V polovině 80. let minulého století, zrovna když začala audiokultura digitálních CD nosičů nabývat mohutných rozměrů a postupně expandovat i do světa progresivní hudby, založil v New Yorku nenápadný hudebník, 
vydavatel a promotér Al Margolis kazetový DIY label s bizarním názvem Sound Of Pig. Do začátku 90. let, kdy své vydavatelsko -organizační aktivity spojil se standardnější značkou Pogus Productions, stihl na něm vydat více než tři stovky originálních titulů. Všechny vyráběl a rozmnožoval rukodělně doma na kazeťácích a distribuoval v standardních umělohmotných obalech s nedbale xeroxovanými booklety. Dnes jsou mnohé tituly z katalogu SOP vyhledávanými sběratelskými skvosty, zejména poté, co se z některých Margolisových chráněnců staly hvězdy alternativní a experimentální hudby, třeba Adam Bohman, Jim O’Rourke, John Hudak či Merzbow. Také první CD na Pogusu – Greatest Hits And Test Tones (1993) od legendárního kalifornského alternativního seskupení Big City Orchestra s heretickou poetikou a anti-uměleckými strategiemi – bylo zcela nekonvenční; jakoby mělo symbolizovat nezvratnou transformaci neexkluzivního analogového undergroundu na závislou součást globalizované digitální kultury postinformačního věku.
Stejně originální a různorodá, jako je dramaturgická (anti)koncepce obou Margolisových labelů, je i jeho hudba. Většinu svých autorských výstupů realizuje pod záhadným a docela úsměvným pseudonymem If, Bwana, což je název zastřešující sólové projekty i proměnlivé obsazení jeho četných seskupení, měnící se podle potřeb instrumentace. If, Bwana je dnes již také spolehlivá poznávací značka žánrově pestré a především autentické kreativity. Margolis pod ní vydal v Pogus Productions zatím sedm pozoruhodných alb: 33 Birds Went (1995), Breathing (1996), Tripping India (1997), Clara Nostra (1999), I, Angelica (2001), Rex Xhu Ping (2005) a An Innocent, Abroad (2007). Pokrývají téměř dvacet let (1988–2007) jeho plodné práce se zvuky, zahrnují třicet kompozic, na kterých se kromě Margolise různou měrou podílelo třiadvacet živých i samplovaných členů seskupení (Ellen Christi, Brian Charles, Kevin Sparke, Jane Scarpantoni, Dave Prescott, Detta Andreana, Dan Andreana, Danielle Reddick, Paul Richards, Debbie Goldberg, Paul Marotta, Anthony Scafi de, Adam Klein, Mike Hoffman, Laura Biagi, Sarah Weaver, Chris Burchell, Tom Wertz, Matthew Maruszek, Stephen Schweizer, dr. george omara, Adam Bohman, Lisa Barnard, Jacqueline Martelle a Jane Rigler).
Nejstarší skladba Clara Nostra (1988 –1999) je sólová elektronická manipulace autorovy hry na klarinet, editované, multitrackované do megalomanského obsazení 106 476 klarinetů, která vznikla rozvinutím kratší verze Clarinots, vydané kdysi na kazetě SoP. Přes hodinu dlouhý ambient je vlastně realizovaná zakázka pro výtah vedoucí do jedné umělecké galerie. Jeho rozvláčná minimalistická dronová struktura je percepčně tak absorbující, že bych se vůbec nedivil, kdyby se někdo v tom výtahu vozil po celou délku skladby. Poetikou i psycho -fyziologickou účinností jsou jí velice blízké všechny tři kompozice z alba Breathing – titulní Breathing pro cello, dvě didgeridoo, hoboj a elektroniku, R.Ism V.2PF pro klavír, elektroniku a samplované flétny a hlasy a Barump Poc pro dechy, hlasy, varhany, cello, struny a pás – i když jsou mnohem asociačnější a narativnější. Oba kusy z Margolisova posledního pogusovského alba – An Innocent, Abroad a Issue – využívají elektronicky manipulovaný lidský hlas (Lisa Barnard), avšak nikoli v narativním kontextu, nýbrž jako vehikulum psychologického a snad i estetického procesu. Zejména první z nich, rozsáhlé ,sonické oratorium‘, s ambicí simulovat v akustickém médiu procesualitu a dějovost (událostí i myšlení), velmi přesvědčivě nabourává nadvládu logocentrismu 
v komplexní refexi světa, snažíc se jí suplovat asociativní symbolotvorbou jiného, smyslovějšího řádu. Nepostuluje žádné estetické zvukové ideály, jenom odhaluje hlubší, muzikálnější i erotičtější vrstvy orálního jazyka. Je to kvalitativně jiný typ korespondencí mezi hlasem, textem a elektronicky generovanými zvuky než jaký si Margolis před několika lety odzkoušel v společném projektu s elektronickým hudebníkem Tomem Hamiltonem a experimentujícím literátem Mikem Silvertonem Analogue Smoque (Pogus Productions, 2003). Nicméně, oba projekty jsou nesmírně užitečné příspěvky k novodobým intermediím, pracujícím s přirozenou muzikálností lidského hlasu v aktuálním kontextu technologických reprezentací a simulací. A lze k nim přiradit i některé kusy z CD Rex Xhu Ping (Tattooed Love Muffi ns, Cicada #5: Version Bohman a Quaderni ), ve kterých odcizené hlasy animují imaginární skutečnost prostřednictvím fragmentarizovaných, jakoby radiofonických reprezentací.
