It´s A Long Way To Tipperary

Podobně jako u neoficiální australské hymny Waltzing Matilda, i v případě ,Tipperary‘ zná nápěv skoro každý, ale téměř nikdo neví, o čem tento nesmrtelný hit doopravdy vypráví. ,Matilda‘ však měla nádech tragédie, kdežto ,Tipperary‘ je v podstatě zhudebněná anekdota. Roztomilý vtip o Irovi jménem Paddy, který píše své dívce Molly z dalekého Londýna, jen aby jí sdělil, že na ni vlastně zas tak moc nemyslí. Molly ho ovšem zpraží elegantní odpovědí, že o ni projevil zájem další nápadník a milý Paddy by se měl raději hned vrátit, jestli nechce, aby udělala nějakou hloupost.
10_pribehy_pisni1Píseň It’s A Long Way To Tipperary složil v roce 1912 Jack Judge, původně obchodník s rybami, z něhož se ale poté, co zvítězil v soutěži neznámých talentů, stal bavič vystupující v městských i venkovských music-hallech a živící se psaním populárních šlágrů, které tehdy obehrávala řada britských kabaretů. Judge se narodil roku 1872 v Oldbury u Birminghamu, na půdě anglického hrabství Worcestershire, a zemřel 26. července 1938 v domově pro přestárlé ve West Bromwichi. Je zajímavé, že tentokrát dokonce známe přesné datum, kdy skladba vznikla: 31. ledna 1912. Přišla na svět úplnou náhodou, kvůli jedné sázce. A ten příběh je tak jednoduchý, až je krásný.

O WHISKU A CIGARETY

Počátkem roku 1912 hostoval Jack Judge se svým o něco mladším nevlastním bratrem Edwardem Witheym, zvaným Ted, v Grand Theatre (dnes Hippodrome) ve městě Stalybridge v hrabství Chesire. Obecenstvo tu bavil klasickým kabaretním programem s kuplety a veselými scénkami. 30. ledna si po představení zašel do blízkého klubu, kde se shromážděnými fanoušky a přáteli do noci rozebíral svůj aktuální hit How Are Yer? a chlubil se, že podobné popěvky skládá levou zadní. To neměl říkat, protože když se společnost kolem jedné hodiny ranní rozcházela, kdosi na něj v m10_pribehy_pisni2írném podroušení zavolal: „O pět šilinků, že přes den nestihneš napsat novou písničku, kterou bys ještě dneska večer mohl předvést v divadle!“ Pro lepší představu uveďme, že za pět šilinků jste si tehdy mohli koupit bednu whisky a šest balíčků cigaret. Jack Judge to jistě dobře věděl, a tak se hozenou rukavici rozhodl zvednout, i když neměl nejmenší tušení, co si s ní u všech čertů počne.
S těžkou hlavou putoval spícím městečkem. Všude bylo ticho, možná sněžilo… Jack přebýval na adrese Portland Place 20, ale není vyloučeno, že si cestou trochu zašel – třeba na most Staley Bridge, podle kterého město dostalo své jméno, anebo k takzvaným Českým chalupám (Bohemia Cottages), jež v první polovině osmnáctého století postavili původní obyvatelé Stalybridge, povětšinou tkalci, a které vypadaly úplně jako chaloupky v daleké ,Bohemii‘. Chodil a přemýšlel, o čem by ta zpropadená písnička mohla být. Vtom v dálce uviděl dva muže a uslyšel útržek jejich rozhovoru. Jeden se zřejmě ptal na cestu – kudy se dostane tam a tam. A druhý mu odpovídal: „It’s a long way to…“ („Je to dálka do…“)
To by nemusel být špatný začátek, řekl si Judge a začal dumat, kam by to jen mohla být dálka… „Tipperary!“ napadlo ho, ačkoli v tomto irském městě jaktěživ nebyl. S dobrou náladou došel tam, kde byl ubytován, ještě chvíli si s nápadem pohrával a potom ho přemohla únava. Spal jako nemluvně, ráno čile vstal, objednal si rybí snídani (u bývalého obchodníka s rybami nic zvláštního) a pak se vydal do své oblíbené hospody New Market Inn na Corporation Street, kde už hravě vymyslel zbytek – takové popěvky psal přece levou zadní. O hodinu později, v čase oběda, nové dílko přezpíval svému příteli Horaceovi Vernonovi, který mu ho následně pomohl zapsat do not. O zlatý hřeb večerního představení bylo postaráno.

