Rojení kolumbijských kapel na světových pódiích není výsledkem nějakého kouzelného abrakadabra, souvisí s nástupem nové generace, jejíž studiovými technologiemi a přístupy do hip hopu nebo elektroniky předefinované národní styly cumbia, salsa a vallenato nejprve v uplynulé dekádě zrály na bouřlivě se vyvíjející klubové undergroundové scéně Bogoty, kde na výbušnou podobu ,hudby pro staré‘ doslova na první našlápnutí zareagovala mládež; přitom žádná rádia a televize, všechno šlo přes internet. „Cumbia? Jděte s tím do prdele, slyšeli jsme na začátku. Dneska je cumbia mezi mladými zase cool a my jsme pyšní na to, že ji víc než americké hity zajímá kolumbijská hudba,“ říká zpěvačka Liliana Saumet od Bomba Estéreo. Skrze úspěšné koncerty v USA a Kanadě se pak nadupané kolumbijské skupiny La Mojarra Electrica, Puerto Candelaria, Banda La Republica nebo La-33 (vystoupila vloni na Colours of Ostrava) dostaly do hledáčku významných labelů a prestižních evropských festivalů; včetně Glastonbury a Roskilde.
Ve vzduchu ale visela otázka: co víme o Kolumbii? Pelmel nejčastějšího povědomí totiž nezněl příliš lákavě: káva, spisovatel Marquez, Shakira, drogové kartely, Pablo Escobar, politická anarchie.
K břehům Kolumbie dopluli první Španělé v roce 1499 nalákáni zvěstmi o bájném zlatém El Doradu. O padesát let později založili španělské místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie, Venezuela, Ekvádor a Panama), které po dlouhých osvobozeneckých bojích v roce 1819 vyhlásil vítězný venezuelský vojevůdce Simón Bolívar za samostatný stát Velká Kolumbie. Stal se prezidentem, ale když roku 1830 zemřel, odtrhla se Venezeula s Ekvádorem a pod tlakem USA nakonec i Panama. Kolumbie si pak prošla neustálými politickými krizemi a drsnou občanskou válkou, z níž vzešla bolševicko teroristická guerilla FARC podílející se navíc od 90. let na obchodu s drogami a bojích mezi státem a narkomafi í, stojící za devadesáti procenty světové produkce kokainu.
„U nás ale nemáme jen narkomafi i, tabák a kávu,“ rapuje trio Choc Quib Town převádějící pozornost k neméně proslulému kolumbijskému vývoznímu artiklu – k hudbě. Ta, stejně jako jinde v Latinské Americe, představuje soutok tří kultur: indiánské, africké a evropské. Záleží pak na regionech, jakým způsobem ke slití došlo: Atlantické a Karibské pobřeží, pohoří And nebo nížinaté pláně Los Llanos proto nabízejí rytmicky a nástrojově značně odlišnou hudbu. Mezinárodním symbolem Kolumbie zůstávají styly cumbia, salsa, bambuco a vallenato. Se skupinou Cimarrón se v minulých letech zviditelnilo také joropo z Los Llanos. Díky triu Choc Quib Town pak též ,Afrika uprostřed Kolumbie‘, nejzaostalejší, nejchudší a guerillami nejsužovanější část země, region Chocó na Atlantickém pobřeží. Neofi ciálně vznikl v roce 1945 jako autonomní oblast pro černé obyvatele – potomky afrických otroků, kterých tu žije nejvíc z celé Kolumbie. Deštnými pralesy a Andami prakticky hermeticky uzavřené území bez infrastruktury patřící mezi endemicky nejvýznamnější místa planety vládu do 70. let nezajímalo. Staleté odstřižení od civilizace Chocó proměnilo v unikátní kulturní skansen, v němž se v nejčistší podobě zachovaly původní indiánské a africké tradice. Obrovské nerostné zdroje (zlato, platina, bauxit, ropa), využití řek ke stavbám hydroelektráren a neomezená těžba dřeva ale politiky přivedly na myšlenku zbavit se díky nim miliardových dluhů. Ambiciózní plány vedou navzdory protestům světových organizací k přírodnímu drancování; doslovnou devastaci jedinečného ekosystému. Vytěžený prales se vzápětí mění v plantáže koky spravované narkomafi í a místními partyzánskými jednotkami, což je vláděsamozřejmě proti srsti, takže aby toho nebylo málo, region se změnil ve válečnou zónu. Nikoho nemůže překvapit, že obyvatelé Chocó, už takhle chudí jak kostelní myši, přesto tady, když se nestřílelo, schopní jakž takž přežít, hromadně emigrují do metropolí Kolumbie, kde se zařazují mezi předměstskou chudinu decimovanou nezaměstnaností, drogami, alkoholem a opovržením bělochů.
