Hervé Zénouda aneb od punku k avantgardě

Francouzský punk je možná méně známý nežli anglický, závěrem sedmdesátých let dvacátého století se však ve Francii vyskytovalo několik souborů, které stály za pozornost. 5_Herve_ZenoudaA které dodnes dráždí kritiky, aby jejich činnost rekapitulovali. Alespoň jeden doklad: Lucifer Sam ve stati Guilty! History píše: „Pro tisíce fanoušků po celém světě byli The Guilty Razors asi ta nejlepší punkrocková skupina, jaká vůbec existovala ve dvacátém století, nejdrsnější, nejextrémnější, nejnihilističtější. Ve srovnání s ní vypadali Sex Pistols jako komedianti.“ V roce 1978 vydali EP I Don’t Wanna Be Rich. Ještě větší renomé měli pařížští Stinky Toys, kteří vznikli roku 1976 a byli inspirováni Malcolmem MacLarenem – ovšem pouze při živých vystoupeních. Jejich členy byli Elli Medeiros, Denic Quilliard alias Jacno, Hervé5_Herve_Zenouda1 Zénouda, Bruno Carone a Albin Dériat. V letech 1977 a 1975 jim vyšly dlouhohrající desky s eponymními názvy (u Polydoru a Vogue), které nesplňovaly očekávání, takže se rozešli a v činnosti pokračovalo duo Elli et Jacno.
V obou souborech působil bubeník a perkusista Hervé Zénouda, ale hrál i s formacemi Loose Heart, Spions Inc. nebo (o málo později) s novovlnnými Mathématiques Modernes. A tady bychom mohli udělat střih, protože po čase se v hudebním světě vynořil jiný Hervé Zénouda, který už neměl nic společného s punkem, jehož hudba se jevila jako komorně avantgardní a přiměřeně dobrodružná. On sám se nazývá ,osamělým chodcem‘ a jeho blížencem v tomto směru (nikoli vzorem) měl být Moondog, legendární samorost, který svého času stál v centru značné pozornosti.
Punk byl tedy zapomenut, ale co ho nahradilo? Postmoderní směs odkazu klasické i populární hudby s elektronickými doplňky (hovoří se třeba o vlivu Pierra Henryho), ale také minimalismus. Není náhodou, že ho pořadatelé zařadili na dvoj-CD Post-minimalism, kde figuruje mezi devatenácti skladatelize čtyř zemí (vedle Nicka Didkovského, Pierra Yvese Macého nebo Johna Kinga). Zénouda si přibral další nástroje, především klávesy, ale také programuje a sampluje. Právě promíšení melodičnosti a rytmičnosti s elektronickými posuny je hlavním znakem jeho tvorby. Tak vyznívá i první album, které vydal pod svým 5_Herve_Zenouda2jménem, totiž Vies Secondes, a na kterém se etabloval zejména jako skladatel, blízký americkému neoklasicismu. Střídá tu drobné opusy pro různorodé obsazení od skladbičky pro klavír (hraje Frédérique Rosenfeld) přes vlastní extravagance s nasamplovanými perkusemi nebo s programovanými MIDI po kvarteto elektrických kytar (které obhospodařuje Pierre Pouget) či po trio trombónů (Jean-Marc Welch). Demain, des l’aube… je stylově kompaktnější a ponechává prostor zúčastněným hudebníkům pro improvizaci. A Notes et Fragments, vydané jako příloha italské revue Experience, má rozměry komorní svity (přičemž můžeme vyzdvihnout výkon houslisty Alaina Petita). Ovšem dvojpólovost působivé melodičnosti, prostupované a prostřídávané hluky a šumy, setrvává. Je tu však ještě něco navíc. Zénoudova alba obsahují i vizuální záležitosti, což můžeme sledovat i v jeho příspěvku na CD-ROMu Vanités (ve spolupráci s Patrickem Bazinem). A v této souvislosti si můžeme uvést i jeho hudbu k filmům, zvláště k dokumentárnímu snímku Un dimanche a Pripiat režisérů a scénáristů Blandine Huk a Frédérica Cousseaua (z roku 2006), který líčí město Pripiat jako místo duchů po katastrofě v blízké atomové elektrárně v Černobylu.

Diskografie:
Vies secondes (1999 Trace Label)
Demain, des l’aube… (2000, 2002 Trace Label)
Notes et Fragments (2005 Experience)
Elisa Point + HZ: Lecons de chagrin…
cours de joie de vivre
(2006 Le culte du cargo)
Stinky Toys (1977 Polydor – LP)
Guilty Razors: I Don’t Wanna Be Rich (1978 Polydor – EP)
Stinky Toys (1979 Vogue – LP)
Spions Inc.
: The Party (1979 Dorian / Celluloid – LP)
Elli & Jacno: Tout va sauter (1980 Vogue – LP)
Mathématiques Modernes: Les visiteurs du soir (1981 Dorian / Celluloid – LP)
Vanités (1997 Trace Label)
Denis Frajerman: Les suites Volodine (1998 noise museum / naive)
Denis Frajerman: Fasmes (1999 noise museum / naive)
Denis Frajerman: Macau peplum (2000 noise museum / naive)
Laurent Saiet: Cinéphilie (1998, 1999 Trace Label)

http://zenouda.free.fr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *