10.000 Maniacs vydali po čtrnácti letech mlčení pěkné album Music From The Motion Picture. Žel, ač by si to zasloužili, velkou pozornost nepřitáhli. Spíš dopadli jako Erbenovo vodnické miminko. Nahrávka totiž zase vznikla bez „hlavičky“ fanoušky vzývané frontwoman Natalie Merchant. Tohle ctitelé neodpouštějí. Kapely, které přijdou o sólistu z dob, kdy se proslavily, mívají smůlu, i kdyby hrály jako Apollón. Nespravedlnost? Rozhodně téma na poněkud silvestrovské čtení.
Zatímco desky 10.000 Maniacs s Natalií Merchant za mikrofonem sbíraly v USA dvojnásobně platinové prodeje, hned první album s Mary Ramsey coby sólovou zpěvačkou Love Among The Ruins (1997) propadlo. Velmi zdrženlivě zněly i kritiky. Přitom Mary zpívá přinejmenším stejně přesvědčivě jako Natalie.
Jistě, chybí Nataliin písničkářský vklad, ale Merchant nebyla jedinou skladatelkou kapely. Autorský rukopis se příliš nezměnil. Spíše se vkrádá podezření, že se změnila ochota dřívějších příznivců věnovat dostatek vnímavosti něčemu, co už „bez Natálky prostě nemůže být ono“. Situace se opakuje i v případě Music From The Motion Picture (2013, navzdory názvu nejde o soundtrack, ale o řadovou desku), přestože kapela neztratila invenci. Nic nového pod rockovým sluncem, vždyť stín frontmana nedokázala překročit celá řada hvězdných jmen.
ČÍM SLAVNĚJŠÍ, TÍM HŮŘ
Samozřejmě platí, že čím úspěšnější skupina je, tím pečlivěji musí pro svoje ctitele udržovat status quo. Pár nejnápadnějších příkladů za všechny. The Doors měli uměleckou odvahu pokračovat i bez Jima Morrisona. Konec konců, platili za nadané skladatele a na některých zásadních hitech včetně Light My Fire (píseň napsal Robby Krieger a doaranžoval Ray Manzarek) se Morrison autorsky nepodílel, byť jeho básnickou genialitu nikdo nezpochybňuje. Jenže jakkoliv byly desky bez Morrisona Other Voices (1971) a Full Circle (1972) kvalitní a muzikantsky poctivé, chybělo jim zpěvákovo charisma a pozůstalé trio muselo zavřít krám. Při dílčím koncertním comebacku si „Manzarek and Krieger of The Doors“ dávali pozor, aby vybírali zpěváka nejen hlasově, ale i vizuálně podobného Morrisonovi.
Svět se zachoval nepěkně k Jasonovi Deanovi Bennisonovi, známějšímu pod pseudonymem J. D. Fortune. Napřed měl bývalý bezdomovecký imitátor Elvise štěstí, když si ho jako náhradu za zesnulého Michaela Hutchence vybali INXS. Pak s nimi natočil slušnou desku Switch (2005), jenže vděku posluchačů ani kritiků se nedočkal. Nebyl prostě Michael. Aspoň si užil, stejně jako další náhradník z let 2011 a 2012 Ciaran Gribbin, trochy slávy při vzpomínkových koncertech. Modelový příklad provázanosti s frontmanem představují protometaloví pionýři Black Sabbath. Jen opravdu věrné ctitele zajímalo, že kdokoliv přišel do sestavy po Ozzym, zpíval technicky mnohem lépe než vokalista z formativních let. Důstojný ohlas obhájil ještě tak Ronnie James Dio v době svého prvního působení ve skupině, kdy se Sabbath svezli na nové vlně britského heavy metalu. Nicméně osudem kapely se stávaly stále menší sály i nižší prodeje desek. I když k nim nastoupil v hardrockových kruzích tolik uznávaný pěvec jako Ian Gillan z Deep Purple. Teprve oba reuniony s Osbournem, z let 1997 a 1998 i současný, vrátily značku Black Sabbath na vyprodané stadiony – a alba, koncertní Reunion(1998) a studiové 13 (2013), do sféry platinových prodejních certifikátů.
I kdyby zněl Ozzyho zpěv sebevíc falešně, ke klasickému repertoáru patří jak barva hlasu, tak image madmana – šílence. Ostatně, umíte si představit třeba U2 bez Bona? A když se v polovině 80. let na smrt pohádali Jagger a Richards, spekulovalo se na chvíli dokonce, že Rolling Stones povolají za mikrofon Rogera Daltreyho z The Who. Dovedete si představit následné zmatení jazyků? Všechno je tu Babylon.
