Jak v Kamerunu dupou do země a myslí přitom na sex

Pohřební hudba coby refl exe místa konání. Zatímco v Evropě během obřadu málem usnete a jakýkoliv projev vášnivosti se rovná vyhazovu z kostela, v kamerunském pralese se brutálně dupe do země a tělo přitom kmitá v 6/8 tanečním rytmu, i na africké poměry dost rychlém. Taneční lamentace se jmenuje bikutsi (beat of earth) a má daleko univerzálnější charakter: jindy vyprovází válečníky do boje, novomanžele k oltáři nebo se promění v ženské pornografi cké písně.

Paul Simon bikutsi zařadil mezi The Rhythm of The Saints a kamerunská zpěvačka Sally Nyolo do něho propašovala pop, reggae, Puškina, Kelty i Lou Reeda. Co víme o Kamerunu, středoafrické zemi u Guinejského zálivu? Skoro nic, což znamená, že se tu nestřílí a přestože americký profesor David Wallechinsky kamerunského prezidenta Paula Biyaeho ještě donedávna řadil mezi nejprohnanější diktátory světa, panuje tu relativní klid a země ekonomicky prosperuje.

K pobřeží Kamerunu připluli v 16. století jako první Portugalci; nijak zvlášť je neuchvátilo, takže brzy zvedli kotvy. V paměti jim utkvěla hlavně řeka Wouri, oplývající množstvím sladkovodních krevet, takže ji neřekli jinak, než „rio dos camaroes“ – řeka krevet. Odtud název Kamerun.
Maturovat z jazyků byste tu asi nechtěli: přes dvě stě padesát dialektů, to už dá pořádně zabrat. Úzce s tím souvisí různorodost ojedinělé kamerunské hudby. Stovky regionálních stylů, stojících na výrazných rytmech přivedlo Západ k označení Kamerunu za Zemi nezkrotných hudebních tygrů. Excelentním vývozním artiklem jsou například baskytaristé: Richard Bona (Paul Simon, Herbie Hancock), Etienne Mbappe (Ray Charles) nebo Armand Sabal Lecco (Peter Gabriel, Jaco Pastorius, Herbie Hancock). Ambasadorem kamerunské hudby je nicméně ikonický saxofonista a zpěvák Manu Dibango, jehož hitová nahrávka Soul Makossa předznamenala už v 70. letech pozdější nástup afropopu, dobyla takřka celou planetu a Michaela Jacksona naučila, co je to pořádné funky.

Dávno před rokem 1960, kdy Kamerun získal nezávislost, pulsoval přístav Duala ghanským highlife, konžskou rumbou (soukouss), kubánskou salsou a v ulicích se hrál také výrazně rytmický vesnický styl ambasse bay. Kytarista a akordeonista Eboa Lotin pak všechno shrnul dohromady a pojmenoval podle dětské hry kossa. Do konce všechno dotáhli, to znamená, že nejprve roztančili Kamerun a následně Paříž, kytarista Misse Ngoh a samozřejmě Manu Dibango, s nesmrtelným refrénem „mamase mamasa mamakossa“. To už ale každý mluvil o makossa. A Kamerun rovnal se takřka pro každého automaticky makossa.

POKEC NA BALAFONY
Od Duala ne zas tak vzdálené hlavní město Yaounde také vřelo: v ohromném množství místních barů, jejichž jména nesla takřka výhradně ženská jména, to aby snad jediný chlap nezaváhal, si od poloviny 50. let minulého století přistěhovalci z okolních vesnic léčili frustrace chlastem a vzpomínkami. Exodus1_jak_v_kamerunu_1 národa Beti do velkoměsta souvisel s přesvědčením o nastalém blahobytu, zkrátka že tu bude lépe; přinejmenším pralesní lidé alespoň seženou práci nebo se jim podaří vydělat peníze otevřením dalšího baru. Rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat, protože takový příval lidí nebylo Yaounde schopné uživit. Bary – modlitebny plačících – se tak spontánně proměnily v jakási kulturní střediska, léčící šrámy na duši alespoň kontaktem s bikutsi, hudbou, na níž Beti vyrostli. Prosperující majitelé neváhali najímat profesionální muzikanty a ne existoval snad podnik, kde by nebylo slyšet balafon, ústřední nástroj stylu. Středoevropanům přijde asi hodně uhozené, že by se měli domlouvat skrze nástroje, třeba klavírem, ovšem v Africe představují nástroje nezastupitelné médium komunikace: traduje se, že když se v Kamerunu sejdou dva chlapi a je po ruce ba-lafon, slova ztrácejí smysl. A to, co nám přijde jako úžasná, rytmicky a melodicky proměnná hudba, je vlastně dialog těch dvou. K ,balafonnímu pokecu‘ tolika lidí by ale v Yaounde 50. let přišel vhod spíš fotbalový stadion, takže vznikl kompromis: tří – až pětičlenné skupiny (důležitý byl basový balafon) ,mluvily za všechny‘. Hrálo se sedm dní v týdnu, od rána do večera a zpočátku se zdálo být všechno v pořádku. Mateřská země naplňovala ovzduší barů a Beti získali pocit, že když už nic jiného, tak pralesní duchové zůstali na příjmu a oni mohli po libosti tancem domů vzkazovat, že tak špatně ještě není. Nic ale netrvá věčně: profesionální muzikanty začal kosit alkohol; hráli často pod obraz, dialogy přecházely v blábol. O nějakém posunu v technice, rozvíjení tradice bikutsi v městském prostředí a nových zadáních nemohla být řeč. Smrtelný úder akustickému balafonovému bikutsi zasadil taneční soukouss ze sousedního Zaire. Proplétající se dvě tři elektrické kytary, nekompromisní rytmus, tanečníky povzbuzující zpěváci a neskutečný drajv učinily ze soukoussu nakažlivou drogu, které okamžitě podlehla i mládež v Yaounde. Archaický zvuk balafonu (pokusy ho elektrifi kovat ztroskotaly) jí mohl být ukradený a nic na tom nezměnilo, že skupina Richard Band de Zoetele jich měla rovnou osm a patřila k hráčské elitě. Bikutsi tehdy začala zvonit hrana, obzvlášť, když Manu Dibango vyrukoval s makossa.

