„Improvizace je základním principem života, improvizuješ každý den. A jak už říkal Derek Bailey, improvizace je přirozená hudba. Umění je obsese, skutečná posedlost, která hýbe vším.“ (Joëlle Léandre)
Přesně tenhle výrok se stal spontánně určitým mottem akce, která byla částečně sympóziem, částečně festivalem věnovaným improvizované hudbě. To vše se odehrálo pod hlavní kuratelou Cynthie Plaché z Agosto Foundation mezi 16. a 20. červencem 2014 převážně v experimentálním prostoru NoD v Dlouhé třídě v Praze. Od původní myšlenky k realizaci uběhla docela krátká doba. Letní termín se na podobnou událost také nezdál příliš ideální, navíc v identické době probíhal největší evropský festival improvizované hudby v rakouském Nickelsdorfu, takže vše vypadalo jako velmi nejistá sázka do loterie. Ale světe div se, přes děsivá vedra byla účast opravdu hojná, program povětšinou vskutku přínosný a vše celkem klapalo jak na drátku. Ovšem otázkou je, zda vlastně nebylo více přímo zúčastněných než nenáhodných či náhodných návštěvníků „z ulice“. Spíše to byl svým způsobem uzavřený (i když široké veřejnosti zcela otevřený) vesmír, kde se muzikanti a přednášející stávali diváky i participanty workshopů. Nicméně vykročení správným směrem a po jistém vyladění událost, která by se mohla a měla stát tradicí a zdrojem inspirace.
Ouverturu obstaral signifikantně Pražský improvizační orchestr, který je základním pilířem současné domácí svobodné improvizace. Předpředehrou pak bylo ještě komorní, ale nesmírně podmanivé vystoupení dua Ivan Palacký (pletací stroj Dopleta 180) a Dafne Vincente-Sandoval (fagot). Skutečně příhodná přípravka na následující maratón.
TŘI VETERÁNI A JEJICH NÁSLEDNÍCI
Další dny byly časově opravdu náročné. Začínalo se už kolem deváté hodiny ranní a program končil až po půlnoci. Teoreticky by se dalo stihnout téměř všechno, ale prakticky mělo smysl si vybrat jen něco, abyste nebyli předimenzováni informacemi. Působivé bylo hned úvodní „klíčové slovo“ jednoho z garantů festivalu, George S. Lewise, věhlasného amerického profesora, skladatele, muzikologa a trombonisty, který pojal svůj výklad improvizace v širším antropologickém měřítku a zamýšlel se i nad tím, proč existuje implicitní strach z improvizace jako něčeho, co je mimo kontrolu, nepoddajné a nestrukturované. Průkopnice elektroakustické hudby Pauline Oliveros měla svou přednášku o „hlubinném naslouchání“ v Praze již před dvěma lety, ale její svěží projev vždy najde své posluchače. Skutečnou lahůdkou však byl workshop první dámy francouzského kontrabasu Joëlle Léandre, a to i v případě, že jste se ho zúčastnili v roli pozorovatele. Sešlo se tu patnáct muzikantů s různými nástroji a Joëlle vždy náhodně vybrala tři z nich (prakticky téměř nikdo se s nikým předtím neznal) a vyzvala je, aby se předvedli. Poté rozebrala jejich krátké vystoupení a podtrhla, kde se jí jejich projev jevil jako klišé, zda dokázali společně komunikovat a především dovést věc ke zdárnému konci. A pak je vybídla, aby si zahráli ještě nádavek. Její reakce byly velice expresivní, leckdy docela rázné (nejpřísnější byla pochopitelně na kontrabasisty), dovedla ale i povzbudit a ocenit schopnost se uvolnit. Sama mi později ke svému pojetí dílny řekla: „Učit improvizaci je velice těžké. Jak máš učit život? Nemůžeš jenom lidem říkat: tohle musíš dělat, tohle nesmíš dělat. To není, jako když ti tatínek řekne, že si máš vzít ke svačině banán a ne jablko. Můžeš je svým způsobem navádět, ukazovat jim určité záchytné body, naléhavé okamžiky, ale neexistuje přesná metoda. Hudba sama tě musí navést a ty ji musíš následovat.“
Jednou z účastnic jejího workshopu byla také australská perkusistka Vanessa Tomlinson, která se podílela například na profilovém skladatelském albu Anthonyho Paterase Mutant Theatre a sama přednáší na Griffithově univerzitě v Queenslandu. Ta mi o svých zkušenostech sdělila: „S opravdovou improvizací jsem se poprvé setkala v San Diegu na kurzech s Georgem S. Lewisem a bylo to opravdu vzrušující. Vlastně jsem improvizovala celý život, ale neznala jsem tohle slovo, nevěděla jsem, co přesně dělám. Vedle klasických hodin piana jsme občas jen tak dováděli s přáteli, ale nikdy jsme to nenazývali tímhle termínem. Teprve s Georgem jsem se do toho ponořila.