Své o fenoménu ksichtu vědí i skupiny domácí, namátkou Gaia Mesiah. S nástupem výborného, leč až příliš všestranného Viktora Dyka se radikální filozofie kapely stala pro někdejší příznivce nedůvěryhodnou. Konzistenci image pro fanoušky neohrožuje jen výměna frontmana. Muzikanti jsou si nebezpečí dobře vědomi. Proto, když i tací The Pixies vyrazili na turné, nikoliv náhodou povolali jako koncertní záskok (skvělou) Kim Shattuck z The Muffs, přestože na posledních nahrávkách basoval Simon Archer z The Fall. Myslíte, že zrovna Pixies nemají podobné ústupky zapotřebí? Houby, u Pixies přece musí hrát na baskytaru ženská. Nebo Smashing Pumpkins. Jasně, že i oni nutně potřebují najmout baskytaristku. Navíc správný sólový kytarista může být pouze asijského původu, a tak japonskou krev Jamese Ihy nahradila krev korejská Jeffa Schroedera. Zdá se nám to legrační? Není. Úspěch u nevyzpytatelného tvora jménem Publikum visí na tenoučkých vláknech.
REVIVAL SEBE SAMA?
Fanoušci i kritici (mnohdy podmnožina fanouškovské obce) často vnímají změny u svých oblíbenců jako ztrátu identity, byť jde třeba o rošádu umělecky rovnocennou či dokonce přínosnou. Kapelu poté začnou považovat za určitý revival sebe sama, přestože vytváří nový repertoár a pokračuje ve vývoji.
Často se ovšem bývalí členové k pustému napodobování zlaté éry sníží. Stačí vzít interpreta podobného někdejšímu frontmanovi a doufat, že se podaří párkrát otočit rundu. Nechci soudit předem, ale jak asi dopadne koncert, na kterém chtějí Yes odehrát tři klasická alba v podání Jona Davisona, který zpíval v americkém Yes tribute bandu Roundabout? Zvláště, když si baskytarista Chris Squire pochvaloval, že i to jméno je čirou náhodou podobné jako Jon Anderson (řečeno 16. srpna 2012 v deníku UT San Diego).
O to lépe, navzdory vší kritice, vlastně ustáli situaci Queen. Snadno mohli přijmout plagiátora Mercuryho a připravit dojatým divákům hezkou podívanou. Ale když už chtěli vyrazit na turné, přizvali raději osobnost Paula Rodgerse (Free či Bad Company), zpěváka, kterého samotný Freddie obdivoval, přestože se svojí bluesrockovou letorou ani hlasem do repertoáru Queen moc nehodil. Občas se podaří ztrátu zásadní figury ustát. Zvláště, pokud se frontmanů přetlačuje v jedné sestavě vícero, nebo jeli důležitější dílo než tváře. Pink Floyd bez Rogera Waterse sice nenatočili zrovna vrcholná díla, nicméně pozornost udrželi. Ať hrálo roli až příliš slavné jméno, než abychom při jeho zaslechnutí nezareagovali jako Pavlovův pes, nebo interpretovatelnost skladeb Pink Floyd ve smyslu podobném hudbě vážné.
V našich poměrech ustál Blue Effect vyhazov Vládi Mišíka i následné personální přestavby proto, že se pozornost upírala na kytaru Radima Hladíka. Stejně jako Jeff Beck Group dělal Jeff Beck a ne Rod Stewart.
A že i s náhradní hlavou lze bez problému přežít dokazují mimo jiné Ten Years After. Raději setrvali ve skromnějších poměrech s mladým náhradníkem Joem Goochem, než aby se hádali „s tím neurotikem“ (o mrtvých jen dobře) Alvinem Lee, ačkoliv by se býval do sestavy rád vrátil. Jenže pokud chce skupina vydělávat a nemá skromnost i štěstí „Aftrů“, často nezbývá než svéhlavou… ehm, hlavičku uprosit a zase si ji nasadit. Pokud taková možnost existuje, mrtvého frontmana zatím nelze klonovat. Zatím. Pak už stačí co nejhlasitěji vykřikovat slova reunion a comeback, ať už jde o rozhodnutí skutečně umělecky poctivé, nebo jen praktické z hlediska ekonomického. Úspěch se dostaví.