Není snadné si představit, že by u nás někdo na pomyslném tribute Fanoše Mikuleckého spojil dohromady Midi Lidi, Katapult, Hypnotix, Martina Hrbáče, Feng-Jün Song a Terne Čhave s Vlastou Třešňákem. Vybalancoval jejich výjimečnost do sebejistého tvaru; alba, na němž by dejme tomu Amit Chatterjee zpíval V širém poli studánečka. To nemá nic společného s urputnou mermomocností cpát někam exotiku, spíš s úvahou o cizincích mezi námi a v nás.
„Není naším údělem trvat na zavedenosti, obávat se předpojatosti a pěstí od konzervativců. Otevřeli jsme s Elizou staré zpěvníky a zjistili, že ani my sami už nejsme schopni přijmout tradiční verze písní bez myšlenky na jejich přetlumočení do současnosti, bez vědomí toho, že si je zpívají britští Asiaté. A pak jsem se začetl do dvou knih, které mně potvrdily, že půjdeme správnou cestou. Etnomuzikoložka Georgina Boyes v The Imagined Village: Culture, Ideology and The English Folk Revival odhalila manipulace s lidovou hudbou svých kolegů z 18. století pracujících na politickou objednávku a Billy Bragg mě dostal tím, jak se provokativně zamýšlel nad anglickou identitou v Progressive Patriot. Víte, že tam píše o tom, že k anglickému folku se dostal přes Simona & Garfunkela? Že se o něm dozvěděl od cizinců?,“ komentoval před třemi lety Afrokelt Simon Emmerson vznik skupiny Imagined Village, pospolitosti věhlasných anglických folkařů, elektroprogramátorů a zástupců londýnského asijského a karibského podzemí semknutých při zpěvu národních folkových pokladů.
Myšlenka jurodivého Emmersona a dopředu hledící zpěvačky a houslistky Elizy Carthy umístit tradici do reálného multikulturního a technologického prostředí současné Anglie zrála delší dobu a zprvu to vypadalo na ,elektrofolk‘. Pak vstoupila do děje ikona anglického folku Martin Carthy s nečekanou podmínkou: oslovme anglického černošského básníka, zpěváka a vůdčí osobnost Dub poetry Benjamina Zephaniaha. Toho, co na rozdíl od něho vrátil královně Řád britského impéria. Zamýšlená prezentace tradice skrze londýnskou bhangru, trip hop a reggae dostala potom ještě kontroverznější a jiskřivější ráz. Na albu Imagined Village (2007) recitoval anglickou národní baladu Tam Lyn. 
„Myslím si, že i ty největší příběhy lze převyprávět novými způsoby do podoby, kdy se dotknou dnešních lidí. Jedná se o metaforu pro to, co se děje právě nyní,“ vysvětlil Zephaniah doprovázený Transglobal Underground, sitárem Sheemy Mukherjee a bubnem dhol Johnnyho Kalsiho. V dalších skladbách s nimi zpívali Billy Bragg, Chris Wood, Paul Weller, Sheila Chandra a Tunng s The Cooper Family.
„Nemám ráda myšlenku anglické tradiční muziky jako nerd klubu. Nechme do něho vstoupit Asiaty, jsou přece stejnými Angličany jako my,“ uvedla Eliza. „Anglická folková scéna existuje v ghettu velkou měrou ze svého vlastního přičinění a zaprděnosti a to, jak musíte uznat, jí nedává příliš možností zbavit se striktního lpění na tradičním pojetí. Nemůžete se proto divit, že skoro nikoho nezajímá. To, co vymyslel Simon s Elizou, hodně lidí rozzuří, ale to mě nezajímá. Nedávno se v Anglii psalo o aboriginských songlines, písních nahrazujících mapy a umožňujících Aborigincům pohybovat se v neznámém terénu. Všichni z toho byli v Anglii posraní. Přišlo jim to exotické, vzrušující a romantické. Copak už všichni zapomněli na to, že rybáři z Norfolku si už celá staletí zpívají píseň, která je bezpečně naviguje z Yarmouthu až do Newcastlu?“, přidal se k Elize písničkář Chris Wood.
