náplň, hudba představovala prostředek k vyjádření vlastního názoru, mnohdy společensky kritického nebo dokonce politického, ale často taky osobního. Jak říká Lou Koller: „Punk měl smysl, nebyly to jen písně o čarodějích, které jsou fajn, ale tehdy jsme chtěli něco víc, směr, kterým bychom zamířili náš vztek a frustraci. A punk nám dal cíl – člověka.“
V osmdesátých letech se bylo v USA k čemu vyjadřovat, prezidentem se stal bývalý herec Ronald Reagan, který se už jako kalifornský guvernér v letech 1967 až 1975 pokoušel vypořádat s hnutím hippies. Jako hlava se státu se soustředil nejen na závody ve zbrojení, když přišel s projektem hvězdných válek, ale také se pokoušel vypořádat s krizí a zadlužeností, přičemž volil podobně tvrdé metody jako Margaret Thatcherová ve Velké Británii – odstoupil od keynesiánské ideje státních zásahů do ekonomiky a tvrdě prosazoval neoliberalismus. S ním přišel sobecký individualismus projevující se v konzumu, jehož ztělesněním se stali yuppies. Většina lidí ovšem nemohla rozhazovat tisíce dolarů za značkové oděvy, protože se v zájmu zvýšení efektivity masově propouštělo a průmyslová oblast táhnoucí se od Velkých jezer, Chicaga a Detroitu, od Illinois a Michiganu přes Ohio a Pensylvánii až k pobřeží Atlantiku zvaná ocelový pás se změnila v rezavý pás, který loni dopomohl republikánům k návratu k moci, když tamní voliče oslovila chlapácká populistická rétorika Donalda Trumpa.

Madball

Hardcorové kapely často komentují společenskou situaci. Známí jsou tím Biohazard, jejichž zpěvák a kytarista Billy Graziadei řekl v roce 2008 po comebacku: „Tvorba Biohazard v sobě vždy zahrnovala politiku a sociální odpovědnost. Tak tomu bylo, je a bude, je to její velká součást. Nikdy jsme nezpívali na témata fantasy knížek, což řada kapel dělá a je to v pohodě. Ale ne u Biohazard, protože lidem se vždycky líbilo, že jsme jako oni, že jsme stejní. Taky jsme nikdy nepoužívali make up.“
Po reunionu mu ani nevadilo vrátit se ke starým písním: „Myslím si, že stále mají svou platnost, hodně z nespravedlnosti, o níž jsme mluvili, stále přetrvává a hodně lidí se s ní musí potýkat. Pořád je taky válka.
Jeho postoje se nezměnily ani o dva roky později: „Vždycky jsem se zajímal a budu se zajímat a angažovat ve světě, co mě obklopuje. Myslím si, že kvůli tomu mám silnější sociální uvědomění. Politici lžou, ale já říkám o světě kolem sebe pravdu.“
Zmínil též, že důležitá je otevřenost.„Kdyby se mě zeptali v mé další kapele Suicide City, koho jsem volil, tak bych řekl – Je to čistě moje osobní záležitost. V Biohazard řeknu – Volil jsme Obamu. A jsem na to hrdý. Byly to první volby v životě, kdy jsem měl pocit, že dělám správné rozhodnutí ze správného důvodu a ne že vybírám to menší ze dvou zel,“ dodal dva roky po volbách.
Na texty kladou důraz i Knuckledust, i když Pelbu ví, že jim posluchači ne vždy rozumí: „Nevnímám to jako problém, ačkoliv je jasné, že pokud lidé slovům rozumí, mohu jich oslovit více, protože někteří lidi jsou líní a nebudou se snažit číst texty, aby pochopili, o čem píseň je. Zejména nyní v době internetu si každý hudbu stahuje, poslechne si ji a hned křičí, jo to je moje oblíbená kapela, ale ani neví, co říkají texty. Nikdy nečetl ani žádný rozhovor s kapelou ve fanzinu, klidně to může být nějaká kapela s ignorantskou mentalitou a kluci jí nato skáčou.“
Názor na hard core má jasný: „Myslím, si, že jde o víc než o hudbu, hudba je jen zvukový doprovod. Zvuk, jaký má, vychází ze životů, jaké vedeme. V textech, mluvíme o sračkách, jsme vzteklí, ale tahle hudba nás drží.“ Upozorňuje ale, že styl upadá do klišé: „Teď je tu hodně mladých lidí, kteří se chopili nástrojů a založili kapely a hrají hudbu. Hodně z nich však zní stejně, zkoušejí dělat totéž stejným způsobem se stejným poselstvím, jen některé hovoří o něčem reálném.“

