Do typické „multikulturní“ nálady festivalu Colours Of Ostrava zapadnou nadnárodní a nadžánroví NO Blues jako lití na míru. Už na BluesAlive 2007 a 2010 tahle kapela ukázala, že Mississippi může mít společné koryto s Eufratem a plavba po smíšených vodách je radostná a hladká. Stačí se jen zbavit několika zeměpisných i posluchačských předsudků. Za muzikantskou sestavu, které se podařilo přirozeně a s nadhledem provázat blues, folk, country a blízkovýchodní melodiku, odpovídala její nizozemská sekce. Kytarista, zpěvák a písničkář Ad van Meurs, známý též pod uměleckým jménem The Watchman, a kontrabasista Anne-Maarten van Heuvelen.
V našem únorovém rozhovoru pro LN jste uvedli, že „psaní písní pro novou desku teprve probíhá a zatím nevíte, kam vás noty povedou“. Už máte jasno, zda budete pokračovat v experimentech se soudobou hudbou, poezií i jazzem jako na předchozím titulu Kind of NO Blues, nebo se vrátíte ke svojí značkové „arabicaně“
Anne-Maarten van Heuvelen: Ano, máme. Protože psaní písní nám zabralo velmi málo času, přibližně měsíc, a už v březnu jsme šli do nahrávacího studia. Půjde do jisté míry o návrat k našim kořenům. Každý z nás, Osama (původem súdánský perkusista Osama Maleegi, pozn. aut.), Haytham (hráč na arabskou loutnu oud a zpěvák Haytham Safia, narozený v Galileji), Ad a já, přišel se čtyřmi nápady na píseň pro kapelové zpracování. Čímž navazujeme na předchozí album Kind of NO Blues, kde jsme zjistili, že opravdu všichni členové skupiny mají ideje, které lze přeměnit v písně NO Blues a kterými se můžeme vzájemně inspirovat. Právě spojování prvků hudby z různých kultur je ochrannou známkou skupiny. Ale zároveň jsme chtěli na novou desku zaznamenat materiál opravdu čerstvý a nenechali si moc času na přemýšlení, jak ho zaranžovat. Tím se nám podařilo zachovat převážně intuitivní přístup ke hraní. Hodně se to podobalo způsobu, jakým jsme natočili první album Farewell Shalabiye, a fungovalo to výborně. Právě mícháme a těšíme se na výsledek, v červnu by mělo být hotovo. Vydání alba plánujeme na říjen.
Zamilovalo si vás publikum festivalu BluesAlive. A zrovna v rozhovoru pro UNI se nemohu nezeptat na jednu věc, i když už jsme ji nedávno probírali…
Anne-Maarten: Jak náš bubeník v roce 2007 v Šumperku prokopnul blánu na basovém bubnu? Na to, jak náš manažer klečel během vystoupení na pódiu a pořád se snažil blánu zalepit lepicí páskou, se nedá zapomenout. Byli jsme tenkrát v pěkném stresu, aby nic nebylo pokud možno poznat na muzice, ale vzpomínka po letech vyvolává úsměv.
Ad van Meurs: Na BluesAlive se nám hrálo vždy skvěle. Publikum bylo otevřené našemu míchání žánrů a vytvořilo takovou starosvětskou, domáckou atmosféru.
Specialitou vaší zvukařky Ankie Keultjes je zpívání doprovodných vokálů s kapelou zpoza mixážního pultu. Bude tomu tak i v Ostravě, nebo ji uvidíme na scéně?
Ad: Může nastat obé. Záleží na situaci, zvukařích festivalu a tak dál.
Anne-Maarten: Můžeme se shodnout na tom, že… bude zpívat. Jde o dlouhý a komplikovaný příběh, ale bohužel nepublikovatelný.
Speciální otázka pro pana van Meurse. Vy už jste v Česku vystupoval dávno před NO Blues, jako písničkář pod uměleckým jménem The Watchman. Tuším na Rockfestu někdy na sklonku 80. let, je to tak? Muselo jít o pitoreskní zkušenost.
