Břehy Středozemního moře představují kolébku lidstva, duchovního základu evropské civilizace a tří světových náboženství. Existovaly tu ohromné starověké a středověké říše, ale také historické oblasti, v nichž kánony katolické církve zpočátku neměly navrch, což vedlo k tomu, že v jejich kultuře se přirozeně prolínaly křesťanské, židovské a arabské vlivy. Platilo to do chvíle, než sem vtrhly křižácké výpravy. Ve 13. století tak zanikla Okcitánie a o sto let později muslimská říše Al-Andalus zabírající území dnešního Španělska. O rekonstrukci tehdejší hudby, z níž se toho na rozdíl od poezie moc nedochovalo, se po svém pokoušejí hudebníci z jihofrancouzské Provence a španělská zpěvačka Mara Aranda, známá ze skupiny L’ham de Foc.
Při projíždění Provence vás neodbytně pronásleduje pocit, že to, co tu kolem sebe vidíte a vnímáte, všechny ty nevyřčené otázky visící ve vzduchu, vlastně nemají se zbytkem Francie nic společného. Brzy vám dojde, že trubadúrské, kulturně nesmírně vyspělé území Okcitánie, jehož část se tady ve středověku rozprostírala, možná nikdy nezaniklo. Existuje dál v myslích Provensálců ve formě pozitivního vnímání kosmopolitismu, národnostní a náboženské tolerance a dávné historie. A pokud hledáme spojující kulturní symbol Provence, logicky se jím stane okcitánština neboli jazyk oc. Od počátku 15. století systematicky masakrovaný majoritní francouzštinou z vůle králů i novodobých politiků podobně jako bretonština. K ní existuje další paralela: zatímco centrálními pařížskými úřady ponižované a vysmívané Bretani vtiskl novou hrdost Alan Stivell, Provence a okcitánštinu životodárně pozdvihuje od poloviny 80. let velmi agilní hudební scéna v přístavu Marseille nakažlivou fascinací starobylou kulturou. Nenechte se ale mýlit, skupiny Massilia Sound System, Watcha Clan, Kanjar’oc, Dupain, Lo Cor de la Plana, Moussu T e lei Jovents nebo La Talvera neměly a nemají žádné národně obrozenecké ambice stavějící na folklorním manýrismu; všechny do jedné sice zpívají převážně v okcitánštině, ale hudbu z Provence originálně v duchu tradiční přístavní otevřenosti nechaly splynout s rockem, jazzem, hip hopem, reggae, flamenkem, cikánskou rumbou, nedalekou severní Afrikou a samo sebou hudebními tradicemi Středomoří. K zanikajícímu jazyku tak dokázaly přitáhnout mládež, což vede k tomu, že okcitánština a uvědomění si dávných kořenů pomalu znovu pronikají do každodennosti.
Zpěvák a skladatel Sam Karpienia by mohl být klidně nástupcem kteréhokoliv středověkého trubadúra, i ta mandola by tomu odpovídala, nebýt toho, že ji zapojil do zásuvky a s kolegou Danielem Gaglionem a dvěma bubeníky připomínají Sonic Youth z Provence.
Oba patří k veteránům marseillského okcitánského vzedmutí: společně hráli v elektroakustických Dupain, prý kříženci Manu Chaa a Rachida Tahy; Karpienia předtím založil explozivní kapelu Kanjar’oc a s Manu Theronem, vedoucím vokálního sboru Lo Cor de la Plana krátce působil v Gancha Empega.
Je až k neuvěření, že tak extaticky hutného zvuku, přecházejícího do rockového orgasmu budícího dojem elektrotechna Sam s Danielem docílili na albu Extatic Malanconi (DFragment Music, 2009) skutečně výhradně s mandorami, kytarovými efekty a vynalézavě subtilní rytmikou, v níž se prolínají perkuse famózního Bijana Chemiraniho a částečně elektronické bicí Mathieu Gousta, bývalého člena trip hopových MIG z Grenoblu.
