Švýcarský pianista Jacques Demierre se představil pražskému publiku na 4. Free Jazz Festivalu na sklonku září 2009 v KC Kaštan v triu společně se svým krajanem, saxofonistou Ursem Leimgruberem a žijící legendou amerického kontrabasu Barrem Philipsem. O svém stylovém zařazení však říká: „Nevím, jestli hraji free jazz. Hraji svobodnou improvizaci, v níž jsou stopy všech hudebních stylů, s nimiž jsem pracoval. Jazz na mě měl silný vliv, ale stejně tak současná hudba, rock, world music nebo dokonce blues. Pro mě je důležitý daný okamžik, kdy se věci dějí, když máte možnost být přítomni v toku času. Nepracuji s hudebními styly, ale bezprostředně hledám, jak vytvořit zvuk, který by byl ve vnitřní struktuře probíhajícího času.“
Demierre se narodil v roce 1954 a sídlí v Ženevě. Jeho maminka účinkovala ve sboru a často zpívala i svému synkovi, takže jeho nejranější vzpomínky jsou na slova a zvuky v těsné blízkosti. Na konzervatoři studoval piano, elektroakustiku, harmonii, kontrapunkt a analýzu a na univerzitě muzikologii a sémiologii. Důležitou roli v jeho životě hrála také poezie a jeho první skladby byly zhudebněním poezie, ale to se později transformovalo do poněkud jiných rovin. Například v roce 1997 uspořádal koncert na počest francouzského básníka Guillevice (1907 – 1997), jehož záznam vyšel na CD Avec. Při vlastním vystoupení měl jednadvacet listů s jeho básněmi, které mu sloužily jako partitury. Ty byly nejdřív přečteny a potom dány k dispozici publiku, ale při vlastní hře už mělo slovo jenom piano. „Výběr úryvků mi byl diktován silným pocitem naléhavosti, extrémní intenzitou rytmického materiálu a ustavičným napětím významu mezi každým slovem, exaktností formální vyváženosti bez otupujícího se poetického gesta… Všechny tyhle elementy potvrzovaly a živily mou touhu po hudebním překladu.“ Demierre je přesvědčen, že jeho hudba je propojena ještě víc než s poezií s jazykem jako takovým, s faktem, že používáme zvuk, který nám vychází z úst ke komunikaci a použitím těchto zvuků budujeme svoji identitu a vztah ke světu a ostatním. V této oblasti mu pomohlo v bádání zejména dílo lingvisty Ferdinanda de Saussure, který se zaobíral dávnými i moderními indoevropskými jazyky. Metody znovuvypracování jazyka a jeho využití na pódiu pak od roku 1987 dále rozvíjel s performerem, historikem a překladatelem Vincentem Barrasem (ročník 1956). Jejich společné projekty jsou zachyceny na LP Au homard z roku 1987 a discích homard et autres piéces inquiétantes et capitales (2000) a gad gad vazo gadati (voicing through Saussure) (2004) a ve fi lmu Véronique Goël Voicing Through Saussure z roku 2009. Na těch najdeme ,anatomické‘ či ,organické‘ básně, které se vytvářejí přímo v těle, jež je současně výrobcem zvuku i původcem sémantického uspořádání. Vycházejí přitom jak z básnických, tak hudebních technik. Sám Demierre ostatně ke své tvorbě podotýká: „Pozvolna se mi tyto dvě různé věci – slova a hudba nebo text a hudba – začaly navzájem přibližovat. Text se stal hudbou a hudba i zvuky se staly textem.“ Experimenty na tomto poli zachycuje také 3CD se souhrnným názvem Piéces sur textes. První disk Save Our Ship obsahuje recitaci Christiana Kestena, kde se kromě hlásek pracuje výrazně i s vdechy a výdechy. Ke spolupráci na tomto projektu byla přizvána i klarinetistka Isabelle Duthoit (viz UNI 11/09), která měla k dispozici nahrávku a v reálném čase imitovala daný text a jeho interpretaci na svůj nástroj. Ve výsledku je tedy na disku 2 x 22 drobných útvarů, v nichž jednou slyšíme pouze hlas a podruhé pouze klarinet. 17 je sedmnáct textových partitur či slovních návodů, které jsou interpretovány saxofonistou Laurentem Estoppeyem a fl étnistkou Anne Gillot, přičemž oba mají k dispozici i další zvukové objekty. Přímo jsou vysloveny pouze číslice. Demierre s hudebníky partitury prodiskutoval a upozornil je, aby věnovali pozornost zejména rozložení slov na stránce a pracovali s tichem v čase. Při nahrávání samotném je však již nedirigoval. The Language Came First. The Country After. pro tři hlasy (Barras, Demierre a Anne Cardinaud) vychází z myšlenky, že pro budování identity je důležitější jazyk, než země, v níž žijeme, a je inspirováno Tolkienovým Silmarillionem. Některá slova zde pocházejí z elfštiny, jiná jsou vytvořena samotným Demierrem a celkový koncept je i určitou poctou americkému básníkovi Robertovi Laxovi, který závěr svého života strávil v dobrovolném exilu na řeckém ostrově Patmos, kde psal svou útržkovitou minimalistickou poezii. Tou je ovlivněn i Demierrův opus One Is Land sestávající z pouhých dvou rozsáhlých kompozic – hřmící bouřlivé Sea Smell a vyklidněné Land Smell.