Ad: Jako The Watchman jsem byl dvakrát v Praze. Data si přesně nepamatuji, ale myslím, že to poprvé bylo v dubnu 1988, rok před „změnami“. Hrál jsem v nějakém velkém kulturním centru na kopci (Palác kultury a oddechu, dnešní Kongresové centrum, pozn. aut.), ve starém kulturním domě tuším v Karmelitské a v malém klubu Borát. A možná ještě někde. Všechno organizoval DJ jménem Petr Dvořák. Pořád mám v Praze přátele, žije tam i bluesman Paul Batto, kterého jsem několikrát pozval do Nizozemska. Jsem velký fanda vaší země a napsal jsem písničku Bohemian Blues, kterou inspiroval region kolem Humpolce. (Ad skutečně poslal autorovi rozhovoru soubor mp3 se zmíněnou písní. Inu, nejen Hliník se zamiloval…)
Jak se vlastně The Watchman má a co dělá, když jste vytížen v NO Blues?
Ad: Hned poté, co uzavřeme veškeré práce na nové desce NO Blues, chystám se nahrávat album také jako The Watchman. Bude už moje dvanácté. V posledních letech jsem natočil několik desek v holandštině, ale na té příští se zase vrátím k angličtině.
Stíháte se podílet také na organizaci festivalu The Naked Song. Jak konkrétně?
Ad: Jde o festival zaměřený opravdu na „nahé písně“, na písničkáře a roots music. Koná se v Music Centre Frits Philips v Eindhovenu, kde žiji, a návštěvnost se pohybuje kolem dvou tisíc posluchačů. Já organizuji řadu koncertů nazvanou „Ad van Meurs uvádí“. Koukněte na www.advanmeurspresenteert.nl.
Sound NO Blues, směs americany a arabské hudby, působí překvapivě kompaktně a přirozeně. Ale neměli jste v samých začátcích, ještě před natočením první desky, problém spojit „západní“ a „východní“ stupnice a rytmy?
Anne-Maarten: Vlastně jsme dostali zakázku předskakovat jedné bluesové kapele a k tomu jsme potřebovali vytvořit repertoár. Museli jsme pracovat rychle, pod velkým tlakem, takže jsme o tom nemohli moc přemýšlet. To je základ kapely. Hrajeme všechno, co těší naše uši, aniž bychom začali přemýšlet o problémech, které by se mohly vyskytnout.
Co bylo dříve, idea vytvořit „arabicanu“, nebo prostě setkání nizozemských hudebníků s virtuózním oudistou Haythamem Safiou a pokus, co se vlastně vyvine?
Anne-Maarten: Prvně jsme spolu hráli proto, že jsme byli požádáni. Nápad dát nás dohromady dostal Rob Kramer, který má produkční společnost a přichází s podivnými kombinacemi, které by snad mohly fungovat… a pak doopravdy fungují. Rob si myslel, že spojení americké a arabské muziky by mohlo znít velmi zajímavě právě proto, že se zdá, že to nemůže jít vůbec dohromady.
Uplynulo deset let od založení NO Blues. Plánujete oslavu výročí, třeba velký koncert se zvláštními hosty?
Anne-Maarten: V souvislosti s naším předchozím albem Kind of NO Blues, na které jsme pozvali řadu hostů (Billa Barretta, známého z Hazmat Modine, Andreho Williamse, Quartet Quinetique nebo členy Metropole Orkest, pozn. aut.), jsme už takové koncerty dělali. Byl to úžasný zážitek. Řada lidí za mnou přišla, že šlo o nejlepší koncerty, jaké jsme kdy odehráli a jednu z nejkrásnějších věcí, jakou oni vůbec slyšeli. Já nevím. Ale nemyslím si, že bychom to mohli zopakovat. Navíc na šestém albu jsme se rozhodli pro návrat k původnímu zvuku a stejná by měla být také naše současná koncertní prezentace. Je to, jako když přivedete na svět šest dětí. Máte je stejně rádi, ale každé je jiné, specifické. Bereme to tak, že právě šesté album je oslavou i odrazem našeho desátého výročí.
Lze shrnout filozofii NO Blues do několika vět?
Anne-Maarten: NO Blues jsou křižovatka, kde se potkávají světy. Země nikoho mezi americkým folk blues a arabskou hudbou. NO Blues nejsou politická kapela, ale už kombinace vybraných hudebních stylů může být považována za jasné politické stanovisko. A když nic jiného, muzika samotná ukazuje, že osobní a kulturní rozdíly mohou dát vznik něčemu krásnému. Stačí projevit jeden druhému trochu dobré vůle.
Foto Ivan Prokop