Vlastním jménem Stuart David Cohen. Další um. jména: Dave Cohen, S. David Cohen. 18. 2. 1941, Providence, Rhode Island – 2. 12. 1982, Manhattan, New York. Důležitá alba: These 23 Days in September (Reprise 1968), Me (Reprise 1970), Stories (Asylum 1972), Nice Baby And The Angel (Asylum 1973). Písně, které stojí za to: I Like To Sleep Late In The Morning, Midnight Through Morning, These 23 Days In September, House Of Changing Faces, Marianne, Outlaw Man, Troubadour Song
Poprvé se objevil na kompilaci Singer Songwriter Project z roku 1965. Pod své tři skladby, z nichž jedna (I Like To Sleep Late In The Morning) se posléze stala parádním číslem Davida Bromberga, se podepsal jako David Cohen. Když ale přišel čas, aby mu firma Elektra Records vydala eponymní sólové album, nazval ho raději pseudonymem David Blue. Měl pocit, že Cohenů je v americké hudbě moc. Kromě Leonarda Cohena, jemuž David přebral norskou přítelkyni Marianne a ještě o tom napsal písničku, běhal po newyorské Greenwich Village také John Cohen, člen skupiny New Lost City Ramblers. Ani umělecké jméno však Davida nezbavilo kritických hlasů, které ho přirovnávaly k někomu jinému. Ne k lyrickému Leonardovi, nýbrž ke kometě zvané Bob Dylan. David Blue si o to vysloveně koledoval; nejenže patřil k Dylanově suitě, ale navíc se – aspoň ze začátku – snažil znít jako on. Na oné první nahrávce pro Elektru je to jasně patrné: celek připomíná méně povedenou verzi Highway 61 Revisited, případně Blonde On Blonde, a to jak v pasážích, kdy se kapela (s Dylanovým basákem Harveym Brooksem) oddává garážovému bluesrocku, tak v baladické poloze, v níž vyniká píseň Midnight Through Morning – pěkná, jen kdyby se nepodobala dylanovce Visions Of Johanna .
Rodina Davidovy matky, irské katoličky, pocházela z frankofonní části Kanady. Na otce, který měl židovský původ, písničkář nerad vzpomínal. Vojenský vysloužilec se vrátil z války domů o berlích a po zbytek života trpěl depresemi. Manželství nefungovalo, máma pracovala jako kadeřnice a Davida s jeho nevlastní sestrou Susan vychovávala prakticky sama. Dospívající kluk se cítil osamělý a „permanentně toužil zdrhnout“. První nakonec odešla z domova Susan, a bylo to tragické rozhodnutí. V New Yorku začala šlapat chodník a pár měsíců nato zahynula při autonehodě. David byl v šoku – zvlášť když zjistil, že mu rodiče zatajili, že má ještě jiné dvě nevlastní sestry. V sedmnácti nechal školy, opustil rodný Rhode Island a vstoupil do námořnictva. Odtud ho brzy vyhodili pro nepřizpůsobivost. A tak se jednoho krásného dne stopem dostal na Manhattan, do centra beatnického dění. V Greenwich Village objevil klub Gaslight Café, kde mu nedali do ruky kytaru, ale houbu a poslali ho do kuchyně umývat nádobí. Právě tam – nikoliv na pódiu – potkal dle legendy Boba Dylana. (Vagabund z Duluthu zřejmě šmejdil, co je kde k snědku…)
Jméno David Blue dal Cohenovi kolega Eric Andersen, prý pro jeho modré oči. Dylan pak, vždycky když ho viděl, zpívával: „It’s all over now, David Blue.“ Abychom ale nadanému autorovi nekřivdili, už na druhé desce These 23 Days In September z Dylanova stínu utekl a našel si svou vlastní, drsně romantickou image. Další album Me z roku 1970, s podpisem „S. David Cohen“, mělo countryový ráz. Naplno se však Davidův talent projevil až na LP Stories z roku 1972, prvním ze čtyř alb, která natočil pro firmu Asylum. Zde najdeme píseň o Leonardově Marianne, jakož i zajímavou skladbu House Of Changing Faces. Na slide guitar tady hraje Ry Cooder, vokály zpívá Rita Coolidge. Následující album Nice Baby And The Angel produkoval Davidův souputník Graham Nash. Kromě úvodní pecky Outlaw Man (v témže roce hit skupiny Eagles) tu zazněla píseň napsaná přímo pro Leonarda Cohena – Troubadour Song. Pak ještě přišly dvě desky, Com’n Back For More a Cupid’s Arrow, přičemž u té první se spekuluje, zda na ní nefouká do harmoniky kámoš Bob. S ním David Blue v roce 1975 absolvoval bizarní turné Rolling Thunder Revue (k zhlédnutí ve filmu Renaldo And Clara). Neil Young ho zase přizval k natáčení své eko-komedie Human Highway. David si prošel obdobím závislosti na heroinu, drogy ho ale nedostaly. Zato ho v jedenačtyřiceti skolil infarkt při joggingu ve Washington Square Parku, jen pár kroků od Village, kde to všechno začalo.
MARIANNE
I loved Marianne in the winter
In the loft of her favorite lover
She was growing older
The winter nights were cold
She told me I’m frightened I said yes I know
Her eyes held me to her
They burned with such a fire
For the saints on the walls
Holy candles in the halls
For those who had left her I held her and cried
Oh Marianne you are beautiful
To be this frond
To a stranger who
Leaves you only to fall
Do not cry you have helped me I will not say goodbye
I knew her from another song
Her older poet wrote efore
We played it in the mening
Laughing on the floor
Till he came knocking
On the Lower East Side door
Yes you know I miss her
Her and her stories of the night I called her a rabbit
She gave me back my life I haven’t heard her voice
Since the Isle of Wight
Oh Marianne you are beautiful
To be this frond
To a stranger who
Leaves you only to fall
Do not cry you have helped me I will not say goodbye
MARIANNE
Miloval jsem Marianne v zimě
v podkrovním bytě jejího oblíbeného frajera.
Všiml jsem si, že stárne,
zimní noci byly chladné…
Řekla mi: „Já se bojím.“
Já na to, že vím.
Její oči mě držely v šachu,
přímo planuly
za svaté na zdech,
posvátné svíčky na chodbách,
za ty, co ji opustili.
Objímal jsem ji a plakal.
Ach, Marianne, jsi příliš krásná,
než abys byla s tím‘
cizincem, který tě
vždycky nechá na holičkách.
Neříkej, že mi děláš službu.
Já neodejdu.
Znal jsem ji z jiné písně,
kterou napsal ten básník přede mnou.
Ráno jsme si jeho skladbu pustili,
váleli se smíchy po podlaze,
a pak na dveře bytu v Lower East Side
někdo zaklepal, a to byl on.
To víte, že mi chybí
její noční historky.
Říkal jsem jí „králíčku“…
Vrátila mě do života,
od festivalu na Isle Of Wight
se mi neozvala.
Ach, Marianne, jsi příliš krásná,
než abys byla s tím
cizincem, který tě
vždycky nechá na holičkách.
Neříkej, že mi děláš službu.
Já neodejdu.