I Compani: Verdi 2.00

I_companiMožná, že vám nizozemská I Compani na první poslech připomene nevázanost kapely Willema Breukera, ale to zdání je poněkud vnějškové. Tahleta parta osobitých muzikantů v čele se saxofonistou Boem van de Graafem je totiž svá a téměř vždy na hraně jazzové svižnosti a doplňkových švihlostí, které její projekty provázejí. Vznikla už v roce 1985, má na svém kontě taková alba, jako je ztvárnění muziky k Felliniho filmům, obdobně filmových hitů Nina Roty, CD Garbo, věnované bohyním kin, opus Mangiare, zhudebňující jídelní a nápojový lístek od kořeněných jídel přes sladkosti až po víno Chardonnay a tak dále. Na obsah reagují i ambaláže desek – například k I Compano Extended 2013 byl připojen reálný výstřižek z Daily Chronicles s velkým fotoportrétem z koncertního maratónu, na kterém vidíme všech 24 hudebníků. Ke svému stálému obsazení totiž k nahrávání nebo na koncerty základní sestava přibírá věhlasné hudební hosty z domácí scény, někdy však i klauny, akrobaty a tanečníky. Už v roce 2001 vydali své pojetí Aidy, nyní se však u příležitosti dvoustého výročí narození Giuseppa Verdiho (1813–1901) k hudbě tohoto skladatele vrátili – opět s jinak prezentovanou Aidou, opepřenou pouze exkurzí do Rigoletta a vstupním rozehráním bujarého Requiem, do kterého se nahrne jeden nástroj přes druhý s rozvířenou exaltací, vystupňovanou rytmičností a hutnými sóly. Což další program dokáže jak přitlumit tangem až do sladkobolnosti, tak rozehrát s operní pompou, podtrhující protiklad mezi jemnou melodičností a výbuchy rytmiky nebo za pomoci brilantního klavíru hostujícího Guuse Janssena, otevírajícího zjazzovanou pochodovost celku. Pokud jde o árie, mají tu svoji nezaměnitelnou úlohu; uvedu jen jako příklad jejich nevšedního pojetí, že Numi Pieta Lucie Caihuely provázejí nejen housle Aili Deiwiks, ale i pila, kterou tu obsluhuje Susanne Degerfors. Tedy výprodejové zlevnění Verdiho? V žádném případě. Aranžmá Boa van de Graafa, Jeroena Goldsteena či Joopa van Ervena jsou sice proměnlivá, ale vnímáme i jejich vcítění do originálu přes posun, který dokazuje, že klasika lze převést se zhumorňujícím nadhledem na nezvykle rozvichřenou rovinu, zperziflovat ho, zatraktivnit, ba dokonce zjarmarečnit, aniž originál utrpí zřetelnou újmu. Filmovost, která byla souboru od počátku jeho existence blízká, rozmarňuje chytlavou melodičnost, využití extravagantních bicích Makkiho van Engelena nebo vtíravého bandoneonu Michela Muldera dodává všemu hýřivý zvuk, celý orchestr si dokáže zafofrovat, zvláště když se po „výživné“ klavírní pasáži vetřou do děje ostatní v čele se saxofonem vedoucího a s trombónem Hanse Sparly a celé balábile rozrušní, zrozmarní a vybičují. Nesmím zapomenout ani na drobné přídavné špílce, jako je hrdinný zpěv v Ella Mi Fu Rapita, který s praskotem a šuměním připomene staré šelakové desky. Takových nuancí je tu víc; nejsou vždy okamžitě zjevné a aranžéři je do předloh zařazují s jistou podšitostí. Nejde tudíž o nic zlaciňujícího, to balancování po hraně v případech, kdy se původní skladba dodramatizovává nebo pojme i protipolohově, s rozvichřením „co to dá“, naprosto neuráží. Jestliže k tomu přihodíme dychtivý entuziasmus všech zúčastněných, místy až brechtovskou excesi, kdy se vokální výkon Quirine Malssena přetahuje s virválem doprovodu do vzrušeného galimatyáše až nadoraz opravdovosti a vzlykavého zlehčení (Schiavi Mori) nebo kdy violoncello spádně prohloubí dojem ze zpěvu do hitové vnutivosti, je patrné, že si Verdiho můžeme užít stejně jako publikum na třech koncertních místech (v Amsterodamu, Tilburgu a Nijmegenu), z jejichž záznamů byl kompakt ve skládačkovém obalu sestaven. Myslím, že Verdiho by tato pocta potěšila.
Icdisc.nl / ToonDIST, 2014, 64:11

Přidat komentář