Isabelle Duthoit se narodila 6. prosince 1970 a v sedmi letech se začala učit hrát na klarinet v malé hudební školičce v Montagris, která byla kousek od její rodné vísky, jež leží zhruba sto kilometrů jižně od Paříže. Jako teenagerka přešla na konzervatoř v Tours, kde jí její učitel Didier Delettre neustále vyprávěl o zpěvu, ale operním zpěvu, a to jí příliš nepřitahovalo. Poté na rok přesídlila do Paříže, svá studia však dokončila na Conservatoire National Superior de 
Musique de Lyon. Jako malá poslouchala pouze klasickou hudbu a na studiích současnou vážnou hudbu. Do svých dvaceti let neznala jazz ani rock a už vůbec ne improvizaci. To se změnilo ve chvíli, kdy se jejím hlavním profesorem stal Jacques Di Donato, multiinstrumentalista, který byl otevřen všem novým výbojům. Zcela zásadní pro ni byla v té době návštěva festivalu improvizované hudby v Uzeste, organizovaném osvícencem Bernardem Lubatem. Sama to komentuje: „V tu chvíli jsem věděla, že tohle bude moje hudba, cítila jsem, že je to moje hudba, můj jazyk, moje pocity.“ Nicméně pokračovala ve svých klasických studiích a měla příležitost se setkat osobně s řadou renomovaných současných skladatelů, jako jsou například Vinko Globokar, George Crumb, Georges Aperghis, Nguyen Thien Dao a mnoha dalšími. Ještě na škole se pak stala členkou Ensemble du XX siecle, který měl v repertoáru Stockhausena, Xenakise, Berga, Beria, Bouleze, Weberna nebo Lighettiho a později působila v obdobných tělesech Ensemble Inter Contemporain (1997–2000) a Ensemble Itinéraire (2004–2007).
Po ukončení studií se však těžištěm její působnosti stala improvizovaná hudba. První kapelou na tomto poli byli od roku 1997 Triolid s kontrabasistou Davidem Chiesou a hráčem na theremin a počítač Laurentem Dailleauem. Jejich tvorba má veskrze abstraktní charakter a evokuje vesmírný prostor rozbrázděný nepravidelnými rýhami s roztřepenými okraji. Triloid ukončili díky zaneprázdněnosti jednotlivých členů na jiných projektech svou činnost v roce 2002, ale v příštím roce plánují reinkarnaci.
V letech 1995 až 2005 se podílela společně s Jacquesem Di Donatem na organizaci festivalu Fruits de Mhére v malé vesničce Mhére v Burgundsku, kde Di Donato žije. Isabele o těchto zkušenostech říká: „Je to nádherná vesnická krajina, kde je víc krav než lidí. Uspořádali jsme tam velkou čtyřdenní párty s improvizovanou hudbou, tancem, fi lmy, rockovou hudbou, současnou hudbou, debatami o hudbě a politice. Chtěli jsme bojovat proti absenci kultury na venkově. Byli jsme dobrovolníci a zadarmo nám pomáhalo asi sto přátel. Bylo to čtyřicet performancí a vystoupení v průběhu čtyř dní a zúčastnilo se ho okolo šedesáti umělců. Ti vystupovali na zahradách a v domech vesničanů, ve stodolách a kravínech a na noční akce jsme měli obrovský stan, protože tam nebyl žádný jiný prostor pro koncerty. Každý den přišlo okolo čtyř set lidí se spoustou dětí a my jsme byli rádi, že jsme tak mohli ovlivnit kulturní politiku a představit lidem v tomto regionu improvizaci a současné umění. Bylo mi to velice blízké, protože jsem v dětství vyrůstala na farmě. Ale po deseti letech jsme to museli ukončit, protože jsem vůbec neměla čas na svou hudbu. Každopádně bych v budoucnosti chtěla v něčem podobném pokračovat.“ V roce 2000 přijal pozvání na Fruits de Mhére také Tim Hodgkinson se svou formací Konk Pack. Po festivalu zůstal ještě několik dní a v průběhu diskuzí s dalšími muzikanty se zrodila myšlenka založit kapelu čtyř klarinetistů, kde by každý ovládal ještě další nástroj. Tim zvolil kytaru, Jacques Di Donato bicí, Xavier Charles vibrující povrchy a Isabelle si přidala zpěv. Tak vznikli Rose and Stomach, kteří společně hráli až do roku 2004. Tim v závěru jejich spolupráce napsal pro Isabelle, Jacquese a pianistu Pascala Berthelota skladbu De Yoknapatawpha, jež se objevila na jeho profi lovém CD Sketch Of Now. V letech 1999 až 2003 působila Isabelle spolu s německou houslistkou Gundou Gottschalk v triu Krizda vede ném skladatelkou a pianistkou Christine Wodrascka a v období 2003 až 2006 vystupovala s rockovou úderkou Fogo, v níž za bicí usedl Di Donato, basy se chopil Frederik Galiay a kytary Jean Sebastien Mariage. Jejich rock je patřičně našláplý, ale je pochopitelně kontaminován i zkušenostmi z improvizace (posuďte sami ukázku na U Tube). Od roku 2007 je Isabele také členkou kolektivu Six s pianistou Jacquesem Demierrem, saxofonistou Ursem Leimgruberem, hráčem na analogový syntezátor Thomasem Lehnem, zpěvačkou Dorotheou Schurch a violistkou Charlotte Hug a souboru pro improvizovanou a současnou hudbu Hiatus, kde působí mimo jiné i Lehn a perkusista Le Quan Ninh. Free jazzrock si vyzkoušela ve formaci Sol 5 s baskytaristou Lucem Exem, pianistou Veryanem Westonem, bubeníkem Tonym Buckem a violoncellistkou Hannah Marshall. Ta se v letošním roce transformovala do Sol 12 v rozšířené sestavě s Johannesem Bauerem (trombón), Franzem Hautzingerem (trubka), Ingrid Laubrock (saxofon), Tatianou Kolevou (marimba), Roze Marií Heggen (kontrabas), Hassem Poulsenem (kytara) a Mandy Drummond (zpěv a viola). Na příští rok se chystá také premiéra vystoupení Tria Ex – Bauer – Duthoit. S Jacquesem Demierrem spolupracuje od roku 2002 také v duu a letos spolu vytvořili hudbu pro divadelní představení Blanc, kde Demierre hraje na spinet.
