Hravost LANUGA opravdu budí obdiv – a láká do hry i posluchače. Kapela vypiplala nejen samotné písně, ale i „formát“ třetí desky Lanugo 2014. Dotvořila nahrávku v artefakt a dodala jí interaktivní prvek. Navíc dokázala svoje někdejší jazzová východiska přetavit na pop, aniž by o píď couvla z kvality. „Děláme muziku nejlépe, jak umíme,“ konstatuje zpěvačka Markéta Foukalová. A umějí to vážně dobře.
I předchozí alba Lanuga představovala spíš inteligentní, vkusný pop, ze kterého občas probleskla jazzová průprava jednotlivých muzikantů. A Lanugo 2014 působí jako definitivní rozloučení s jazzem, souhlasíš?
Asi ano. Je to tak. Ale proto, že nás to takhle baví. Naše hudba se přirozeně vyvinula, rozhodně jsme se nenechali tlačit nějakou pomyslnou touhou „být slavnější“. Na to jsme opravdu dávno rezignovali. Vážíme si toho, že máme svoje publikum a zachováme si přitom svobodu dělat muziku jak sami chceme, třeba popově. Že můžeme nahrávat muziku nejkvalitněji, jak to jde, a na koncertech hrát nejlépe, jak umíme. Hudba samotná je pro nás odměnou. A upřímné reakce lidí, kteří jsou za naši muziku vděční. Jsem opravdu raději, když máme na koncertech třeba méně početné publikum, které s námi souzní, než kdybychom hráli v narvaných sálech pro lidi, co se přišli mrknout na celebritu a hudba je zas tak nezajímá. Ne, že bych si v minulosti nepřála být „slavnější“. Nejsem bez ega a prošla jsem si kvůli tomu i krizemi. Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlela a přehodnocovala svoje někdejší, možná hloupé holčičí touhy. Z těch mě vyléčilo i to, že mám rodinu. Dnes už nevím, zda bych o větší popularitu ještě vůbec stála. Přesněji, zda bych za ni byla ochotna zaplatit nekonečným koncertováním a tím spojeným odloučením od rodiny, nedostatkem času na děti a ve vyhroceném případě ztrátou soukromí.
On složitější pop vlastně často zůstává v jakémsi svém „undergroundu“ a zajímá se o něj jen zasvěcené publikum. Kdybyste se chtěli opravdu prosadit, museli byste dělat mnohem přímočařejší muziku. A příslušně ji propagovat.
Přesně tak, ale to my nepřipustíme. Snažíme se, aby Lanugo hrálo hudbu sice pohodovou, ale zároveň přemýšlivou. Zjistili jsme, že i věci, které na desce fungují v jednoduché podobě, si chceme na koncertech hudebně zpestřit. Aby nás bavily, aby nám seděly. Nechceme dělat kompromisy. Je pravda, že jako kapela nejdeme lidem, myslím širšímu publiku mimo okruh našich posluchačů, moc naproti. Uděláme desku, která není klasická deska. Děláme křty na neobjevených místech jen proto, že jde podle nás o zajímavé prostory. Jako naposledy v Podniku v bývalých Elektrických podnicích. Za kmotra si nezveme žádnou celebritu, která by třeba na křest nahrávky konečně přitáhla novináře, kteří by o nás pak napsali, ale dáme každému v publiku malé šampáňo jako vzkaz „pojďte si to užít s námi“. A s tím popovým undergroundem máš pravdu. Přemýšlivější pop je dneska vlastně alternativa. Podívej se třeba na Lenku Dusilovou nebo Janu Kirschner. Obě se mi strašně líbí. Je to pop, ale přitom tak krásná, nepodbízivá, inteligentní hudba.
Lanugo funguje jako sexteto, proč jsou na fotkách k aktuální nahrávce jen dva lidé?