POVĚST O ZLATÝCH ULICÍCH

10_pribehy_pisni3Zastavme se na okamžik nad několika reáliemi, na které v textu písničky narážíme. Jako první nám samozřejmě padne do oka Tipperary, což je zaprvé název největšího irského hrabství a zadruhé nijak zvlášť úchvatné městečko v tomto kraji plném zřícených hradů a zelených pastvin. Samotné slovo vzniklo zkomolením irského výrazu „ti obraid Arann“ („pramen Ery“). Era je řeka, která zdejší oblastí protéká. Jack Judge v Tipperary nikdy nebyl a název použil jen proto, že se mu hodil délkou a zpěvností.
Děj písničky se odehrává v Londýně, odkud píše mladý Ir Paddy (O’ za jménem je typicky irská přípona) své milé Molly, která na něj čeká doma v Tipperary. Proto se tu mluví o Piccadilly (slavná ulice vedoucí na náměstí Piccadilly Circus), Strand (neméně známá ulice vedoucí na náměstí Trafalgar Square) a Leicester Square (poslední z trojice nejrušnějších londýnských náměstí). Pozoruhodná je zmínka o londýnských ulicích, které jsou dlážděné zlatem. K tomuto úsloví se váže legenda o chudém venkovském mládenci jménem Dick Whittington, jenž někdy na přelomu čtrnáctého a patnáctého století neodolal historkám, podle kterých byl Londýn tak bohatým městem, že si v něm lidé mohli dovolit dláždit ulice zlatem a stříbrem.
10_pribehy_pisni4Utekl tedy z domova a pěšky vyrazil k vytouženému cíli. Na kopci zvaném Highgate se úplně vyčerpaný a vyhladovělý zastavil a když po dlouhém rozvažování usoudil, že je výlet nad jeho síly, odevzdaně se vydal na cestu zpět. Vtom ale uslyšel z dálky zvony a měl pocit, že zpívají: „Vrať se, Whittingtone, trojnásobný starosto Londýna!“ O tom, zda rezignovaného mládence k dokončení jeho pouti přemluvil hlas zvonů, lze s úspěchem pochybovat, nicméně Richard Whittington (asi 1358–1423) byl skutečná postava a opravdu třikrát za sebou vykonával funkci starosty hlavního města Anglie.