Biohazard

Situaci ve společnosti komentují i Agnostic Front na posledním albu The American Dream Died: „Je to vhodný název kvůli všem problémům, jimž čelila Amerika. Máme hodně písní, zabývajících se obavami o naši zemi. Amerika se ekonomicky nezotavila. Situace se zlepšila od ekonomického krachu v roce 2008, ale dokud budou banky a Wall Street provozovat představení, které dělají a dlouho dělaly, každých osm deset let bude v Americe finanční krize. Historie to bez nejmenších pochyb prokazuje,“ řekl Gallo: „Média vytvářejí dojem, že tu všechno funguje, ale neprobíhá to tak dobře, je ukazují. Doopravdy se to nezlepší, dokud nedostaneme peníze ven z politiky. A to se nestane během chvilky.“
„Hlavní, co potřebujeme, je změna způsobu práce vlády. Je to nastaveno tak, aby si moc udrželi ti, co ji mají a ti bez ní zůstali dole. Potřebujeme se zbavit lobbistů a mocí firem nad zákonodárci,“ tvrdí Lou Koller ze Sick of It All. Má pocit, že nějakým změnám alespoň trochu přispěl. „Mám pár přátel, kteří mi řekli, že naše texty a texty dalších kapel jim pomohly v rozhodnutí pomáhat lidem nebo zvířatům, či se dokonce dát na politiku. Taky mám kamaráda, který vzešel z hardcorové scény a nyní cestuje po celých Spojených státech a bojuje za práva dělníků. Přisuzuju to písním, které jsme složili, což je jedna z věcí, na kterou jsme nejvíce hrdi.“
Sick of It All však neskončili jen u slov. Jejich baskytarista Craig Setari učil boxovat mladé kluky z ulice, aby jim dal aspoň nějakou náplň. Když byli v letech 2006 až 2008 Biohazard rozhádaní, charitě se věnoval i Billy Graziadei: „Tehdy jsem se staral jen o to, jak zlepšit situaci na ulici a jít do baru.“
Asi nejvíc se angažují Cro-Mags, kteří se podílejí na distribuci jídla potřebným. „Starám se o holku, pomáhám krmit bezdomovce,“ popsal v roce 2008 prostě svou činnost zpěvák kapely John Joseph, který se také věnoval boxu a dokonce se účastnil závodů o železného muže.

Straight edge a jeho kazatelé
Důraz na kondici je u hard coru typický, život na ulici vyžaduje sílu, navíc styl reagoval na punkový nihilismus a sebedestrukci, které rozežíraly scénu. Mnozí její představitelé naplnili do puntíku heslo No Future, když je zabily drogy. Jasně to pospal zpěvák Poison Idea Jerry A.: „Byl jsem na drogách, v devadesátých letech a v první dekádě novýho tisíciletí jsme byli pořád na drogách. Já jsem přežil, ale někteří z nás nepřežili, někteří zemřeli, někdo z nás skončil ve vězení. Já jsem přišel o pár kousků těla, odřezali mi nějaké kosti.“
Odpovědí bylo hnutí straight edge odmítající jakékoli drogy včetně těch legálních. Rychle se rozšířilo i kvůli tomu, že mnozí mladí fanoušci nebo dokonce členové kapely neměli šanci se dostat do klubů. Prodával se tam alkohol, a proto tam byl vstup až od 21 let.
Když v roce 1980 přijeli do San Franciska washingtonští The Teen Idles, jejichž členem byl baskytarista Ian MacKaye, nechtěli je pustit do Mabuhay Gardens, kde měli vystupovat, protože byli ještě příliš mladí. Nakonec se vše vyřešilo, když jim nakreslili na ruce velké X, aby bylo personálu jasné, že jim nesmí nalévat. Toto X se pak stalo symbolem hnutí. Jeho hymnou se stala píseň Straight Edge od Minor Threat, kterou složil Ian MacKaye. „Straight Edge jsem napsal myslím v roce 1980. Zakrátko vzbudila velkou pozornost, což jsem nemohl nezaregistrovat, když jsem ji zpíval, ale pro mě je Straight Edge jen jednou z nějakých dvou set písní, které jsem napsal. A nepřinášela jen jedinou myšlenkou, kterou jsem měl hlavě. V textu se sice představuju jako straight edge, což ale neznamená, že jsem zcela a výhradně straight, tedy že bych byl jenom strašně upjatý, že bych nedělal vtipy jako každý jiný, jsem především člověk,“ uvedl před lety v rozhovoru.
Vyznavačem hnutí je také zpěvák bostonských Slapshot Jack Kelly, který letos řekl zcela otevřeně: „Přemíra drog a alkoholu mě obtěžuje.“ Ke straight edge se nepotřeboval nijak dostávat: „Byl jsem takový ještě předtím, než se to označení objevilo. Prostě jsem to nikdy nedělal. A když se objevil ten termín, tak jsem si řekl, ok, tak tohle jsem.“ A zůstal u toho: „Někteří lidi byli straight edge a začali pít. Já jsem nikdy nezačal.“

