Hřejivé slunce, dobrá sklizeň

Rok 2013 byl u nás na zdařilé nahrávky až překvapivě bohatý, o to víc, že v řadě případů šlo o debuty. Ještě větším překvapením však může být to, že neméně plodnou byla loňská vydavatelská sezóna i na Slovensku.
Drtivá většina toho podstatného, co se ve slovenské tvorbě objevuje, se přitom odehrává v režii jen několika vydavatelských značek – platí to o Starcastic/ Deadred, Exitab a částečně i o znovuvzkříšených Pavian. Jasným a nekorunovaným králem je nicméně Slnko Records. Malý label v čele s baskytaristkou Longital Shinou, který loni „oslavil“ padesátku vydaných alb, stál hned za několika ze zhruba dvou desítek zajímavých titulů, stojících za pozornost.
hrejive_slunceRecenzi některých z nich (například skvělé ukročení Jany Kirschner z popových vod směrem k pozoruhodnému propojení world music, jazzu i folkloru v podobě „prvního dílu“ Moruša: Biela) jste si už mohli přečíst v minulých číslech, ohlédnutí za dalšími lze brát jako resty, ke kterým se stojí za to vrátit.
hrejive_slunce2Jednou z formací, povědomost o níž u nás hrubě zaostává za popularitou doma, jsou KORBEN DALLAS. Jestliže u debutu to ještě mohlo překvapit, u druhé desky Karnevalová vrana (Slnko, 2013, 43:17) to musí dojít i těm méně bystrým. Nejde o hudbu, která je sice poměrně konzervativní, nicméně na pomezí rocku a popu přináší i neotřelé nápady a ryzí muzikantství, ale o skvělé texty. Životní výpověď bez předstírání má místy až manifestační ráz: „Naše rána nie sú čierne ani biele / Hľadáme len ľahké ciele / každý to ocení, pretože tu sa nikdy nič nemení / nepokoj ani pochybnosti, to sú sprostosti / nikto ti nenaleje, tak si naleješ sám / neseď za pecou, pridaj sa k nám.“ Pop k přemýšlení je sice divné slovní spojení, ale tady platí beze zbytku. Korben Dallas nezapřou kořeny slovenské populární hudby (na desce ostatně hostuje její nestor Andrej Šeban), ale zároveň dokáží napsat svěží a nezakomplexovanou písničku, která i při vší obyčejnosti chytí drápkem. Osobitá poetika i skvěle zvládnutá lyrika funguje především ve chvílích chytře vystavěných nálad, ale i když to se náhodou nedaří, pořád ještě skladby nabízí vyzrálý pohled, vyrovnanost a přesvědčivost. Moc příjemná záležitost.
Košičtí KOLOWRAT o tom, že jsou nejen výrazným jménem nezávislé scény našich východních sousedů, ale hlavně jedním z nejzajímavějších představitelů současného slovenského písničkářství, jasně přesvědčili už na sedm let starém debutu Vrány sa vracajú. Třetí deska Pobiť sa / Utiecť (Slnko, 2013, 45:36) jde ale ve vyjádření citů, pocitů a názorů ještě dál. I tentokrát niterné texty, které jsou stejně tak generační jako nadčasové, předkládá s takovým zaujetím, procítěností a odevzdaností, jaké nemají nejen ve své rodné zemi, ale i třeba u nás konkurenci. Bolestný podtón připomíná poslední možnost výpovědi před popravou. Když Rasťo Rusnák zpívá o osamělé dívce Niky, „že nestíhá nič a má toho veľa / že šéf na nej cvičil zas ďalší Hitlerov prejav“, je v tom koncentrovaný smutek i beznaděj z toho, že podobných lidí máme každý okolo sebe spoustu, a nejenže jim neumíme pomoci, ale žijeme s vědomím, že podobný stav může dříve či později potkat i nás. Písničky plné pochybností o životě a jeho smyslu, o váhavosti a zásadních věcech, ke kterým se mnozí uchylují, až když musí, ale překvapivě v sobě mají i optimistický náboj a víru v lásku. A co je až obdivuhodné, děje se tak beze stop patosu. V odlehčené Ráno ráno se silnou melodií dotýkají až popu a připomenou další partu, která bolestným hlasem říká silná slova, Živé kvety. V To my nie sme zase ukazuje, že přes všechna váhání znají své místo a mají jasno v tom, kudy cesta nevede. Skvěle se na albu odrazila i produkční práce Erika Horáka (Noisecut, Zlokot), který tradiční noise kytary projasnil drobnými samply. Zásadní album a jedna z nejzdařilejších slovenských výpovědí roku 2013 vůbec.
