Jacques Kuba Séguin With Quatuor Bozzini: Litania Projekt

Kanadský trumpetista a jazzový skladatel polského původu Jacques Kuba Séguin (narozený roku 1977 v Montrealu) snuje svůj Litania Projekt už delší dobu se členy svého kvarteta, kontrabasistou Frédéricem Alariem a pianistou Jonathanem Cayerem a nově i s bubeníkem Jimem Doxasem; počet z dosavadního víceméně koncertního snažení vydal nyní na albu u slovenské Hevhetie a je obohacené spoluprací s montrealským klasickým Quatuorem Bozzini. Tato (zdánlivá mes)aliance je čitelná už ve čtyřvěté suitě Étude des Lueurs, zabírající polovinu kompaktu. Etudovost je pro rozlétavost různorodých hnutí příznačná, stejně jako prostřídávání samostatných a společných peripetií; v tomto smyslu můžeme hovořit o symfonizující dimenzi s jazzovou podestou. Celku vévodí povlovná trubka, která vše prochvívá, jemnocitně a zároveň hlubokomyslně projišťuje i vévodivě zajišťuje, je však  místy naléhavá, pádná a řízná. Klavír je třepetavě žadonivý, aniž přehání rozpínavost, naproti tomu bicí jsou chvílemi až naddimenzované, dusně dusavé a propulzovávají dějovost, zatímco basa oslní svou houževnatostí, děj pojišťuje, občas zarozvážní a oktrojuje si roli vypravěčky. Spolubytování obou těles je nesvárlivé; i když Bozziniovci čas od času (zejména ve druhé a třetí části) odhalí výsostně svou tvář, jejich smyčce se odzamykávají, vyplétají a zaplétají, pošvitořují si i se rozdmýchávají do kurážnější rozlehlosti, Séguinovo kvarteto si podrží vehemenci , zvýrazněnou polosólovými výkony všech hráčů. Právě ty jejich výkony bych nadřadil kompozicím, kolísajícím mezi tradiční závislostí, neoklasičností, hardbopovostí a moderní evropskou senzibilitou. Tak tomu je i v dalších číslech alba, ať jde o skladbu Henryka Warse, v níž se hráči  swingově propasírovávají k taneční houpavosti a obluzují pohrávanostními rify za souladné nevzrušenosti smyčců, nebo zbývající kompozice Séguina. V té následující nabídne romanticky roztěkané tango s příměsí odvažované vášnivosti přesně v takové míře, jakou obvyklý posluchač vyžaduje. Závěr nicméně korunuje dílo. Krajobraz, věnovaný výtečnému polskému jazzmanovi Januszi Muniakovi (těsně před nahráním alba zemřelému), je skutečně jímavá i dychtivá, důvěrná a věrohodná záležitost, harmonizující zahltivě vznosnou i bloumavou trubku s rozjímavě odvažovaným klavírem, dopovaným podotýkavou basou a poklopně rytmizujícími bicími – až do rozevlátého intimissima. Je to album, s nímž si může rozumět snad každý.

Hevhetia, 2016, 49:42

Přidat komentář