Inventivní bubeník Klaus Kugel a jeho mezinárodní projekty

Jeho jméno nenajdeme v čele alb, a přece jich má na svém kontě pětatřicet – jenže tak trochu anonymně: pod jmény kolegů anebo souborů, jako je Ganelin Trio Priority, Syntopia Quartet, Windsleepers, Undivided a podobně. Účinkuje na deskách německých hudebníků Thea Jörgensmanna, Michela Pilze či 12_inventivni_bubenik1Stefana Heidtmanna, ale ke svým projektům ho zvou i takoví mistři, jako je (dnes) izraelský Vjačeslav Ganělin, litevský Petras Vyšniauskas nebo americký Steve Swell. Výčet festivalů a koncertů, na nichž za posledních dvacet let vystupoval, by zabral pěkných pár stránek. V mezinárodních vodách se pohybuje jako ryba ve vodě a pro jeho osobitý a neběžný způsob hry na bicí si ho rádi zvou a/nebo s potěšením s ním hrají muzikanti světových jmen, jako je Charlie Mariano, Kenny Wheeler, Robert Dick, Sirone, Charles Gayle, Herb Robertson, Matthew Shipp, William Parker a řada jiných.

Klaus Kugel se narodil 6. července 1959 v Lindenbergu/Allgäu v jižním Německu, útlé dětství však strávil v Ulmu, ale od devíti do čtrnácti let žil v jižní Francii mezi Carcassonne a Perpignanem; proto mluví plynule jak německy, tak francouzsky. Doma slýchal rozdílnou hudbu, protože jeho matka byla zastánkyně opery a klasiky vůbec, zatímco otec horoval zejména pro Glenna Millera. Když mu bylo dvanáct, koupil si za své kapesné první elpíčko – bylo to Svěcení jara Igora Stravinského, které podnes patří k jeho oblíbeným deskám. Jeho otec vyučoval plachtění, a tak jako zdárný syn plachtil. Od patnácti ho však zaujala bicí souprava, a tak svá první bubenická léta prožíval v gymnaziálním jazzbandu i v lokálních rockových skupinách či bigbandech. Ale hlavně na sobě pracoval: cvičil až dvanáct hodin denně. Aby si ověřil, jak bubny ovládá coby autodidakt, strávil jako dvaadvacetiletý jeden semestr na jazzové škole v Mnichově, ale záhy se vrátil k hostování v nejrůznějších souborech. Což se ustalovalo i proměnilo od doby, kdy se přestěhoval ve svých pětadvaceti do Kölnu (který podnes neopustil): řadu projektů realizoval s basistou Christianem Ramondem, od roku 1986 s Michelem Pilzem, za nejdůležitější však považuje spolupráci s Petrasem Vyšniauskasem (od 1989) a samozřejmě s Ganelin Trio Priority, se kterým od roku 1999 procestoval snad celý svět. Avšak vedle jmenovaných hrál a hraje Kugel s nesčetnými hudebníky z Evropy i USA. Což si můžeme alespoň v náznaku zrekapitulovat rešeršemi o vydaných albech.
Takto například zahajuje svoji trojrecenzi rozdílných kompaktů Ed Hazell v Signal to Noise 2006: „Tyto tři velice rozličné desky mají jedno společné – bubeníka-perkusistu Klause Kugela.“ V tom je určité odůvodnění takového zájmu o Kugela: dokáže se přizpůsobit, a přitom zůstává svůj, nechce překrývat své partnery, a přitom jeho přínos celkovému vyznění alba nebo koncertu je očividný. Proto může působit v různých hudebních konglomeracích, aniž musí slevovat na svém dobrodružném pojetí.
Hned ve druhé polovině devadesátých let minulého století si získal renomé jako člen Quartetu klarinetisty Thea Jörgensmanna, v němž jeho souputníky byli vibrafonista Christopher Dell a kontrabasista Christian Ramond, a vytrval i v Jörgensmannově seskupení Fellowship. Podle dobové anotace Jörgensmann zbavil klarinet přídechu staromódnosti a oživil jej pro jazz, nebránící se experimentu. V tomto ohledu mu byl Kugel přínosem nejenom jako vynalézavý bubeník a perkusista, který se nebránil improvizaci, nýbrž i jako skladatel (viz téměř patnáctiminutovou titulní kompozici na albu Ta Eko Mo, jejíž dráždivě tajemné znění prochvívá svými bicími). Jörgensmann si potrpí na sled velice odlišných skladeb, a v tomto ohledu nemohl hned tak najít vhodnějšího hráče na bicí, protože Kugel tu prokázal své kumštovní zacházení s perkusivními nástroji, od jímavého podmalování přes pozamlklé tónování až ke kobercovému náletu s výbuchy, nad nimiž se vznáší klarinetové exkurze frontmana.