hrejive_slunce3Hiphopová scéna, odehrávající se mezi Dunajem a Tisou, je – obzvlášť, pokud se posluchač odmítá omezit jen žánrově – z pohledu zvenčí poněkud nepřehledná. Ale jakmile se někde motají Bene a Lyrik, nelze se netrefit. Osvědčenou značku MODRÉ HORY oprášili po téměř pěti letech a čtvrté album Big beat (Slnko, 2013, 46:21) lze označit za majstrštyk. Chybět nemohou samozřejmě obvyklí spolupracovníci Karaoke Tundra, Peko či Roland Kánik, ale i několik nových – třeba mladý objev Katarzia. Ačkoli jde v rámci žánru o alternativní pojetí, celá nahrávka plyne až překvapivě hladce, neagresivně, posluchačsky vstřícně, a se spoustou zvukových vychytávek i producentských legrácek. Ale to vše je ve stínu faktu, že pro ústřední dvojici je rap naprosto přirozeným projevem. Je fascinující, co oba aktéři dokáží do slov nacpat, co všechno jimi hravě a jen tak mimochodem umí vyjádřit. Žádná křeč, žádné bezduché plkání o mejdanech a zlatých řetězech na krku. Tohle jsou skutečné příběhy, syrová výpověď – hluboká a opravdová. Vedle lehkosti vše doprovází vtip a jen tak mezi řečí se tu skládá obrázek současného Slovenska. Klasické hiphopové beaty tu navíc občerstvují nejrůznější experimenty, tu se koketuje s psychedelií, tu zazní až anarchistická drzost. Podprahová divočina. Novodobá poezie, která nenabízí posluchači, aby o tom přemýšlel, ale prostě ho k tomu donutí. To, že za okny stojí westernové kulisy a z gramofonu hraje Johnny Cash, ho pak už nemůže překvapit.
Nezávislý rock i pop s sebou vždycky nesl pěknou kupku pozérství. Nejinak je tomu u WALTER SCHNITZELSSON, bratislavské party, operující svými rockovými výboji zhruba tam, co čeští Airfare. S pózou i odhodláním mladých a nadějných přistoupili i ke svému prvnímu albu Fever (Slnko, 2013, 37:21), které následovalo zhruba rok a půl po debutovém EP Mother. Mladé trio stejně jako jeho vzory, mezi kterými nelze neslyšet třeba The Strokes nebo Wampire Weekend, nic neřeší a řeže do toho pro radost svoji a svých fanoušků. Takže žádné hlubokomyslnosti ani hudební hledání, ale zábava – to je to, o co tu jde. Pokud na tu hru přistoupíte, vlastně to celkem funguje. Jsou čerství, jsou melodičtí, dokážou se do toho opřít (Cut Your Hair), stejně jako nyvě zalkat (Blind Love s vtipnou tubou). A stejně tak z nich občas vypadne jasná hitovka, za kterou by se nemusel stydět nikdo na Ostrovech (Million Years). Prozrazuje schopnost napsat silnou a melodickou písničku a dobře ji odprezentovat – včetně angličtiny, která nezní trapně. Jestli si ovšem podobně svěží duch udrží i do budoucna a nebudou plodit už jen podbízivě vlezlé, jistě však mladými fanynkami adorované cajdáky, jakým je Endless Game, je velkou otázkou. Známý dotaz, zda si mají děti kde hrát, je ovšem u podobných alb, jakým je tento debut, poměrně bezpředmětný.
hrejive_slunce4Jestliže rok 2013 pro Česko objevil vulgarity pokřikující Nikolu Muchu, Slovensko kontrovalo přesvědčivou písničkářkou Katarínou Kubošiovou, říkající si KATARZIA. Z jejího debutu Generácia Y (Slnko, 2013, 45:03) vyskakuje nápaditá kombinace folkové romance a přímočaré výpovědi, která se nebabrá v problémech mladé ženy i existenciálních úvahách, ale poměrně úderně se s nimi dovede vypořádat. Dovede být něžná a poetická, minimalisticky prostá (Knock Drop), žensky sebevědomá (Paranoje) i úderně vtipná ve svých hlasových stylizacích i přirovnáních („Čokoládky, zmrzlinka, nanukové tyčky / rastú mi na bruchu jarné pneumatičky“). A i když je v tom výrazně křehčí, kytarovým doprovodem snadno může připomenout Karolínu Kamberskou. Navzdory náladovosti zní vyzrále, lyriku obdivuhodně střídá s ironií, je hravá i neafektovaná. Objev s velkým O.

Přidat komentář