NĚCO ZA NĚCO

31. ledna 1912 představil Jack Judge při večerním vystoupení v divadle Grand zbrusu novou píseň s názvem It’s A Long Way To Tipperary, a od té doby ji už zpíval pořád. Chytlavá melodie se snadno zapamatovatelným sloganem se vryla do paměti každému, kdo ji uslyšel, a zanedlouho už si ,Tipperary‘ notoval celý kraj. Jistý Bert Maden ze Stalybridge na ni chtěl mermomocí získat práva, přišel ale s křížkem po funuse, protože Judge ji už předtím pohotově prodal londýnskému hudebnímu vydavateli Bertu Feldmanovi. A právě tento Feldman může za to, že se skladba ujala ve všech významných music-hallech, protože ji nabídl populární kabaretní umělkyni Florrie Fordeo vé, která z ní v roce 1913 udělala velký hit.
10_pribehy_pisni5Když už je řeč o copyrightu – jak je vlastně možné, že ačkoli písničku vymyslel od A do Z jediný člověk, Jack Judge, bývá pravidelně uváděna jako dílo dvou autorů – Jacka Judge a Harryho Williamse? Odpověď je stejně půvabná jako celý tento příběh: Harry Williams byl Jackův starý kamarád z Oldbury – jako děti bydleli vedle sebe. Když vyrostli, Harry si otevřel malou vesnickou hospůdku s hrdým názvem Malt Shovel (dřevěná lopata na přehazování sladu, česky vidrovačka), zatímco Jack Judge přes den prodával v krámku ryby a po večerech bavil hosty místních podniků humornými výstupy. Když nešla karta na pódiu ani za pultem (což bylo poměrně často), Harry Jackovi půjčoval peníze, a ten mu na oplátku slíbil, že jestli někdy složí pořádný hit, podepíšou se pod něj společně. Jak vidno z prvního vydání notového záznamu písně It’s A Long Way To Tipperary, Jack svůj slib dodržel. Oba si pak prý trochu přilepšili, ale jak už to v podobných případech bývá, palác či alespoň vilu si nepostavil ani jeden.
Ve zlatém paláci nežili ani vojáci irského regimentu britské armády, oficiálně nazývaní Connaught Rangers a neofi ciálně Ďáblovi hoši, kteří měli roku 1912, kdy skladba vznikla, základnu ve městě Poole v hrabství Dorsetshire. Ještě o dva roky dříve však mnozí z nich sloužili doma v Tipperary, takže když si na prahu první světové války měli zvolit, s jakou písní na rtech vpochodují na bojiště, neváhali ani minutu. Zpívali ji i 13. srpna 1914 ve francouzské Boloni, kde měli za úkol vyklidit přístav pro další vlnu britských jednotek. Mezi shromážděnými občany, kteří je přišli přivítat, byl i novinář George Curnock z britského deníku Daily Mail, jenž se měl už záhy stát jedním z předních válečných korespondentů a jehož článek o rangerech broukajících si ,Tipperary‘, vydaný 18. srpna, pomohl skladbě k mezinárodnímu věhlasu.
10_pribehy_pisni6V roce 1935 už byla tak slavná, že o ní natočili film. Jacka Judge hrál jeho nevlastní bratr Edward Withey – ano, ten, který byl v Stalybridge u toho, když se Jack vsadil o bednu whisky a šest balíčků cigaret. O tehdejší popularitě Judgeovy písničky koneckonců leccos vypovídá fakt, že ze stejného období pochází i její první český text. Napsali ho Jiří Voskovec a Jan Werich, objevil se v jejich hře Robin zbojník z roku 1932 a zněl takto: „Daleká je cesta k Tipperary, daleká cesta má, pudem eště aspoň do úterý cestama necestama, nashledanou, Piccadilly, nashledanou, město mé, předaleká cesta k Tipperary, zde se na noc zvostane!

IT’S A LONG WAY TO TIPPERARY
Up to mighty London came
an Irishman one day,
As the streets are paved with gold,
sure ev’ryone was gay;
Singing songs of Piccadilly,
Strand and Leicester Square,
Til Paddy got excited, then he
shouted to them there:

It’s a long way to Tipperary,
it’s a long way to go;
It’s a long way to Tipperary,
to the sweetest girl I know;
Good-bye Piccadilly, farewell
Leicester Square,
It’s a long, long way to Tipperary,
but my heart’s right there.

Paddy wrote a letter to his Irish
Molly O’,
Saying, „Should you not receive it,
write and let me know!
If I make mistakes in spelling,
Molly, dear,“ said he,
„Remember it’s the pen that’s bad,
don’t lay the blame on me.“

It’s a long way to Tipperary…

Molly wrote a neat reply to Irish
Paddy O’,
Saying, „Mike Maloney wants to
marry me, and so
Leave the Strand and Piccadilly,
or you’ll be to blame,
For love has fairly drove me silly,
hoping you’re the same.“

It’s a long way to Tipperary…

JE TO DÁLKA DO TIPPERARY
Do mocného Londýna přišel
jednou jeden Ir,
protože se tu ulice dláždí zlatem,
všichni tu byli veselí,
zpívali písničky o Piccadilly, Strand
a Leicester Square,
až se Paddy rozčílil a zakřičel na
ně:

„Je to dálka do Tipperary, je to
pěkný kus cesty,
je to dálka do Tipperary, k té
nejlíbeznější dívce, co znám,
Měj se, Piccadilly, sbohem,
Leicester Square,
je to dlouhá štreka k Tipperary, ale
právě tam jsem nechal srdce.“

Paddy své irské Molly napsal
dopis,
ve kterém stálo: „Odepiš mi, jestli
ti došel.
A jestli snad dělám chyby ve tvém
jménu, Molly,
pamatuj si, že špatné je pero, ne
já, mně vinu nedávej.“

„Je to dálka do Tipperary…“

Molly svému irskému Paddymu
odpověděla s grácií:
„Mike Maloney si mě chce vzít,
takže
koukej mazat ze Strandu
i Piccadilly, nebo prohloupíš,
protože já jsem láskou zmámená –
doufám, že ty také.“

„Je to dálka do Tipperary…“

Přidat komentář