Odvazový futuristický hřmot pak zvolna přechází v lyrické pasáže přesycené arabským mysticismem; úlek ze syrové divokosti ve vnitřní požár unešení z naléhavé sdělnosti. To je ale pouze jedna část vynikající desky, profi tující rovněž z vynalézavé produkce Dominiquea Pouteta, protože to, z čeho na vás půjdou mrákoty, představuje Samův hlas: vroucně surový, chraplavě řezající jako nůž a palčivě vtahující. Sbíhají se v něm emoce andaluského fl amenka cante jondo, muezzínství, baladičnost řecké rembetiky a napětí pákistánských qawwali. Většinu skladeb zachovávajících provensálskou a středozemní identitu napsal Karpienia sám, včetně textů, v nichž křik patriotské vzpoury, hrdou radost a divokou touhu střídá milostná tématika a podivné úvahy poskládané z fragmentů dadaistické poezie francouzského básníka rumunsko- židovského původu Tristana Tzary.
Bijan Chemirani tvoří s otcem Djamchidem, bratrem Keyvanem a zpívající sestrou Maryam světově proslulý íránský Chemirani Ensemble: mistry rámových bubnů daf, bubínku zarb a tamburíny riff vycházející ze starobylé perské hudební tradice spjaté s klasickou perskou poezií a súfi smem.
Protože Djamchidovy děti přišly na svět v Paříži, jejich svázanost s Persií má u vlastních projektů daleko volnější průběh: Keyvan studoval také jazz a jihoindickou hudbu a Bijan je výrazně ukotvený ve Středozemí (natáčel například s Rossem Dalym nebo fl amenkovým kytaristou Juanem Carmonou) a o jeho služby stál a stojí také Sting.
Hudební uspokojení není stavem, jehož by se dalo dosáhnout výhradně nástroji, musí mít také hluboký smysl a klidně i sounáležitost s dosažením cílů, které jiným mohou připadat praštěné. Bijan žijící dnes v Provence například propadl nutkání zhudebnit, jak Středozemní moře dýchá. Plícemi se mu stala skupina Oneira (v řečtině Sny).
Cyklus vokálně a melodicky vzdušných, rytmicky přebohatých písní na debutovém albu Si la Mar (Helicobacter, 2010) nevzešel z jediného zdroje, ale z mno- ha: z Íránu, řecké Soluně, Kréty, středověké Al-Andalus a jižní Francie. Snové téma pak absorbovalo řeckou a perskou poezii a hudba samotná předešlé zkušenosti hvězdného seskupení: Maryam se vedle perských kořenů léta věnuje italskému baroku a klezmeru; druhá zpěvačka Maria Simoglou pochází z Řecka, stejně jako hráč na fl étnu ney Harris Lambrakis, doprovázející zpěvačku Savinu Yannatou, Rosse Dalyho i jazzmany. Francouzský kytarista Kevin Seddiki hrál s Afričany, Alem Di Meolou a vystudoval klasiku a jeho krajan Pierre Laurent Bertolino patřil s niněrou k oporám Dupain i nahrávek Salifa Keity nebo Vincenta Segala. Album, na kterém ve skladbě Hypnovielle zpívá také Sam Karpienia, vyšlo po předešlém čtyřletém koncertování, což je v jiskřivé sehranosti skupiny Oneira znát.
Zpěvačka Mara Aranda ve skupině L’ham de Foc s multiinstrumentalistou Efrénem Lopézem měli za to, že „klíč k současné popmusic se ukrývá v truhlici středověké hudby Středomoří“. Zprvu dávali přednost Maurům a městu Valencii, později sefardským Židům. Německý ansámbl Estampie vedený Michaelem Poppem zase prozkoumával možnosti evropského středověku a barokních kompozic. Od roku 2006 pak jeho někteří členové s Marou a Efrénem dohromady tvoří skupinu Al-Andaluz Project. Název čerstvého druhého alba Al-Marya (Galileo, 2010) v překladu zní Zrcadlo, což napovídá tomu, že Al Andaluz Project s hlasy tří vynikajících zpěvaček – Mary Aranda, Sigrid Hausen (Německo) a Iman al Kandoussi (Maroko) – a mnohonárodnostní muzikantskou pospolitostí pokračuje v objevování mystéria, které z dávné muslimské říše přešlo do současnosti a rovněž se řídí starou moudrostí, že v cizích zrcadlech dokážeme spatřit sami sebe.