Yuppiciade

Své názory projevuje i v hudbě, objeví se také na nové desce, kterou kapela připravuje: „Pokusil jsem se tam propašovat pár straight edge písní. Ale já jsem jediný straight edge v kapele, takže to musím dělat obecněji. Respektuju zbylý kluky v kapele. Teď mám hlavně problém nepsat písně o svém rozchodu. Před pár měsíc jsem prožil tvrdý rozchod, ale nechci udělat novou desku jen z písní o ní, lidi k textu těžko najdou vztah, když to uděláš příliš osobní, musíš udělat píseň o vztazích obecnější.“
Psaní texů je pro něj obtížné ještě z jednoho důvodu: „Craig (Silverman hrající od roku 2015 i v Agnostic Front) složil na desku hodně hudby a já se do ní pokouším trefit s texty. Někdy je to obtížné, nahraju je a pak si řeknu, ne, to se mi nelíbí. Když píšu texty i hudbu sám, je to snazší, protože jsou to všechno moje myšlenky.“
K tématům textů dodal: „Nikdy jsem nebyl příliš politický, snažil jsem se zůstat mimo dění ze zpráv, ale někdy složím píseň na základě toho, co jsem v nich viděl, třeba o náboženství. Začali jsme v osmdesátkách, takže jsem psal písně o náboženství. Když mě něco obtěžuje, tak o tom složím píseň. Na nové desce mám píseň o chlápkovi, co chtěl spáchat sebevraždu, hlava byla připravená to udělat, věděl, že by měl, ale nevěděl, jak to udělat. Inspiruju se různými věcmi.“
Své názory vyznavače straight edge neprosazuje za každou cenu: „Ne že bych zabíjel lidi, co pijou. To je jejich věc. Když to chceš dělat, fajn, nestarám se o to, nechci být chůva, která furt okolo tebe běhá. Extremismus jakéhokoli druhu tě dostane do problémů, můžeš mít extrémní politické názory i extrémní názory ve straight edge, ale není dobré být extrémní v žádném směru, můžeš mít odstup.“
Radikálnější představitelé hnutí odmítali nejen alkohol a jiné drogy, ale také nejedli maso, což je i případ Johna Josepha z Cro-Mags. „Už 28 let jsem vegetarián, neberu drogy a starám se o sebe,“ řekl v roce 2008. „Dělám triatlon a udržuju se ve formě pomocí boxu a kick-boxu. Neoznačuju se však za straight edge, dělám to jen pro to, abych mohl vše odevzdat publiku. Viděl jsem kapely, jak říkaly, sorry, necítíme se dobře, večer jsme moc chlastali, měli jsme party. Ale já říkám – žádný publikum se nesmí vojebat. Zaplatili vlastní peníze za to, aby tě viděli, tak musíš odevzdat na pódiu sto procent, každou podělanou kapku potu. Když to takhle neděláš každý večer, šidíš lidi. A v tom já nejedu.“
Úcta k publiku je v hard coru klíčová, protože jen na málokteré scéně tak silná vazba mezi kapelami a publikem přetrvala roky. Na koncertech proto vždy zní lety prověřené skladby. „Samozřejmě, že klasika, která změní kluby v chaotické tornádo těl, chybět nebude. Fakt to každýho nakopne,“ řekl k výběru písní na turné kytarista Biohazard Billy Graziadei.
Agnostic Front proto nikdy neopomenou zahrát Gotta Go, která je s kapelou spojena, což komentoval loni jejich baskytarista Mike Gallo slovy: „Rádi říkáme, že je to jako špatné manželství. Zůstáváme v něm kvůli dětem (publiku). Pro mě není těžké hrát pořád dokola tuto píseň, protože se nám líbí, jak dav zareaguje vždycky, když ji hrajeme. Je to klasická píseň a hrdě ji hrajeme každý večer. Dáváme klukům, co chtějí, jedeme v tom společně. Fanoušci nás pomáhají udržet naživu. Bez nich bychom v tom nemohli pokračovat. Doufám, že tento odkaz poneseme dál, dokud to fyzicky zvládneme. Láska ke scéně a hudbě je něco, čeho se nikdy nevzdáme. Věř mi, není z toho moc peněz.“
„Energii dáváme a požadujeme ji zpátky. Je to velmi fyzické a emocionální,“ dodal jejich zpěvák Roger Miret. Mitts z Madball připojil svůj pohled na hard core: „Je to více dělnická hudba. Nebyla nikdy divadelní, byla vždycky více o kapelách a interakci s publikem, to je hlavní poselství.“
Samotná energie a její sdílení s publikem však podle Johna Josepha z Cro-Mags nestačí: „Když hraješ a zpíváš a nejde to přímo od srdce, tak to nemá cenu, publikum vycítí lež. Existuje hodně kapel, které se hýbou, skáčou, ale já je podezřívám, že to nejde ze srdce. Není tam žádné poselství.“