Podobně je tomu v souboru Ornaments of Light and Sound. Na eponymním dvojCD, nahraném v srpnu 2001 v evangelickém kostele v německém Waldbröl se saxofonistou a flétnistou Rogerem Hanschelem a pianistou, hráčem na syntezátor a samplistou Stefanem Heidtmannem je spoluautorem dvanácti Ornaments, na jejichž znění je patrné, že měly korespondovat s videoprojekcemi Judith Pfeifer, zvukově ztvárňovat jejich abstraktní barevná seskupení a světelnou iluminaci. A můžeme shledat, jak právě pro takové příležitosti dokáže Kugel být decentní i dravý. Od pozdvihování, šelestění, pocinkávání, přes boření a vbíjení (na kříž?), až po eruptivní výbuchy, ve všech těchto (a dalších) polohách koresponduje s podobně naladěnými spoluhráči. Připočteme- li k tomu druhou desku, můžeme navíc hovořit o celebrování hudební mše, o sisyfovském valení bicích vzhůru a o jejich pádech. Místy je to očistec hudby, místy se však propadne v inferno – bez bičování blesků.
A devítidílné Cathedrals téhož souboru, rozšířeného o trumpetistu Christiana Bollmanna, který hude i na mušle, nahrané na témže místě o dva roky později, byly využity pro film Komm, wir träumen! Celá nálada desky, hodně založené na souhře trubky, saxofonů a kláves, je skutečně snivá, tudíž přitlumenější, zahalenější, táhlejší, místy i chmurnější, rozhodně však vemlouvavější, čemuž se přizpůsobuje i Kugel: je tu zcela decentní, v pozadí, ponechává dostatek prostoru vláčnému vlnění jednotlivých Katedrál.
Obě desky Ornamentů vyšly na značce Shaa Music, řízené Stefanem Heidtmannem. Ten je i v čele seskupení Stefan Heidtmann Project, ve kterém vedle tohoto pianisty slyšíme saxofonistu Gerda Dudeka, basistu Vitolda Reka, vystřídaného o rok později Dieterem Manderscheidem, a opět Klause Kugela, v případě CD Blue Sand and Green Sky i autora desetiminutové řízné skladby Vu du al pin. Co však je důležitější: že bez jeho charakteristického „údernictví“ si tento soubor nedovedeme představit – až po skutečně krásnou desku Omorfiá.
Nezaměnitelný puls Kugel dodává rovněž triu basklarinetisty Michela Pilze (s basistou Christianem Ramondem) na albu Arbor, které Bert Noglik charakterizoval jako nostalgickou avantgardu, vyhraněnou, zamyšlenou a poetickou.
Kugelovo jméno propojuje téměř celý program mobilních a umělecky vybíravých Nemu Records (se sídlem v Kölnu), a to od prvního CD, jímž je Mars Syntopia Quartetu, sestávajícího z houslisty Albrechta Maurera, klarinetisty Claudia Puntina, kontrabasisty Dietera Manderscheida a Kugela, toho tentokrát s perkusemi a zvukovými objekty. A tady Kugel skutečně září, balancuje od jemných poryvů, takřka větrných, přes decentní gongy až k rozvířeným činelům, je nekonvenční, samozřejmý, přesvědčivý.
Carnival Skin, další příkladný počin Nemu Records, je pojmenování desky i amerického souboru, ve kterém se splétá hudební energie kytaristy Bruce Eisenbeila, klarinetisty Perryho Robinsona, trumpetisty Petera Evanse a kontrabasisty Hilliarda Greenea, a kde Kugel osvědčuje komplexní, eruptivní a vstřícný přístup k souhře, stává se její hybnou pákou a posunovatelem skladeb (z nichž jedna, Bobosong, pochází od něho) a improvizace a osvědčuje tak, že může být řazen ke špičce současných perkusistů.
Podle Kugelovy osmiminutové waltzové skladby La fiancée du pirate nazvali členové německého kvinteta Windsleepers své album, vydané opět na Shaa Music. Kromě už obligátní dvojice na tomto labelu, tedy Kugela a Heidtmana (u kláves) ke skupině patří vokalistka a trumpetistka Christine Clément, saxofonista Roby Glod a Peter Schönfeld s elektrickým kontrabasem. Směřování Windsleepers se dělí na inspiraci odkazem fúze Milese Davise a na současnější snahy, v nichž si notují zejména Clément, Glod a Kugel, který využívá celého bicího arzenálu, rozehrává ho chvílemi v až agresivních explozích, akcentuje svůj podíl na celkové souhře a oslovuje tak posluchače nemenší měrou než vokalistka.