Demierre je však ovlivněn i výtvarným uměním a sám je autorem řady zvukových instalací. Album Brainforest, pod nímž je podepsán spolu se svými stálými spolupracovníky – basistou Barrym Guyem a bubeníkem Lucasem Nigglim vzniklo na základě knihy obsahující výtvarné práce Gerdy Steiner a Jürga Lenzlingera a vskutku vyvolává bohaté obrazové imaginace. Je to dílo plné rozmáchlých gest i tajemných zákoutí duše.
Když si pustíte na počítači pomocí přehrávače iTunes CD lakonicky nazvané Deux pianos, které Demierre nahrál s francouzskou pianistkou Sylvie Curvoisier, objeví se vám v kolonce žánr blues, což vás možná zprvu zaskočí, ale ono na tom něco je. Pochopitelně žádné dvanáctky, ale ten feeling přetavený do komorní vážné hudby opravdu může vzdáleně evokovat náladu bluesových písní. K rockové hudbě se Demierre pravděpodobně nejblíže dostal na albu CHOCKSHUT, na nějž si power trio Hans Koch (saxofony, basklarinet), Martin Schütz (pětistrunné elektrické violoncello) a Fredy Studer (bicí, perkuse) přizvalo kromě našeho protagonisty ještě trombonistu Andrease Martiho a kytaristu metalových kadencí Stephana Wittwera. Opravdu svěží dílko s pořádným odpichem a přesto bohatě strukturovanými skladbami, kde má i Demierrova Oh! Divine Surprise své nezaměnitelné místo.
Isabelle Duthoit poznal Demierre, když ho pozvala na festival Fruits de Mhére a později ji přizval i do improvizační kapely Six, kterou vede společně s Ursem Leimgruberem a kde dále účinkují violistka Charlotte Hug, zpěvačka Dorothea Schürch a hráč na analogový syntezátor Thomas Lehn. Ta si sice na svůj nosič teprve čeká, ale v poslední době pod názvem Six Plus One experimentuje s využitím prostorového zvuku za pomoci Thierryho Simonota a Rudyho Deceliéra z ženevské zvukové laboratoře AMEG. Při těchto vystoupeních bývá publikum umístěno uprostřed a zvuk je obohacován pomocí „orchestru reproduktorů“ a různých přídavných elektronických zařízení. S Isabelle natočili také album Avenue plné krkolomných zvratů a lahodných pazvuků, kde Jacques nezřídka „týrá“ struny svého nástroje.
Ale navraťme se na závěr k triu Leimgruber-Demierre-Philips. To vzniklo v roce 1999 víceméně spontánně, protože všichni zúčastnění už se předtím na pódiu beztak potkali, tak proč ne v této konstelaci. Rozhodli se hrát kompletní improvizaci, nikdy nezkouší, nikdy spolu o muzice či metodě hraní nemluví a produkují čistě hudbu okamžiku. V praxi to ale zní jako dokonalá souhra, je zde cítit nesmírné porozumění, lehkost i smysl pro hraní si a žonglování s nápady. A jejich vzájemnost pochopitelně zraje jako víno, což dokazuje i zatím poslední opus Albeit, kde jsou názvy jednotlivých skladeb vtipnými anagramy titulu.
A co na nás chystá Jacques v budoucnosti? Například propojení spinetu s počítačem.
Diskografie (výběr):
Hans Koch, Martin Schutz, Fredy Studer, JD, Andreas Marti + Stephan Wittwer: CHOCKSHUT (Intakt 1991, 1994)
Avec (Plainspare 1997)
Homard et autres piéces inquiétantes et capitales (STV/ASM 1987 – 2000)
Sylvie Curvoisier + JD: Deux pianos (Intakt 1999, 2000)
Urs Leimgruber, JD + Barre Philips: Wing Vane (Victo 2001)
Vincent Barras + JD: gad gad vazo gadati (voicing through Saussure) (éditions héros limite 2002, 2003, 2008)
Urs Leimgruber, JD + Barre Philips: ldp – cologne (Psi 2003, 2005)
JD, Barry Guy + Lucas Niggli: Brainforest (Intakt 2004, 2005)
JD + Isabelle Duthoit: Avenue (Unit 2004, 2008)
One Is Land (Creative Sources 2008)
Urs Leimgruber, JD + Barre Philips: Albeit (Jazzwerkstatt 2009)
Piéces sur textes (Save Our Ship, The Language Came First. The Country After. , 17) (éditions héros limite 2009)
Poznámka: Ukázky z tvorby Jacqua Demierra si můžete poslechnout v rámci pořadu Svět jiné hudby na stanici Vltava 13. a 20. Února ve 23:15.