John Joseph

Na to klade John Joseph velký důraz pod vlivem první černošské hard core kapely Bad Brains:„Protože jsem v letech 1980–81 byl jejich bedňák, viděl jsem je každý večer. Žádná z velkých kapel sedmdesátých let, ani Led Zeppelin, Black Sabbath, The Who, Rolling Stones nebo Yes neměli na Bad Brains. To byla největší kapela, co kdy existovala. Když se na pódiu ukázala jejich energie, jejich poselství a jejich hudba, tak se jim nikdo nevyrovnal.“
Sdělení proto stálo v jádru obou Josephových kapel Cro-Mags a Bloodclot: „Naše poselství směřuje proti materialistickému životu, není politické, ale spirituální. Naše poselství o revoluci je evoluce, je to revoluce vědomí, ne revoluce, kdy vezmete pušky. Mluví o změně vědomí, kdy začneš přemýšlet o humanismu na celé planetě. Ty jsi Čech a já Američan, ale duchovně jsme stejní. Ať černí, nebo bílí, nebo Číňani, základem je bratrství, které nás drží pohromadě. Všichni pocházíme z jednoho Otce.“
Zní to hezky, jenomže John Joseph pokračoval: „Věřím v Boha, a právě to mě vede k tomu, abych pokračoval. Je to můj názor, který nemusí sdílet každý. Snažím žít svůj život jako Rás Tafari, to znamená princ míru, to je základní význam, ale když nastane čas na válku, budu přímo v první linii.“
Válka podle něj už probíhá: „Může na této planetě zavládnout mír, když se jen v Americe zabíjejí miliardy zvířat a milióny dětí v těle matek? A teď si vezmi ty miliardy a miliardy a miliardy zvířat, která jsou přivedena na jatka každý jednotlivý rok na téhle planetě? A ty bys chtěl mír? Vždyť vytváříš peklo pro zvířata, ničíš planetu se svými korporacemi, zabíjíš děti v děloze. To jsou všechno semena destrukce. V jednom verši říkáme – Svět se točí mimo naši kontrolu v kole se smrtí, destrukcí a válkou. Takhle nemůže nastat mír a bude to horší a horší a horší, než se lidi proberou a zatočí s tím. Na každou akci je reakce, když zabíjíš, budeš zabit. Svámí Prabhupáda (známý i jako Šríla Prabhupáda, zakladatel Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny pozn. aut.) řekl, když zabíjíš zvířata a děti v děloze, pak mladí muži budou posíláni na jatka a popraveni podobným způsobem. To je karma.“
Právě kvůli podobným názorům se okolo straight edge na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhořely tvrdé spory. „Pamatuju si straight edge kapely, na které se nakydalo hodně hnoje, protože je považovali za příliš kazatelské, snažící se lidem vnucovat názory. Znepřátelily si tímto přístupem víc lidí, než čímkoli jiným, protože panovalo mínění, že končí u kázání kvůli konverzi,“ řekl Steve Karp z Yuppicide, jejichž zpěvák proto dává přednost osobnějším textům.
John Joseph však odmítal, že by byl kazatelem: „Spiritualita a náboženství jsou dvě rozdílné věci. Spiritualita znamená nacházení sebe samého, náboženství znamená, že nasloucháš, jak ti říkají, co se má dělat a co ne. Soudí tě, aniž bys rozuměl tomu proč. Náboženství je fanatismus, chybí mu filozofie. Spiritualita kombinuje texty indických véd, nesobeckou oddanost a filozofii tak, aby se potkaly. Spiritualita znamená, že zkoumáš sám sebe. To dělám každý den.“