SCARBOROUGH FAIR SE SITAREM
Imagined Village na právě vyšlé desce Empire & Love (ECC) nadále opatrují folkové poklady a vyhledávají zasuté drahokamy. Nepodlehli ale pokušení bezezbytku pokračovat v tom, čím začali. Nenastavují úspěšnou kaši a nevezou se na vlně zájmu a ohlasů z fantastických koncertů. Navíc zredukovali přemíru zpěváků na tři: Martin Carthy, Eliza Carthy a Chris Wood. Prudce také dupli na brzdu ohledně elektroniky, což byla zásadní podmínka Carthyho pokračování. „Nehodlám na koncertech čekat, až naskočí nějaká mašina a já se budu muset každý večer ve stejnou chvílí trefovat do rytmu. Staňme se víc kapelou, hrát přece umíme,“ prohlásil a programátoři dostali volno. Ne tak úplně, ve studiu se to bez nich neobešlo, na tom koncept Imagined Village přece stojí, nicméně zdaleka tolik nehlučí a 
akustickým hráčům Simon Richmond konkuruje spíš kreativitou než valivým drum’n’bassem. Patří do skupiny The Bays, proslulé improvizačním komponováním na pódiu, takže Emmersonova pozvánka byla jasná. A mimochodem, jeho kolega Andy Gangadeen na albu bubnuje. Carthy pouze nezavelel k ústupu od tanečních beatů: zaranžoval polovinu z deseti skladeb a přinesl čtyři, pro které se na album těžko zapomene. My Son John pochází až z napoleonských válek. Je o klukovi, co prohrál závod s dělovou koulí a přišel o nohu. Carthy text zaktualizoval na Afghánistán a Irák a něhu mu dodává jeho teplý vemlouvavý hlas, sitár, Eliza s houslemi a dramatické ,techno‘ finále dotáhne Johny Kalsi s dholem.
Je tomu dávno co Paula Simona v Londýně naučil písničku Scarbo rough Fair. Newyorčan ji proměnil ve světový hit, aniž by Carthymu alespoň poděkoval. Ten v ní teď na kytaru doprovází hlas Chrise Wooda obestřeného sitárem a docela obyčejná písnička najednou svítí v docela jiných barvách. Jiný Carthyho objev z hloubi 60. let Byker Hill je jasně elektronicky nejrozmáchlejší, ale vrcholem jeho snažení – vyloženým šokem – je nádherná, delikátně vřelá verze skladby Cum On Feel The Noize. Na vysvětlenou: poslechněte si ji v původní stadiónové verzi od Slade s chraplákem Noddyho Holdera. V nalezení skrytého půvabu, ve schopnosti dát cizí skladbě naprosto jiné napětí, změnit její vyznění, tak v tom zůstává Martin Carthy naprosto nepřekonatelný. Pamětníci si určitě vzpomenou, jakou emotivní sílu vtiskl na albu Signs Of Life v roce 1998 písničce New York Mine Disarter 1941 od Bee Gees.
Dcera Eliza svou nezastupitelnou roli v současném anglickém folku nemusí dávat na odiv, přesto i ona na albu nasazuje těžké kalibry: psychedelicky rozverná Space Girl od klasika Ewana Mac Colla, společný zpěv s Jackie Oates v Lark In The Morning, která ji kouzelně aranžérsky probudila ze zasněné letargie nebo nejprve klavírem provzdušněná, nakonec roztančeným houslením do mohutnosti vzepnutá Rose Buds In June/ Mrs Preston’s Horn Pipe. Simon Emmerson, který Imagined Village vymyslel, shromáždil jako vojsko, nadchnul pro věc a vede do bitvy, aniž by nutně musel stát v jeho čele, si zaslouží naše uznání. Takřka ideálně totiž načasoval dílo vystihující ducha Anglie ,tady a teď‘.
Až bude s Afrokelty na Colours of Ostrava, dejte s ním o tom řeč.