HOouston Person & Ron Carter: Chemistry

MI0004066870Kdyby měly recenze v UNI titulek, hodil by se snad následující: Chvála průzračnosti. Dvě legendy, jednaosmdesátiletý saxofonista Houston Person a devětasedmdesátiletý kontrabasista Ron Carter, vědí o společné chemii (Chemistry) jazzové komunikace všechno. Jak jim jde spolupráce v duu, předvádějí příležitostně od roku 1989, kdy vyhlásili, že mají Something In Common, něco společného. Oním společným je krom v jazzu nezbytné schopnosti vzájemného naslouchání také láska ke standardům a nechuť ke komplikovanějším produkcím. Skoro by se chtělo album odmávnout, že jde o další kolekci provařených standardů, jakých vznikají každou chvíli tucty a profíci úrovně Persona a Cartera je bez přípravy vyplivnou za jedno odpoledne. Kdyby ovšem nahrávka nebyla tak… krásná.
Vznikla 22. prosince 2015 a asi ji poznamenala sváteční předvánoční nálada, i když nejde o desku sezónní. (Spíš bylo levně k mání nahrávací studio). Pánové si zlehka pohrávají s notoricky známými nápěvy Bye Bye Blackbird, Blue Monk či When I Fall In Love, jakoby si pro legraci pinkali balónkem. Pokud je v tom léty zkušeností nabytá rutina, není slyšet. Posluchač vznímá konejšivý, harmonický rozhovor, procítěný přednes, úctyhodnou plnost a elegantní ohebnost tónů tenoru i basy, zdánlivě snadno působící souhru. Snad se ona lehkost bere z faktu, na který jednou v rozhovoru upozornil Ron Carter: „Houston totiž zná mnohem víc melodií než kdokoliv jiný.“ Nejen zná, ale především do detailu chápe. Možná v onom hlubokém intuitivním pochopení, jak melodie působí na první i druhou signální, tkví rozdíl mezi tuctovostí – a schopností Persona & Cartera prodchnout něčím navíc (a zároveň nepřeplácat) každý nápěv, jaký si vezmou do hlavy. Přestože Chemistry není ani nechce být výjimečným počinem, ale „jenom“ chvilkou záměrně konzervativní, jakoby mimoděk zachycené, posluchačsky oddechové muziky.

High Note, 2016, 49:27

Přidat komentář