Může se improvizace učit? To je důležitá otázka. Já to dělám, učím improvizaci, ale jsem toho opravdu schopna? Já si myslím, že podstata je dávat lidem podnět, aby vytvářeli svou vlastní hudbu. A pro některé lidi to znamená velkou změnu. Musíš v nich něco odemknout, ponouknout je k tomu, aby v sobě něco změnili. Člověk by měl cvičit každý den, naslouchat hudbě a nějak na ni reagovat. Ale pro mne improvizace není něco jenom rozvíjet nebo variovat to, co jsi hrál minule. Musíš se naučit kdykoliv se vydat jakýmkoliv směrem a musíš cítit, jak tě ovlivňují ostatní.
Nikdy se nepřestaneš učit. Nikdo ti sice nemůže přesně říct, jestli improvizuješ správně, ale workshop s Joëlle byl skutečně zajímavý a podnětný. Povzbudila lidi, aby opravdu zpozorněli. Někdy se můžeš v hudbě ztratit, ale musíš získat schopnost se znova zaposlouchat, nebýt líný a najít cestu. Ona ti v tomhle otvírá oči. Nebyla to pro mne úplně nová zkušenost, ale výzva k většímu soustředění. Někdy tě může improvizace unavovat a upadáš do určitých stereotypů, ale Joëlle nás nabádala, abychom otevřeli své uši a prostě byli v daném okamžiku. Pro mne jako učitele bylo užitečné být vyučována. Učitel ti něco předává a ty se musíš také naučit to přijímat.“
Dalším participantem Joëllina workshopu byl též zpěvák a pianista Jeffrey Goldberg, mimo jiné žák Leonarda Bernsteina či Joea Maneriho, jenž spolupracoval také s violoncellistou Yo- Yo Mou a zpěvákem Bobbym McFerrinem ve filmu Yo-Yo Ma at Tanglewood, coby sólový pianista účinkoval v Boston Symphony Orchestra a působí též jako vokální trenér a dirigent ve státních operách v Hannoveru, Darmstadtu a Chemnitz. Přes své bohaté zkušenosti působí na první pohled plaše až bojácně, ale do své hry se dokáže dokonale vcítit a kořenit ji jemným smyslem pro humor. Jeho vstřícnost a něžnou laskavost měli posluchači možnost si vychutnat na dopoledním matiné, kde improvizoval na výrazy, které mu publikum zadalo.
Sám na sebe prozradil: „Já pocházím spíše z klasického zázemí a jazzu, ale v určité době jsem si osvojil, že v improvizacijsou dva hlavní proudy. Jeden vychází z určitých pravidel, která jsou nějak definována, a druhý je zcela svobodný. Pro mne jsou důležité oba, jak pro můj osobní hudební jazyk, tak při výuce hudby.
Při svých komorních vystoupeních rád komunikuji s lidmi a vyzývám je, aby mi dali nějaké podněty. Někdy jsou to určité melodie nebo motivy z klasických děl, ale tentokrát jsem vsadil na náhodná slova, protože je to abstraktnější, ale na druhou stranu je to způsob lidského vyjadřování a já se tím mohu volně inspirovat a vytvářet určité nálady. Pro mne jsou hudební vibrace potenciálem pro uzdravování, přeměnu a vytváření rovnováhy v sobě samotném.“
Vrcholem druhého večera bylo společné vystoupení velkého triumvirátu Lewis-Oliveros-Léandre, který v téhle konstelaci vystoupil zcela poprvé a byla to hotová smršť s valivými temnými spodními proudy, dunivá magmatická erupce non plus ultra. Jakápak stará škola? Jejich energii a nevázanost i sounáležitost by jim leckteří mlaďoši mohli závidět.
AFRICKÉ KONOTACE, SOUZNĚNÍ S VELRYBAMI A ŠEDÁ EMINENCE |
Nesmírně zajímavé bylo především setkání s perkusistou Lukasem Ligetim a klarinetistou Davidem Rothenbergem, kteří se střídali a prolínali v nedělním podvečerním setu, který byl prezentací jejich tvorby. Lukas je synem světoznámého skladatele Györgye Ligetiho. Sám do dospělosti nejevil zvláštní touhu stát se školeným interpretem, ale vlastně od útlého dětství de facto improvizoval na piano, které patřilo do jeho říše fantazie, kde si vymýšlel například vlastní zeměpis a dějepis. Ve čtrnácti sice složil jakousi ódu na svého tehdy oblíbeného fotbalistu, ale profesionálně se nakonec začal hudbou zaobírat po střední škole, kdy začal studovat bicí nástroje a prošel si i symfonickým orchestrem, ale jeho srdce stále tíhlo a tíhne k improvizaci. O vlivu svého otce říká: „V dětství mě poslouchal, jak si břinkám na piano a prohlásil, že mám asi talent a že bych se mohl věnovat hudbě, ale když se mi nebude chtít, tak v tom nevidí žádný problém, že si mohu dělat, co chci.“ Lukas propadl před dvaceti lety další vášni. Začal jezdit do nejrůznějších koutů Afriky a tam se seznamoval s místní kulturou a jamoval s tamějšími muzikanty. Na tohle téma měl také na vs. Interpretation samostatnou přednášku, kde vyvracel některé mýty o domorodé hudbě a pouštěl krátké úryvky z nahrávek, které tam pořídil. Mezi řadou mnohdy značně akademických a přespříliš odborných výkladů to byla doslova živá voda a klidně by se to dalo poslouchat třeba i dvě hodiny. V onom večerním setu pak předvedl svůj dvorní nástroj marimba lumina, který vytvořil kalifornský inženýr Don Buchla. Tohle zařízení perfektně vyhovuje jeho vášni pro akustické perkuse a elektroniku, které se zde symbioticky snoubí.