Rex Xhu Ping a zejména předchozí dvojalbum I, Angelica lze odporučit jako skvělou sondu do rozmanitosti hudby If, Bwany. Z formálního hlediska je to hudba invenčně kombinující tři historické typy elektronické hudby (elektroakustickou, musique concrète a live electronics) se živým lidským hlasem a nástrojovým hraním (improvizovaným i komponovaným) a modernějším samplováním a procesováním zvuků. V posledních letech Margolis k uvedeným typům zvukotvorby stále častěji připojuje též elektronické obrazy (díky spolupráci s některými videoumělci) i soundartové instalace. If, Bwana ale nevyznává žádnou zvukovou poetiku ani striktní estetiku. Neřídí se žádnými pravidly, spíš pokaždé vytváří pravidla nová, aby je posléze mohl s nadhledem porušovat. Není to programová anarchie pro samu anarchii, nýbrž ztělesnění představy o relativnosti jakýchkoliv konvencí prostřednictvím žité audio zkušenosti. Rozhodně je to hudba avantgardní, nikoli však přísně radikální. A hlavně transžánrová a bezbariérová – dokáže být náročná i jednoduchá, přesně koncipovaná i improvizovaná, abstraktní i narativní, drásavá i lyrická. Třebaže se opírá o moderní technologie, neodcizila se humánnímu poselství a nerezignuje ani na živé, i když často manipulované muzicírování. Její tvůrce si právě prostřednictvím ní našel vroucní vztah k ,nové digitální přírodě‘ i postinformační realitě, nezapomínaje na jejich analogové předchůdce, s nimiž ho pojí silné citové vazby. Margolisovy hudební kompozice jsou skutečné ,asambláže touhy‘ v nichž se zračí a zvučí bezbariérový dotek s realitou prostřednictvím nekonvenční procesuální práce se zvuky. If, Bwana hudbu neskládá ani nehraje, dělá ji přímo v médiu, jež se mu hodí a jež mu je v podstatě lhostejné. Není to brikolér, nespokojí se s tím, co má právě po ruce; princip ,do it yourself‘ aplikuje v oblasti intencí nikoli prostředků. Ačkoli mu je blízká i recyklační a rekombinační estetika, tyto rozšířené postmoderní strategie nezneužívá, nýbrž nimi dává vzniknout novým originálním hudebním kontextům.
Margolisovy aktivity se neomezují jenom na domovskou značku Pogus. Manažuje též labely jiných hudebníků (Niblockovu Experimental Intermedia, Deep Listening Pauline Oliveros a Mutable Music Toma Bucknera) a sám také vydává u jiných raritních značek (Absurd, Ants, Generator, Gravity Swarm, Klang Galerie, Monochrome Vision, Odradek aj.), většinou v limitovaných nákladech. Za léta svého činorodého působení na scéně vytvořil a propojil mnohé iniciativy, jež významně ovlivnily dění v progresivní hudbě. Génius intelektu, bohatý tvořivý potenciál, letitá zkušenost a permanentní kolaborace zabránili, aby se hudba, již vytváří a podporuje, rozplynula v indiferentním středním proudu elektronické hudby s charakteristickým sterilním digitálním soundem, jaká se od 90. let minulého století rozbujněla ve většině klubových scén, kde nahradila starší formy agresivního diska a prázdného ambientu. V porovnání s minulostí, If, Bwana v posledních letech častěji koncertuje a konečně se začal, ačkoli zřídkavě, objevovat i v Evropě, kde byl doposud znám povětšinou jenom jako muž stojící za vydavatelstvím Pogus Productions. Potěšitelné je, že tento měsíc vystoupí poprvé i v Čechách – 9. 4. v Brně na Skleněné louce a 10. 4. v Praze na Parukářce v rámci krátkého společného turné s formacemi Illusion of Safety a Onde.
Foto: archiv