Yuppiciade

John Joseph to osvětlil na příkladu: „Poslouchám, co řekl Svámí Prabhupáda, protože on je mistr, který tohoto stupně dosáhl sám. Když ti někdo řekne, nestrkej prsty do ohně, aby ses nespálil, tak ti vlastní inteligence řekne, ok, jasně, nemám se dotýkat ohně, abych se nepopálil. Inteligence prvního stupně znamená, že máš schopnost naslouchat a přijmeš to. Druhá lekce je, že si přesto pořád chceš sáhnout do ohně a popálíš se jako dítě, které do něj strká prsty. A pak už víš, že nemáš sahat do ohně. A inteligence třetího stupně je, že stále saháš do ohně, i když se pokaždé spálíš. To je proces učení a spiritualita.“
Kultovní kapelu nakonec rozložily vnitřní spory a Cro-Mags si přivlastňují jak zpěvák John Joseph, tak baskytarista Harley Flanagan, který ji zakládal. V roce 2008 zpěvák Cro-Mags s pomocí Sick of It All obnovil, což Flanagan těžko nesl. Když bývalý baskytarista přišel v roce 2012 do zákulisí Webster Hall, kde měli hrát Cro-Mags, skončilo to násilím. Flanagan byl zatčen pro podezření, že pobodal dva členy kapely, sám ale byl pořezán na noze a případ byl pro nedostatek svědků odložen. Svou verzi příběhu podal loni v autobiografii Hard-Core A Life On My Own, která vyšla krátce po sólovém albu nazvaném jak jinak než Cro-Mags. Joseph ale viděl chybu v pořadatelích spojených s klubem CBGB’s protože Flanagana do zákulisí pustili.