V závěru Lukasova vystoupení se k němu připojil profesor filozofie a hudby David Rothenberg, kterého s ním cca před dvaceti lety seznámil George S. Lewis a od té doby si spolu čas od času rádi zahrají. David se v průběhu celého festivalu ujal role moderátora, což bylo vždy opět osvěžením, neboť mu rozhodně nechybí dar výřečnosti, ale především srozumitelnosti a výstižnosti. To pochopitelně determinovalo i jeho přednášku, která měla navíc skutečně poutavé téma, které se týkalo především jeho interakcí se zvířaty. Oproti jiným skladatelům, kteří používají ve svých dílech zvuky ze světa zvířat dodatečně, se David totiž snaží většinou reagovat na projevy „němých tváří“ přímo. Začínal s ptáky, blízká je mu i hmyzí říše, ale nejzajímavější mu asi připadají velryby, které odposlouchává a notuje si s nimi díky podvodnímu mikrofonu přímo na lodičce. Velryby jsou ostatně ve svém projevu prý nejnevyzpytatelnější. O svém vztahu k improvizaci říká: „Už jako dítěti se mi líbilo vytvářet něco osobního a zvláštního a nechápal jsem, proč bych měl hrát něco, co už hrál někdo přede mnou a ne hrát něco úplně nového, co reaguje na danou situaci. To je pro mne velký apel. Na střední škole jsem měl štěstí, že jsem se nedostal do klasického orchestru, ale do jazzové kapely. Dostal jsem klarinet a bylo mi řečeno: Tak se ukaž. Tak jsem měl možnost vytvářet svou vlastní hudbu a cvičit nikoliv pouze podle not, ale nalézat vlastní hudební identitu. Tříbíš tím vlastní osobnost a učíš se hrát čistě hraním. Na jazzu se mi zkrátka líbí, že každý hráč je tu sám za sebe a není čistě odkázán na skladatele, ale může do toho vkládat svou odlišnost.“
Na závěr své prezentace pozval David na pódium také Pauline Oliveros, s níž spolupracuje už řádku let a společně zde představili zbrusu nové CD svého Cicada Dream Bandu, přičemž cikády a zpěváka Timothyho Hilla pustili tentokrát ze záznamu.
Šedou eminencí celého festivalu byl skladatel Phill Niblock, kterého improvizace podle jeho slov začala zajímat na konci čtyřicátých let minulého století, kdy jako sedmnáctiletý začal sbírat jazzové desky, ale on sám údajně neimprovizuje. Niblock je někdy označován jako „zapomenutý minimalista“ a jeho doménou je mikrotonální hudba. Známé jsou zejména jeho filmy s hudbou Sun Ra či spolupráce se členy kapely Sonic Youth. Obrazovou část svých performancí obstarává povětšinou sám, ale před deseti lety svolil, aby se na nich občas podílela i jeho družka, videoartistka Katherine Liberovskaya, která své sugestivní klipové koláže označuje jako „hudbu pro oči“. Jejich vystoupení tentokrát doplnil se svým nově vytvořeným nástrojem částečně v Čechách, částečně v USA žijící perkusista Michael Delia, s nímž se Niblock potkal již na počátku devadesátých let na festivalu v Plasech. Vskutku iluminativní představení umocnil žár noci do nebetyčné psychedelie.
PŘÍŠTĚ VÍC VYSTOUPENÍ
Laťka byla nastavena vysoko a vlastně se ukázalo, jak by se další ročník mohl odvíjet. S Davidem Rothenbergem jsme se shodli, že by se mohl stát skutečně mnohem otevřenějším, čemuž by jistě prospělo větší množství čistě uměleckých vystoupení a méně „konferenční“ charakter. A já bych se rozhodně přimlouval i za větší zastoupení performerů z neamerické scény. Ta česká zde byla zastoupena poměrně hojně, ale to jsou už kapitoly samy pro sebe a mnohým z těch, kdož zde vystoupili, bude dán prostor v dalších číslech UNI.
foto Dominik Žižka