K naprostým vrcholům z této periody ovšem náleží Ganelin Trio Priority, ve kterém Vjačeslav Ganělin (u klavíru, syntezátoru a perkusí) s Petrasem Vyšniauskasem, mistrně ovládajícím sopránsaxofon, navazují na někdejší světově 12_inventivni_bubenik2úspěšnou anabázi Ganělinova tria s Čekasinem a Tarasovem v letech sedmdesátých a osmdesátých minulého století. Jak CD a DVD Live at the Lithuan National Philharmony Vilnius 2005, tak Visions, nahrané na Vision Festivalu XII v New York City roku 2007, svědčí o zcela samozřejmém pokusnictví, které působí koncepčně, vyrovnaně a sdílně, přičemž Kugel se stává naprosto vyrovnaným partnerem v plynulé a hybné konverzaci. Lze souhlasit s tím, co napsal Wolf Kampmann v textu k DVD: „Nové Ganělinovo trio nemá v evropské hudbě srovnatelný ekvivalent.
Ze zcela jiné oblasti je CD The Passion, kloubící komponování basklarinetisty, klarinetisty a hráče na tarogato Waclawa Zimpela v niterném dialogu s překomponovanými motivy „dávných mistrů různých epoch“, a improvizaci, na níž se podílejí pianista Bobby Few, kontrabasista Mark Tokar a Kugel, který chrámově čaruje v duchu pašií, celebruje a pozdvihuje. Víc: jeho projev sahá od poklekání přes klekánici úderů po odbíjení či odtloukání času pod vodopádem klavíru či hřmění pod litaniemi ostatních zúčastněných. Tato čtveřice si říká Undivided, nicméně její diapazon v koncertní nabídce je mnohem širší nežli tyto pašije, sahá od folku přes klasickou hudbu až k free jazzu, což vyžaduje fundovanost ve všech těchto oblastech. Nadto s ní občas vystupují takoví hosté jako klarinetista Perry Robinson, akordeonista Robert Kusiolek či saxofonista Louie Belogenis.
Polské působení, které se v poslední době přiřazuje ke kontaktům baltickým, pokračuje albem Nuntium, na jehož koncepci je podepsán akordeonista a elektronik Robert Kusiolek. S ním a Kugelem, který zde vedle bubnů a perkusí opětovně používá i zvukových objektů, improvizují houslista a vokalista Anton Sjarov a kontrabasista Ksawery Wojcinski. Jejich doménou je kombinace povlovné a potichlé komorní hudby a současného jazzu intelektuálnějšího zaměření, což Kugel ovládá naprosto bezpečně a vytváří svorník mezi komornějšími houslemi a rozvernějším, místy až tanečním akordeonem. Nejen to: dokáže pro ostatní navodit půdorys souhry mezi minimalismem a rafinovanou melodičností.
I z těchto drobných, nepodrobných poznámek lze, myslím, usoudit, jak pevně se Kugel dokáže usadit a prosadit ve všech kolektivech, s kterými měl/ má co do činění.
K těm patří i Poksis Petrase Vyšniauskase, který hostoval na Free Jazz Festivalu v Praze 2007, trio André – Mark Tokar – Klaus Kugel, založené na archaických zvukových objektech a až rituálních perkusích s volnými metrickými strukturami, trojice Blue Skies and Biscuits se saxofonistou Johnem Dikemanem a kontrabasistou Raoulem van de Weide, pohybující se ve šlépějích Alberta Aylera, kaleidoskopický triumvirát Robert Dick – Lisle Ellis – Klaus Kugel, využívající různorodého zázemí těchto muzikantů, pocházejících z Ameriky, Kanady a Německa, Yatoku, založené na prvních písmenech Jurije Jaremčuka (v anglické transkripci Yaremchuka), Marka Tokara a Klause Kugela, jejichž vystoupení na ukrajinsko-polském Jazz Festivalu Bezz v prosinci 2006 nazval kritik kyjevských novin „drahokamem“ programu, japonsko-litevsko-německé trio Kan, při jehož vystoupení tančí Makiko Tominaga ve stylu butó, kvarteto, vedené Michelem Pilzem a Itaru Okim a ještě dvě další kvarteta s Kugelem, první sestávající z Herba Robertsona, Robyho Gloda a Christiana Ramonda, a druhé, v němž působí Jemeel Moondog, Roy Campbell a Hilliard Greene. Je zapotřebí více důkazů o variabilnosti Kugelových souputnictví?