Realita bez růžových brýlí
Hard core si není potřeba idealizovat, vyhrocených sporů a násilí okolo něj bylo dost, jeho hlavní postavy nejsou žádní beránci. Ale styl je opravdový a upřímný, nic nepředstírá. Jeho představitelé se nepovažují za vynikající muzikanty, nad něž není, a obvykle se ani nevyvyšují nad ostatní, nejsou elitářští, i když si jako bretonovští sektáři myslí, že právě oni jako jediní mají pravdu a jen oni přinášejí tu nejupřímnější podobu žánru.
Když dostal ,Choke, Kelly z Slapshot otázku na vrchol své kariéry, odpověděl: „Ani nevím, v takovýchto termínech nepřemýšlím, lidi mi říkají, jo tahle deska mne inspirovala, ovlivnila mne, ale odpovím jim – skutečně tahle? Nikdy jsem si o své práci nemyslel, že je nějak zvlášť dobrá, nebo že by inspirovala jiné lidi, ačkoli se domnívám, že to tak bylo. Vždycky jsem za to vděčný, děkuju jim, je to pěkný. Ale vrcholné okamžiky mé kariéry? Vždyť ani nevím, jak bych nazýval to, co jsem udělal, určitě ne jako kariéru, přestože bych asi měl, když to trvá tak dlouho.“
Sláva však nestoupla do hlavy ani obnoveným Biohazard, i když kapela sjezdila celý světa. „Dostali jsme nabídku od Korn. Kdysi jsme je vzali na jejich vůbec první turné a oni nás nyní na oplátku vzali na naše comebackové turné. Jeli jsme do Austrálie, kde jsme hráli před dvaceti tisíci lidmi. Ale nejlepší na tom je, že jsme spolu zase začali mluvit a opět jsme se stali přáteli,“ uvedl v roce 2008 Billy Graziadei. Ono udržet kapelu dlouho po hromadě není jednoduché. Jak říká Lou Koller ze Sick of It All: „Hlavní věcí je nenechat přerůst ega. To zabilo většinu kapel.“
Přežít kapelám pomáhá silný pocit sounáležitosti se scénou i publikem. Fanoušci dokáží následovat své kapely a překračovat nejen hranice, ale i kontinenty. „Austrálie je zaslíbená bostonskému hard coru,“ pochvaloval si Kelly. „Nevím, proč zrovna Austrálie a Boston, je to úplně bláznivé, ale je to fajn. V Austrálii chodilo na koncerty hodně lidí. A když se loni v dubnu konala velká akce v Bostonu, přijelo tam hodně těhle Australanů.“ Kapelu přitom má podobně jako členové Yuppicide jen jako koníček a je rád, že zaměstnavatelé pro něj mají pochopení: „Mám dobrou situaci v práci, nechají mě odjet, vyrazit na turné. Ryan dělá na jiném místě. Vědí, že je v kapele. Když tam začal pracovat, řekli mu, ok, můžeš to dělat, ty tři týdny budeme v pohodě bez tebe. Je dobré, že máme chápavé zaměstnavatele. Kdybych však měl opravdu dobrou práci, kde by mi řekli ne, tak bych musel odmítnout nabídky na turné, protože nechci ztratit práci. Nežiju z kapely, na turné vydělám nějaké peníze, ale ty mi nestačí na celý rok, takže potřebuju práci. V mém věku chcete nějaký druh zabezpečení.“
Žádné iluze o světě hardcoroví muzikanti nemají. „Stále platí, že život je boj,“ řekl Billy Graziadei. „Sám nyní samozřejmě zápolím jinak než v době, kdy mi bylo devatenáct. Mám ženu a dítě. Když jsem byl mladší, tak jsem každý den žil naplno, jako by to měl být můj poslední. Nyní jsem o trochu chytřejší, každý den žiju naplno, ale chci tu být i zítra, mým cílem je být tu příští týden, příští rok – se svou rodinou. Mám dokonce životní pojištění, musím zajistit svou rodinu. Ale základem je pořád přežít, to je ten nejsilnější instinkt. Musíš přežít, ať už máš potíže s penězi na zaplacení nájmu, hypotéky, auta nebo benzínu. A když jsi sražen dolů, musíš se zase postavit.“
Knuckledust na tom nejsou o moc líp, ačkoli jsou jejich členové mladší, dali se dohromady až v roce 1996. Když vystupovali loni v pražském Lucerna Music Baru společně s Madball a Crown of Thornz na turné Rebbellion, Pelbu přiznal: „Toto dvanáctidenní turné je nejdelší za několik let. Všichni máme zaměstnání, někdo má i děti, takže ani nemáme tolik času tak často hrát. Já řídím dodávku pro obchodní dům. Rozvážím, co řeknou – pračky, ledničky, pohovky.“ Hraní se však vzdát nechce: „Je dobrý, když děláš oboje současně, když pracuješ a o víkendech se věnuješ hudbě. Vyvažuje se to.“
Podobně to vidí i Mitts z Madball, kteří svou poslední desku nazvali příznačně Hardcore Lives: „Má to co do činění s trendy. Hard core byl během let střídavě nahoře a dole, byly roky, kdy byl mimořádně populární a pak zase roky, kdy ne, ale my se nechceme měnit s dobou podle trendů. Zkoušíme se držet toho, co umíme nejlépe, tedy dělat hard core. Za ta léta je tu určitý počet kapel a lidí, kteří ho drží naživu. To jsme se tím snažili říci.
„Madball tu jsou přes 25 let a hudba je pořád silná. A představuje obrovskou část našeho života, i když už nejsme žádné děti, dospěli jsme, založili jsme rodiny, máme vlastní děti, a přesto je všechno pořád silné,“ dodal Mitts s tím jak složité je pro muzikanty s rodinami pokračovat, „já jsem pořád sám, neoženil jsem, nemám děti, ale vím, že pro ostatní kluky je obtížné opouštět domov, děti.“
Děti a rodina změnily i Rogera Mireta z Agnostic Front, který kvůli nim v roce 1993 přestal načas hrát: „Roger potřeboval strávit nějaký čas s malou dcerou a s rodinou. Pro nás je rodina první, tak jsme pokračovali s Madball dokud nebyl Roger připravený se vrátit.“ řekl Gallo a Miret dodal: „Udržuje nás to při zemi. Je těžké opustit naše rodiny a zejména naše děti, ale tato hudba nás vždycky držela pohromadě a byl to zábavný způsob získávání zkušeností. Taky si děláme po celém světě nové přátele, což je skvělé.“
Že by hard core zanikl, se Mitts nebojí: „Heavy metal taky nikam nezmizel, rock’n’roll taky ne, takže mne nepřekvapuje, že je tu i hard core tak dlouho. Nemyslel jsem si, že půjde někam dál, ale nemyslel jsem si ani, že to bude jednorázová záležitost.“