„Nezapomínejte, že mezi vámi žijí černoši, což jsou také lidské bytosti,“ obracejí se Choc Quib Town k veřejnosti. Název skupiny není složité přeložit: Chocó a jeho hlavní město Quib, kde se v roce 2000 dali dohromady.
Hip hop se v Latinské Americe zprudka uchytil už před lety, pak ho ale převálcoval reggaeton. Příchod Choc Quib situaci změnil. Jejich hip hop vystavěný z kolumbijských rytmů, jamajského dancehallu a funky, ovšem postoupil od prvotního napodobování amerických vzorů k osobitě energické kolumbijské městské verzi prolínající elektroniku s dřevěnými bubny, píšťalami, marimbou a kytarou. Povinná dávka melodické líbivosti se přitom u Choc Quib nepodílí na korozi celku: rapující vokalistka Goyo a zpívající programátoři Tostao a Slowem se dokonale orientují na hraně jako například raní Fugees a přitom mládeži servírují zapomenuté pacifi cké styly bunde, currulao nebo bambazú.„Považujeme to za své poslání. Diskriminace černochů a jejich kultury začíná být neúnosná. Zpíváme o Kolumbii, jakou v televizi nikdy neuvidíte. Pro úřady jsme statisticky neviditelní, ale když se nám podaří oslovit mládež, třeba se něco změní,“ doufá Goyo.
Ostré, politicky vyhraněné texty zpívají ve slangové španělštině jakou se mluví v Chocó, i když už mezitím přesídlili do Bogoty, což se jim vyplatilo: získali kolumbijskou hudební cenu Nováčka, byli nominováni na Latin Grammy, zahráli si na prestižním festivalu SXSW v americkém Austinu (tam mimochodem pronikli takéslovenští Longital), v loňském roce se objevili na veletrhu WOMEX, roztančili Glastonbury a v těchto dnech se s mezinárodním debutem Oro (Zlato) drží na nejvyšších místech evropského žebříčku world music. Jedná se o kompilaci předchozích domácích alb v produkci Richarda Blaira (Sidestepper) a vše nasvědčuje tomu, že Choc Quib Town mají se svou infekční hudbou na úspěch zaděláno.
Bomba Estéreo se slávy s trhákem Fuego z třetího alba Blow Up už dočkaly: skladba se objevila na soundtracku fotbalové počítačové hry FIFA 2010 a úspěšně rotuje v MTV. Skupina zazářila také na červencovém festivalu v Rudostadtu: i přes tropické odpolední vedro dokázala koncertním nasazením rozhýbat početné publikum. Psychedelické intro obstaral kytarista Julían Salazar s klávesistou Simónem Mejía a košťátky bubeníka Enriqueho Egurrola; pak Simón přehodil přes rameno dunivou baskytaru, spustil samply, z Enriqueho se stal dřevorubec, na pódium vtančila krásná zpěvačka a raperka Lil Samuet – napůl kočka, napůl tygřice – a hutný zvuk začal připomínat bombardování. Vstřebal jazzové a metalové kytarové vyhrávky, přiznanou citaci Kraftwerk, ambientní i techno nekompromisní plochy, hip hop, reggae, dub a dokonce afrobeat.
Bomba Estéreo po cumbia nesahají, jako by byla někde náhodou v zásobě; nehledají pro ni ani pro další kolumbijské styly laciné uplatnění, na to je mají v sobě geneticky zakódované, pouze v nich probudili daleko ohnivějšího ďábla, než si byli předcházející generace schopné představit.
Ve španělských textech si od roku 2006 existující Bomba Estéreo podávají převážně politiky a na otázku, jak by ,novou kolumbijskou vlnu‘ popsali, odpověděli: „Mix Atlantického pobřeží, And, zprávy pro lidi a smogu z Bogoty.“