Byli jsme s Martinem Novákem vybráni jako dva nejkrásnější z kapely. Ale vážně. Fotograf Jan Durina zjistil při minulém focení, že dostat šest lidí použitelně na snímek je nadlidský výkon. Ale zase jsme nechtěli focení okleštit jenom na mě. Šlo nám o to, aby i fotografie obsahovala náznak, že vystupuji jako součást kapely, ne jako zpěvačka a doprovodný band. Tak si Janek ke mně vybral z kluků podle něj nejzajímavější postavu.
Hádal bych, že když už mají Lanugo reprezentovat dva obličeje, půjde ve druhém případě o klávesistu, skladatele a producenta Viliama Béreše.
Také jsem čekala, že na fotky dáme Vildu, i pro mě by to mělo velký význam. Ale kluci mě přesvědčili. Nápad se hlavně líbil samotnému Vildovi, který chtěl zůstat trochu neviditelný a libovat si v roli šedé eminence. Ale opravdu šlo jenom o to, že jsme se rozhodli ponechat fotografie na Janovi Durinovi.
Novinkou oproti předchozí desce Lanugo 2011 je, že máte dva bubeníky. Novým členem se stal právě fotogenický Martin Novák. Jak vlastně k rozšíření sestavy došlo?
Naprosto přirozeně. Prostě se to stalo. Náš původní bubeník Martin Kopřiva stále hraje zásadní groove a Martin Novák k rytmickému základu nejdříve přidával perkuse a Octapad (elektronické perkuse, pozn. aut.), ale když jsme začali dělat nové písničky, zjistili jsme, že by se do nich hodila druhá bicí souprava. Že vznikne zajímavý sound a že nás to baví. Martin stále spouští samply a rytmické smyčky, ale k tomu ještě klasicky bubnuje.
Nepřetahujete se o muzikanty s Lenkou Dusilovou? Lanugo a Baromantika už teď mají dva společné členy, Viliama Béreše a právě Martina Nováka.
No, a ještě s Jankou Kirschner. S ní hraje Martin Novák také a s ním navíc i Rasťo Uhrík. Ale nepřetahujeme, všechny koncerty dopředu dobře plánujeme. Jsem ráda, že mám v kapele takhle šikovné muzikanty. A navíc, že já byla ta první, se kterou hráli – a ony si je půjčily. Fakt dobrý! (smích) Ale vážně, strašně si vážím toho, že mohu s klukama trávit čas. Že mohu dělat hudbu s tak skvělými muzikanty a lidmi, přestože jim to více než tučný výdělek přináší spíš radost. Známe se jako svoje boty, hrajeme spolu od roku 2006. A právě to, že se mnou kluci vydrželi, mě posiluje.
Jana Kirschner rozšířila také okruh textařů Lanuga, že?
Na Lanugu je krásné, že jsme obklopeni umělci, které máme rádi. Jak od Lenky Dusilové, tak od Janky je strašně milé, že se o nás zmiňují. Když jsme řešili texty, zeptali se kluci Janky, jestli nám něco nenapíše. Ona okamžitě souhlasila, přestože je hodně zaneprázdněná vlastními projekty. Hned jsme jí jednu písničku poslali a pak jí docela dlouho cizelovali. Cítila jsem ze spolupráce opravdovou radost.
Autoři hudby nejsou v bookletu uvedeni, jde o společnou práci?
Nejvíce se nám osvědčilo, když někdo donese do zkušebny nedokončený nápad, který pak všichni dotváříme. I když Vilda má o písních hodně konkrétní představu, asi nejkonkrétnější z nás všech, stejně nám dává dostatek prostoru, abychom do muziky vtiskli něco svého. Improvizaci a nápadům se nekladou meze. Většinu muziky donesl Vilda. Já mám na desce asi dvě písničky a stejně tolik Míra Šmilauer. A lví podíl na zvuku má tentokrát právě Míra. Náběry jsme dělali v Sonu, ale zpěv a postprodukci u Míry ve studiu Spálená v Pacově, kde se cítíme jako doma. Vildu právě zaměstnávalo hodně věcí jinde a stejně jako já má rodinu, proto vzal Míra spoustu práce na svoje bedra a myslím, že na zvuku se to pozná. Předchozí deska mi připadá jemnější, hladší, zatímco ta nová syrovější. Myslím, že to může být právě tím, že Míra je kytarista. Ale především se mi líbí, že Lanugo funguje jako živočich, jako jeden organismus, kde každý orgán zajišťuje něco jiného. Vilda nelpí na nějakém svém patentu, netrvá na tom, že píseň bude mít takové a makové aranžmá. Naopak Míru podporoval. Jde vážně o kolektivní práci.