Agnostic Front
Jedinej hlas

Vydržel jsem všecko – dobrý i špatný
Bolest jsem rozpouštěl v čase a nenávisti
Teď tady stojím sám, odhodlanej, v cimře s výhledem na zeď s ostnatým drátem
Dneska můj svět končí a jejich začíná

Pomalu se snažím ospravedlnit srovnatelný hříchy
Stojím tady sám, nemám strach
Je mi jasný, že v minulosti bylo i hůř
Moje sny a touhy jsou teď možná daleko, ale nikdo mi nemůže sebrat, čeho si vážím nejvíc

Vydržel jsem všecko – dobrý i špatný
Bolest jsem rozpouštěl v čase a nenávisti
Nedám se, když mně budou chtít zbavit mejch práv a zvyků, porážku nepřijímám
Možná jsem na dně, ale nenechám se ponížit

Jedinej hlas

Dál půjdu hrdě za svým, až do smrti, a nikdy, nikdy na tohle nezapomenu
V mým srdci zůstávaj navždycky ulice

Jedinej hlas
(Agnostic Front: „One Voice“, One Voice, 1992)

 

Slapshot
Hardcore jako za starejch časů

Dal jsem si
jistej závazek
Nic, co bys mohl vidět na vlastní oči
Je mi jasný
že časy se změnily
a nezbejvá nic
Dokud to nevytáhnem znova na světlo

Hard core jako za starejch časů

Povídaj, že jsme se změnili
že jdeme po jinejch cestách
že lepší dny jsme si už vybrali
Jste všichni stejný
Ukázali jste nám záda
Prej jsme falešný
Udělali jste chybu

Hard core jako za starejch časů

Svý jsem si odžil, nemám komu co dokazovat
Když nemáš nic, není co ztratit
Je lehký soudit, když je ti nějakejch patnáct
Skvělý musí bejt vědět všecko

Hard core jako za starejch časů

Čím víc se věci měněj
tím víc jsou si podobný
A hodnoty jdou do háje
Jak mě může
něco takovýho zajímat?
Vytáhl jsem do boje a zkouším to vrátit

Hard core jako za starejch časů
(Slapshot: „Old Tyme Hardcore“, Old Tyme Hardcore, 1996)

 

Sick of It All
Jen se koukni kolem

Pořád se mě někdo ptá
jak můžu bejt takhle mladej tak zahořklej a nasranej
Odpověď je víc než jasná
Kdyby nezavírali oči, možná by viděli to co já

Vidím bezdomovce, co žijou na ulici
žebraj o peníze na každém rohu
Snažím se jim pomoct, jak to jde
ale někdy nemám na to, abych pomohl sám sobě

