Ingrid Laubrosk: Ubatuba

ingridSaxofonistka Ingrid Laubrock se v minulosti při skládání spoléhala především na pomoc klavíru. Při koncipování tohoto alba se však rozhodla používat jenom svůj hlavní nástroj a tužku a papír a především vše ušít opravdu přímo na tělo muzikantům, které si vybrala. Těmi byli tentokrát saxofonista Tim Berne, trombonista Ben Gerstein, tubista Dan Peck a v neposlední řadě její věrný souputník, bubeník Tom Rainey. Tedy výkvět hráčů, kteří mají zkušenosti s improvizací i současnou psanou vážnou hudbou.
Ingrid se tady ponořila do každičkého detailu a budovala kompozice opravdu filigránským způsobem a vytvořila jemné předivo procítěných vzdechů, jež jsou jen tečkovány sporadickými údery nebo cupitavým rytmem. Zejména úvodní skladba signifikantně nazvaná Any Breathing Organism jako by se prodírala mikrokosmem drobounkých forem života, které občas vypučí v náhlém záchvěvu a derou se ke slunci. Další kusy mají už větší a živější rádius. Nejrozskotačenější je vpravdě svým způsobem škytavá více než třináctiminutová kompozice Hiccups, kde se to hemží nápady ostošest. Kreace Any Many má nádherný běsnivý začátek a krátce po první minutě se dostane do zádumčivého ponoru, v němž nechybí řada skvostných ornamentů a posléze i hladivé uvolnění.
Vůbec se zde střídají přemýšlivé nálady s rozveseleností, soustředěnost s hemžením. Třeba závěrečná Hypnic Jerk se v půlce vytrácí až do nicoty a pak se pozvolna vrací v někdy nenápadných, jindy úporných poryvech zpět, opět skomírá a znovu se probouzí, aby se nakonec opět vytratila v prázdnotě.
Saxofony tu sice hrají nejvýraznější role, ale každý nástroj si tu přijde na své a má své nezaměnitelné místo. Všichni si navzájem lebedí a na druhou stranu se i hašteří. Nosnost celého opusu je paradoxně v tom, že se nesnaží stavět nějakou určitou klenbu, ale zkrátka si volně pohrává s nejrůznějšími motivy, které kombinuje do roztodivných konstrukcí, které přes svou občasnou zdánlivou protichůdnost až nekompaktibilitu ve finále skvěle zapadají do sebe.
Je to chvílemi jakoby neukázněné, rozkolísané až bezvýchodné, ale nakonec se vše začne jevit jako de facto úžasně propojené a sounáležité. Ubatuba patří mezi ta alba, která sice oceníte na první poslech, ale opravdu si ho užijete až poté, co si ho pustíte několikrát za sebou.

Firehouse 12 Records, 2015, 56:07

Přidat komentář