A co dědci, mají si kde hrát? – ptalo se Chadimovo Extempore v proslulém rockovém pásmu. Zatímco mnohé ze současné, hlavně evropské jazzové avantgardy, směřuje somnambulní cestou k soudobé hudbě, dědci – někdejší jazzoví průkopníci – stále ještě umějí hrát jazz živelně, živočišně a odvázaně, mají prostou radost ze své muziky, mají v sobě ještě zakódováno, co jazz dělá jazzem. Jazzoví dědci mají na co navazovat, jejich hudba je vůči okorávání věkem odolnější. Bubeník Jack DeJohnette není jen muzikant jazzrocku, což mu podepsal Miles Davis za léta 1968–72. Jeho začátky jsou spojeny s freejazzovou avantgardou, hrál s Charlesem Lloydem, s Jackiem McLeanem. Jiná sféra jej zná jako citlivého bicistu Jarrettova tria s Peacockem. Název alba Made In Chicago je symbolický: v tomto městě se přednostně obracel černošský jazz ke svým kořenům, když začal být příliš pod evropským vlivem. Do Chicaga se stěhovaly hvězdy dixielandu, rodilo se zde moderní rhythm & blues, na počátku padesátých let avantgarda. V šedesátých letech zde vzniklo Sdružení na podporu tvůrčích muzikantu (AACM) a s ním jsou už spojeni v Art Ensemble of Chicago zde přítomní saxofonisté Henry Threadgill a Roscoe Mitchell, pianista Muhal Richard Abrams. Rodáky z Chicaga jsou rovněž Jack DeJohnette a benjamin kapely, basista a violoncellista Larry Gray.
CD je koncertním záznamem z roku 2013. Úvodní Mitchellova Chant je rozehrána nad minimalistickým podkladem, který rozruší klavírním sólem Abrams a s bicími a Grayovou basou stvoří ukázkovou freejazzovou triovou hru založenou na intuitivní kolektivní improvizaci. Po odmlčení klavíru dostanou slovo saxofony vytvářející pseudoetnický vícehlas upomínající na polyfonie dechových nástrojů ze střední Afriky. Chant vrcholí po sedmnácti minutách volnou improvizační extází všech hudebníků. Threadgill hraje na altsaxofon a basovou flétnu, Mitchell na saxofon sopraninový, sopránový a altový, na barokní flétnu a basovou zobcovou flétnu. Abramsovu baladu Jack 5 otvírá zvukově jemnocitné DeJohnettovo sólo k dialogu obou saxofonistů, v němž snadno rozpoznáte jaderné geny jazzu. Tato skladba je nádherná ve své drsnosti, je skvělé slyšet všechny ty rytmické i zvukové ohlasy na hudbu dávných černých předků, tak jako to uměli předestřít dvacátému století hudební géniové Ellington, Mingus, Coltrane, Coleman! Obecné připomenutí: free jazz vůbec nemusí znamenat zvukovou drastičnost, jeho jazyk je vhodný i pro skladby pomalé, baladické, třeba i melancholické, jakou je Mitchellovo This s dlouhými „barokními“ pasážemi s flétnami, Grayovým violoncellem a zvonivým klavírem. Že avantgardnímu jazzu sluší i hrátky s minimalismem nás opět přesvědčuje DeJohnette v Museum of Time ve spolupráci s Abramsovým klavírem – další zvukově křehká skladba alba. Téměř „staromilsky“ zní Threadgillova Leave Don’t Go Away s úpornou naléhavostí do duše pronikajícího sóla Abramse. Jazzovým dadaismem lze pak nazvat závěrečný přídavek – kolektivní improvizaci Ten Minutes – ta vskutku už může nezasvěceného posluchače vyděsit.
ECM/2HP, 2015, 77:40