Po své předchozí, neméně kontroverzní knize zcela nově a převratně interpretující historii blues, Escaping the Delta: Robert Johnson and the Invention of the Blues, přichází brilantní americký muzikolog a hudebník Elijah Wald s další pozoruhodnou prací. Jak její poněkud ,rouhačsky‘ znějící název How the Beatles Destroyed Rock’n’Roll (Oxford Univ. Press, 2009, 336 s., $24.95) již sám naznačuje, autor odmítá dosavadní vžitá pojetí a interpretace historie populární hudby. Kniha se přitom nesoustřeďuje na rozbor hudebně populárních žánrů jako takových, a to od ragtimu, přes mainstreamový jazz a swing až po rock a disco, ale historický vývoj jednotlivých stylů pop music 20. století sleduje optikou vyvíjejícího se vkusu a preferencí dobového publika, měnících se společenských trendů a rozvoje technologií – včetně inherentní role gramofonových desek, rozhlasu, jukeboxu či televize. Chytrým a čtivým stylem přitom předkládá originální a často provokující zjištění a myšlenky. Podle něj nebyla swingová horečka 30. a 40. let klimaxem americké taneční hudby, ale naopak, vyhnala tancechtivou mládež z parketu a přispěla k zániku kvetoucího byznysu tančíren. Byly to ženy a dívky, které tvořily téměř ve všech případech rozhodující segment konzumentů populární hudby a jejich měnící se vkus do značné míry určoval příští vývoj historie žánru. Dobové desky jsou jen chabým indikátorem toho, co hudebníci téměř za každé éry skutečně hráli a před nástupem 60. let byly obecně považovány za něco, co muzikantům ve skutečnosti ubližovalo. Třebaže vývoj pop music vždy poháněl dopředu hlavně vkus dívčího publika, autoři všech knih o historii této hudby odjakživa byli a jsou převážně muži, a to většinou takoví, kteří hlavně sbírají desky, sami tancovat nechodí a běžnou pop music považují za šunt. A jak to bylo s těmi Beatles v názvu knihy, kteří měli zničit rock’n’roll? V roce 1964 časopis Billboard přestal (na pouhý rok) publikovat separátně hitparády popu a rhythm and blues, neboť bílí i černí interpreti, jejich repertoár i publikum, byli více méně na stejné lodi. Pak přišli Beatles. Zpočátku ještě zapadali do celkového kánonu běžné pop music, neboť čerpali jak od Carla Perkinse, tak Little Richarda. Ale s tím, jak se začali umělecky vyvíjet, jejich hudba šla zahrát už jenom ve studiu a oni opustili onen rytmický, taneční element, jenž byl základním pilířem rock’n’rollu. Jejich úspěch začali napodobovat další. Výsledkem byla největší hudební segregace 20. století, kdy se doposud společný, multirasový koncept pop music, platný od dob ragtimu až po rock’n’roll, poprvé rozdělil – na bělošský rock a černošský soul a jejich následné žánrové variace.