Vidím choroby, morový rány moderní doby
Hamižnost zaslepila ty, co nám vládnou
takže naše problémy neviděj a utrácej milióny někde v cizině
zatímco lidi tady bojujou o každej den

Vidím bílý, jak nenáviděj černý
Černý, co nemůžou vystát židy
Rasu proti náboženství
A všichni před tím zavíraj oči a neviděj to

Když se mlátíme navzájem, jsou v pohodě
Zaměstnává nás to natolik, že si můžou dělat, co chtěj
Pak přijdou volby a oni vyrážej sbírat hlasy
Tehdy jsou vidět a slyšet nejvíc

Tohle je podle nich demokracie
jenže nejde o nic jinýho než o pokrytectví
Pořád jim to žerem i s navijákem
a když nám to dojde, je vždycky pozdě

Vidím bílý, jak nenáviděj černý
Černý, co nemůžou vystát židy
Kámoše proti kámošovi
A všichni před tím zavíraj oči a neviděj to

Čím víc bohatý bohatnou, tím jsou chudý hladovější
Viděl jsem, co za to musej platit dělnický rodiny
Vzdělávací systém, kterej je zastaralej
už nemá šanci mladý zaujmout, zachránit je před ulicí

Vidím otce, co má strach, a matku se slzama v očích
Kterej národ nechává svoje děti, aby umíraly?
Vláda plná korupce a zavalená byrokracií
Po tomhle všem se mě zeptej, proč jsem tak nasranej

Tak proč už sakra neotevřeš oči, abys to všecko viděl?
Nastav uši, ať slyšíš
Koukni se kolem, a přijdeš na to
Koukni se kolem, a přijdeš na to proč
(Sick of It All: „Just Look Around“, Just Look Around, 1992)

 

Minor Threat
Čistej štít

Jsem člověk jako ty
ale mám lepší věci na práci
než dřepět a vypíjet si hlavu
poflakovat se s oživlejma mrtvolama
šňupat bílej sajrajt
kolabovat na koncertech
Nikdy mě nenapadlo dát si speed
prostě to nepotřebuju

Mam čistej štít

Jsem člověk jako ty
ale mám lepší věci na práci
než dřepět a hulit trávu
protože vím, že to zvládnu bez ní
přijde mi směšný dát si barbituráty
přijde mi směšný čichat lepidlo
Vždycky budu při smyslech
nepoužiju nikdy žádnou berličku

Mam čistej štít…
(Minor Threat: „Straight Edge“, Minor Threat, 1981)

 

Yuppicide
Řezník

Nic jinýho nezbylo, spadnuls do toho
Tak elegantní a čisťounké klišé
Nesnášíš svoji práci, ale makat musíš
Žádný otázky, žádný stresy – tak je to lepší

Minulost ti funí za krk, na nějakou lítost je pozdě
Každý den kousek blíž smrti, moje mašina tě parádně nablejská

Všecka ta vina tě ocejchuje
Topíš se, topíš se v sebeodmítání
Dostaneš zaplaceno a koupíš si nějakou rozkoš
Máš za to, že tohle je štěstí, usmíváš se a zapomeneš, co dneska bylo

Minulost ti funí za krk…

Nejspíš tomu nikdy nepřijdeš na kloub

Děláš to už příliš dlouho, je to tvoje druhá přirozenost
Už se nestaráš o nějaký nepříjemný detaily, už se neptáš
Myslím, že takhle je to lepší…

V mašině nejsou žádný nepřirozený sexuální choutky
Zapojená, zapnutá, na plný koule, vyhořelá…
V mašině nejsou žádný nepřirozený sexuální choutky
Zapojená, zapnutá, na plný koule, vyhořelá…
Řezník, řezník, řezník, maso, maso
Řezník, řezník, maso, maso, maso
Řezník, řezník, řezník, maso, maso
Řezník, řezník, maso, maso, maso

Teď je jasný, že nemůžeš zdrhnout
Dobrý věci přicházejí k těm, co čekaj
Měl bych lék na tvou bolest
Všecky problémy zmizí…

Minulost ti funí za krk…
(Yuppicide: „Meat Packer“, Dead Man Walking, 1996)

Z anglických originálů přeložil Radim Kopáč

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *