Na konci října 1979 Toshiko Akioshi-Lew Tabackin Big Band na svém prvním zájezdu do Evropy minul jen o 516 km vzdušnou čarou a v řádu dní Mezinárodní jazzový festival v Praze. Pro početné výpravy z ČSSR na varšavské Jazz Jamboree to však byl nezapomenutelný zážitek. Procitli jsme s poznáním, že zvuk orchestru může být mnohem zajímavější, než jsme měli v uších z domácí scény. Až teď, ve svých čtyřiaosmdesáti letech, přesto nabitá jazzovou energií, přijíždí TOSHIKO AKIOSHI do Prahy k sólovému recitálu. Produkce P & J Music pořádá 27. května v 19 hodin její koncert v pražském kostele sv. Šimona a Judy jako prolog k podzimnímu 19. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana.
Rodiče v době narození Toshiko, 12. 12. 1929, žili v ruské zájmové oblasti Mandžuska, v dnešní severočínské provincii Liao-ning, kde měl otec obchodní zájmy, ve městě Ta-lien, Dairen či Dalian – vyberte si jaký z poevropštěných názvů vám zní libozvučněji. Na klavír hrála od šesti let, Do Japonska se s rodiči vrátila na konci čínsko- japonské války v roce 1945, kdy se Mandžusko stalo součástí dnešní Číny. Rodina žila v Beppu, kde pobývala okupační americká vojenská posádka. Toshiko začala v sedmnácti hrát v místním tanečním klubu, kam si chodívali zahrát také američtí vojáci. Z plánovaných studií lékařství záhy sešlo a mladá pianistka začala studovat jazzovou hru poté, co ji kamarád půjčil nahrávky Teddyho Wilsona. Pak se nadchla stylem Arta Tatuma a Oscara Petersona. Během Petersonova turné v Japonsku ji uslyšel hrát významný jazzový producent Norman Granz a zařídil jí první nahrávku ve skvělém obsazení s kytaristou Herbem Ellisem, basistou Rayem Brownem a bubeníkem J. C. Heardem (Toshiko’s Piano, 1954).
V roce 1956 přijíždí do USA, studuje na jazzové akademii v Bostonu a hrává v místních klubech; brzy také představuje vlastní skladatelské a aranžérské nápady. Tam poznává místního rodáka, altsaxofonistu Charlieho Mariana (1923–2009), bere si ho za manžela, hrají spolu a příležitostně dají dohromady také bigbandové obsazení. V letech 1967–68 působila ještě v New Yorku a v jedné z místních stanic měla vlastní rozhlasový pořad. S Marianem se rozvedou roku 1967 a téhož roku se seznámí se saxofonistou a hlavně skvělým flétnistou, o jedenáct let mladším Lewem Tabackinem, když týden zaskakovala v kapele Clarka Terryho za Dona Friedmana. Tabackin byl stálým členem Terryho bandu a Toshiku si v roce 1969 vzal. V průběhu světové výstavy EXPO 70 v Osace spolu hráli s vlastním kvartetem a jezdili po moderním jazzu hladovějících japonských klubech. S dcerou z jejího prvního manželství a Tabackinem se v roce 1972 usazují v Los Angeles. V novém domově spolu zakládají v roce 1973 šestnáctičlenný big band, který se záhy přiřadí na dlouhé období k nejlepším moderním orchestrům jazzové historie. V tomto čase tvořil špici díky své zvukové originalitě spolu s orchestry Gila Evanse a Thad Jonese/Mel Lewise. Manželská kapela je až do roku 1982 známá pod jménem Toshiko Akioshi-Lew Tabackin Big Band, následně, když je šéfovství přenecháno výhradně kapelnici, koncertuje a nahrává s názvem Toshiko Akioshi Jazz Orchestra, byť Lew Tabackin nadále je nejen členem, ale také hlavním sólistou a příležitostným autorem, na obalech obvykle uváděný „featuring“.
V roce 1973 big band nahrál první desku – LP Kogun, ideově inspirovanou třicetiletým pobytem japonského vojáka zapomenutého v džungli, čemuž odpovídá pojem názvu „jednomužná armáda“. LP se zrodilo studiově v Hollywoodu, je na něm pět skladeb, obsazení je pro tento band typické – s pěti saxofonisty, čtyřmi trumpetisty, čtyřmi trombonisty, klavírem, kontrabasem a bicími, v desetiminutové skladbě Memory si ještě zazpívá Scott Elsworth. Album získá okamžitě nominaci na cenu Grammy. Bylo to první z alb, jimž Akioshi udávala tematický rámec. Dlouhá série vysoce ceněných alb tohoto big bandu byla otevřena. I když se v průběhu let personálně band pozvolna mění, základní zvuk podle představ své kapelnice zůstává. Nejen orchestr obsazuje nejvyšší příčky anket, ale také Toshiko Akioshi sbírá ocenění v kategoriích aranžér a skladatel. Hlavním sólistou je vedle ní Lew Tabackin hrající na tenorsaxofon, flétnu a pikolu. Jako flétnista se také objevuje mezi kritikou uznávanými. Kontrast vzdušného tónu flétny a intimní zvuk pikoly s plným zvukem žesťových sekcí umožňuje Akioshi pohrávat si s dynamikou v neobvyklém rozpětí, pro dechové sekce však také dokáže zaranžovat patřičné témbry k těmto nástrojům. LP Insights nahrané v červnu 1976 se stalo o dva roky později vítězem kategorie Jazzové album roku poprvé i od kritiků Down Beatu. Od této chvíle až do roku 1986 Toshiko Akioshi-Lew Tabackin Big Band získával pravidelně prvenství v kritických i čtenářských anketách tohoto časopisu v kategoriích Big band, Aranžér a Skladatel. Kapelu neminula ani pozornost Národní akademie hudebního umění a věd ve Spojených státech udělující proslulou cenu Grammy. Byť vítězné verdikty byly přenechány spíše jazzovým kritikům a čtenářům ve věhlasných anketách Down Beatu, nominace na Grammy naznačuje, že hudba Akioshiných big bandů dokáže zaujmout širší muzikálně naladěné publikum. V kategorii instrumentální či aranžérské Grammy byl orchestr nominován čtrnáctkrát, poslední nominaci mělo LP Desert Lady nahrané v listopadu 1994. Tabackin zde nadchne dravou hrou tenorsaxofonu zvláště v Harlequin Tears od Akioshi, která si sama naordinuje strhující bopové sólo, užijeme si rovněž úžasné sólo na flétnu ve společné skladbě Desert Lady – Fantasy.
Diskografie Toshiko Akioshi je obsáhlá. Se společným big bandem s Tabackinem nahrála čtrnáct desek, s následnickým Toshiko Akioshi Jazz Orchestra (featuring Lew Tabackin) vzniklo dalších deset původních alb. Tím rozlučkovým měla být nahrávka z konce prosince 2003 Last Live in Blue Note Tokyo, ale nakonec se jí stala až nahrávka z října 2010 In Shangai (CD+DVD). Dále existuje půl stovky titulů s komorními seskupeními pod jejím vedením nebo ve spolukapelnické funkci. Od počátku Akioshiny kariéry nebyla její sólová vystoupení výjimkou. Prvním zaznamenaným bylo album Solo Piano z roku 1971. Od nového jazzového století jí vyšlo Solo Live At Kennedy Center (2000), Toshiko’s Piano (2003), Solo Live 2004 a nadále pilně koncertuje po celém světě. Toshiko Akioshi se přiznává, že vychází z jazzové tradice amerického jazzu, ta ji od počátku stylově formovala. Rozvíjela svou hru na základech be bopu. Její skladby jsou melodické, cítíte v nich ozvěnu blues, jsou rytmicky odvázané. Ale také ctí formu baladickou. Obdivovala od počátku big bandy, které si dokázaly vytvořit vlastní typický zvuk – především Dukea Ellingtona, také Counta Basieho, Dizzyho Gillespieho. Odtud její skladatelská a aranžérská snaha o původní zvuk vlastní hudby, která došla obdivuhodného naplnění. Ozvěny japonské hudby se u ní zjevují zastřeně, jsou do jejího „amerického“ jazzu integrovány. Proto jen výjimečně na své nahrávky přizve k dobarvení zvuku klasické nástroje své domoviny, obvykle třeba jen do jedné skladby na desce. Její pražský koncert bude určitě patřit k velkým zážitkům jazzového roku 2014.
Foto archiv