Zcela zvláštní kapitolu představuje Trio Canapé, které se v roce 2003 podílelo na pouličních vystoupeních v Turecku, Rumunsku a na Ukrajině společně s dalšími umělci v čele se sochařem Denisem Tricotem. Marc Pichelin zde pořizuje fonografi e, tedy de facto terénní nahrávky (někdy s Isabelle hrající v daném prostoru), které občas doplňuje hrou na analogový syntezátor a vše dokumentuje svými fotografi emi Kristof Guez. Dohromady vytvořili projekt Bords de Mhére, který vznikal dva roky za účasti farmářů, lesníků, chovatelů dobytka a dalších vesničanů a ve fi nále uspořádali prezentaci výsledku v obydlích či stodolách všech zúčastněných.
Na přelomu let 2008 a 2009 strávila Isabelle devět měsíců v Kyotu v Japonsku, kde pracovala s tradičním loutkovým divadlem Bunraku a divadlem Nó a v neposlední řadě si osvojovala i techniku samurajského bojového umění iaidó, což znamená v překladu cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce. Nového spoluhráče pak našla v bubeníkovi Naoto Yamagishim (ukázka též na You Tube). To vše ji učarovalo natolik, že se tam v dubnu příštího roku hodlá vrátit a nyní pracuje na divadelním představení pro sólový hlas, které by popisovalo její život v Kyotu. Sama k tomu dodává: „Ta zkušenost, setkání s tradičními hudebníky byla překrásná. Dali mi opravdu hodně. Cítím se úplně proměněná a stále praktikuji iaidó a učím se Nó a Bunraku písně. Můj hlas se posunul. V japonské tradiční hudbě může hlas křičet, zlomit se, navozovat zvláštní tón. Byla to pro mne kouzelná odhalení.“
Isabelle se pokoušela studovat zpěv už na konzervatoři a dostat se do školního sboru, ale neuspěla. Kuráž jí dodalo, když v roce 1999 na Fruits de Mhére viděla vystoupení Phila Mintona s bubeníkem Rogerem Turnerem. „Poslouchala jsem jeho úžasný a zvláštní hlas a řekla jsem si: když má Phil tak ojedinělý a nezvyklý hlas, tak to můžu dokázat také. Mohu zkusit najít svůj hlas…“ A tak začala zpívat vedle klarinetu a postupně se odvážila zpívat i samostatně. V letech 2005 až 2007 pak po boku Mintona vystupovala v projektu 4Walls + 2, kde tou druhou + byla americká trombonistka Gail Brand. Sice se prý trochu styděla, ale byla šťastná. Na lámání chleba však přišlo v roce 2007, kdy měla sólové vokální vystoupení v Londýně, které si Phil pochopitelně nenechal ujít. O pár týdnů jí poslal e-mail, zda by si s ním nechtěla vystřihnout duet. „To byl největší kompliment, který mi mohl dát. Radovala jsem se z představy, že s ním budu moct zpívat. Je to můj vokální duchovní otec. Díky němu jsem se odvážila používat svůj hlas. Bez něj bych dnes nezpívala.“ Jak jim to spolu šlape se můžete ostatně přesvědčit 24. listopadu v KC Kaštan.
Diskografie:
Marc Perrone: Cine suite (Chant du Monde 1998)
Triloid: Ur Lamento (Potlatch 2000, 2001, 2002)
Bords de Mhére (Ouie Dire 2002)
Jacques Demierre + ID: Avenues (Unit 2004, 2008)
Jacques Demierre: Save Our Ship (Editions Heros limite 2009)
Poznámka: Oficiální diskografie Isabelle Duthoit není příliš rozsáhlá, ale kvalitní nahrávky jejích projektů si můžete poslechnout 5. 12. ve 23:15 na stanici Vltava v rámci pořadu Svět jiné hudby.