Na závěr alespoň pár osobních otázek.

Měl jsi v mládí nějaké vzory?
Když mi bylo šestnáct, byl pro mě super Billy Cobham, později samozřejmě Elvin Jones a Tony Williams. Ale beru jako vzory všechny muzikanty, kteří nikoho nekopírují.

Jak jsi dospěl k tolika mezinárodním kontaktům?
Docela pomalu. Mým prvním mezinárodním souborem bylo kvarteto Michela Pilze a Itaru Okiho v roce 1986 a pak hned s Petrasem Vyšniauskasem. Od roku 1989 do dneška jsme spolu hráli v mnoha formacích s nejrůznějším obsazením. V roce 1999 jsem prvně hrál v New Yorku se Stevem Swellem (kromě dalších). Zmiňuji se však především o něm, protože jsem při spolupráci s ním poznal celou řadu hudebníků, když jsem v New Yorku v letech 2004 až 2009 trávil hodně času.

Které ze svých spoluhráčů pokládáš za nejzajímavější, ať už na albech nebo při koncertech?
Všichni, které najdeš v mé biografii, jsou fantastičtí, každý z nich je zajímavý sám o sobě. Ovšem k těm nejvýjimečnějším patří pořád Ganelin Trio Priority, tedy trio, ve kterém hraji s klavíristou a syntezátorovým mágem Vjačeslavem Ganělinem a sopránsaxofonistou Petrasem Vyšniauskasem.

Mění se nějak tvůj styl, když hraješ s různými hudebníky?
Hraju vždycky tak, jaký jsem, nicméně v různých projektech hraju různě. O „stylu“ totiž nepřemýšlím…

Co pro tebe znamená hudba – a co by měla znamenat pro publikum?
Hudba je můj život, odmalička jsem chtěl být bubeníkem. Hledám v hudbě hluboké okamžiky, naprosto nezávisle od nějaké stylistiky, totiž něco, co mají společného Arvo Pärt a John Coltrane. A často vidím, že lidé v obecenstvu tyto okamžiky prožívají podobně, leckdy více než někteří muzikanti na pódiu…

Připravuješ sólové album?
Ještě ne, momentálně raději hraji společně s jinými.

Cítíš se sám blíže hlavnímu proudu nebo avantgardě?
Nějak se stalo, že hudba, kterou hraju, byla označena jako avantgarda, ale já to tak nevidím. 

Přidat komentář