Na začátku rozhovoru jsi řekla, že vydáváte „desku, která není klasická deska“. Můžeš to přiblížit?
Muziku jsme vydali jenom digitálně, ale s fyzickým obalem jakoby na CD, ve kterém najdou posluchači klíč, pomocí kterého lze stáhnout buď mp3, nebo wav v nejvyšší studiové kvalitě. Primárně nám šlo o co nejkvalitnější zvuk, aby fajnšmekři dostali studiový master, který hraje ještě lépe, než by se podařilo dostat na CD. Ale zároveň nám bylo jasné, že dnes si muziku skoro všichni stáhnou jen jako mp3.
Což je strašná degradace…
Přesně tak. Ale tohle už je stejně v háji, s tím nic neuděláme. CD jsou na ústupu a každý přemýšlí, co s tím. Jak distribuovat hudbu, aniž by degradoval kvalitu zvuku. Doba se zploštila, všechno je povrchnější, většina lidí už poslouchá muziku jen z chytrých telefonů a zvuk tím strašně trpí. Ale aspoň jsme nabídli digitální download hravou formou a s možností vybrat si i nekomprimovaný formát. Nejdříve se mi nápad dát sbohem CD a vydat krabičku s plakátem a digitálním klíčem strašně líbil. Jenže jsem přece jen trochu konzervativní a začala jsem se bát, jestli tenhle krok není až příliš odvážný. Ale nedalo nám to. Chtěli jsme nabídnout naši hudbu bez kompromisů a zároveň s kvalitní grafikou, přestože celá krabička pak stála úplně stejně, jako kdyby v ní byl i normální disk. Kromě wavu chceme pro náročnější posluchače vydat i naprostý analog, vinyl. Tedy pokud seženeme peníze. Protože LP deska se jinak míchá a jinak masteruje, šlo by o docela velkou investici navíc. Ale snad je to na dobré cestě.
Lanugo 2014 jste vydali opět vlastním nákladem, stejně jako Lanugo 2011. Zřejmě se vám to osvědčilo.
Osvědčilo. Spolupráce s Petrem Ostrouchovem, u jehož labelu Animal Music jsme vydali první album, také probíhala naprosto skvěle. Chtěli jsme u Petra zůstat, ale s druhou deskou jsme se přihlásili pozdě, když už měl ediční plán na nějakou dobu uzavřený. V případě třetí desky jsme volili vlastní náklad třeba proto, že chceme pokračovat ve spolupráci s grafickým studiem Ex Lovers, jehož věci máme strašně rádi, zatímco Petr pracuje na obalech desek se Studiem Najbrt. Chtěli jsme udržet kontinuitu. Navíc se nám podařilo domluvit i stejnou digitální distribuci Supraphonline, jako má Petr. Nakonec vyšlo nastejno, jestli nahrávku vydáme sami nebo prostřednictvím vydavatele.
Dříve jsi kromě Lanuga celkem často zpívala jako host, třeba u Michala Prokopa nebo Michala Pavlíčka. Neplánuješ něco podobného?
Propojení s Michalem Pavlíčkem i Michalem Prokopem bylo skvělé a žádným nabídkám se nebráním. Důkazem je i to, že vystoupím například po boku Wabiho Daňka a Ďáblova stáda nebo J.A.R. Už se moc těším.
foto Jan Durina