OTEC A KRÁLOVNA MATKA MODERNÍHO BIKUTSI A JEHO VYSLANCI
1_jak_v_kamerunu_2Možná by bylo všechno úplně jinak a rytmicky strhující bikutsi nemuselo mít nynější podobu, kdyby dnešní Rovníkovou Guineu Portugalci v 18. století nevyměnili se Španěly za území v Jižní Americe. Snad jediná africká země s úředně nařízenou španělštinou v 60. le tech disponovala kvalitními rozhlasovými stanicemi, běžně poslouchanými v Yaounde. Vyhrávali tu – koho by to překvapilo – andaluští fl amenkoví mistři, kteří doslova očarovali mladého kytaristu Messe Martina ze skupiny Los Camaroes, už tak poblázněného z konžského soukous. Smutek z ústupu balafonové bikutsi ho přivedl ke geniální myšlence: dřevěný xylofon nahradit kytarou. Zkrátka zvuk dřeva přetransformovat do kytarových strun a nabídnout bikutsi odrazový můstek k modernizaci.

Chvíli mu to trvalo, pak ho napadlo obalit kytarové struny bavlněnými provázky tlumící tón a v pickingu přidat na perkusivním důrazu. Funkce balafonu s harfou mvet převzala kytara a nejednoduchý, divoký rytmus rozšířená bubenická sekce.
Okamžitý ohlas vzbudila i další Martinova akce: aplikace pralesního repertoáru ekang a bikutsi na prostředí Yaounde. Sexuální narážky získaly daleko rafi novanější podtext a posluchači nadšeně reagovali také na Martinovy realistické texty, vnášející do tradičních záležitostí nové pojmy – nezaměstnanost, bordely a politiku. Hity Los Camaroes rádia v 70. letech nestíhala vysílat, přenosné tranzistoráky si lid vytrhávali z rukou a Messi Martinovi přiřkli čítankový titul Otec moderního bikutsi.

Nastalý šrumec zpovzdálí pozorovala Královna matka bikutsi, ctihodná zpěvačka Anne Marie Nzié. Na scéně působila od 40. let a přes krátké období, kdy se doprovázela na havajskou kytaru, zůstala věrná zpěvu písní bikutsi, s nimž prorazila i na mezinárodní scénu. V polovině 80. let, když jí táhlo na padesát, se rozhodla odejít na odpočinek. V roce 1996 se ovšem triumfálně vrátila, na koncertě v Yaounde se jí dostalo potlesku ve stoje a totéž ji potkalo o dva roky později na festivalu ve francouzském Angouleme. Nadšení provázelo rovněž její báječné album Beza Ba Dzo, na němž bikutsi naservírovala s příměsí blues a jazzu.

Éra Los Camaroes ale netrvala dlouho, populární makossa ovládla Kamerun a bikutsi se vrátilo do Yaounde. V roce 1982, s nástupem prezidenta Biya do úřadu ovšem nastal obrat. Vášnivý tanečník a milovník bikutsi – však pocházel z kmene Beti – dal své rodnéhudbě zelenou. Z Francie se tehdy také vrátil novinář a zpěvák Jean Marie Ahanda, cítící, že veřejností podceňovaný a často zesměšňovaný styl má v sobě dostatečný potenciál k modernizaci a zmírnění nadvlády makossa. Založil skupinu Les Tetes Brulées (Vypálené hlavy), jejíž kytarista Theodore Epéme, řečený Zanzibar, vyučený na konžské rumbě, přišel s dalším trikem: pod struny vkládal molitan z matrace a docílil tak jedinečného, 1_jak_v_kamerunu_3výrazně elektrizujícího, rockovějšího zvuku. S perkusivním, technicky bezkonkurenčním stylem ,balafonové kytary‘ zněli Les Tetes Brulées najednou vzrušivěji než cokoliv z uhlazené makossa. Není divu, že Kamerun okamžitě zpozorněl. Ahanda ale tehdy správně vytušil, že bez dokonalé jevištní image a prezentace v médiích by skupina o svůj náskok mohla brzy přijít; muzikanti se jak známo v Africe novotám přizpůsobují rychlostí blesku. Na vystoupení ve státní televizi CRTV se Vypálené hlavy proto dokonale připravily a lidé před obrazovkami židlemi zarůstali do podlah.

Podívaná v kombinaci s rockovým bikutsi způsobila v létě roku 1987 na kamerunské hudební scéně totální vřavu. Makossa šla doslova do výprodeje. Každý chtěl tančit na starověké rytmy z deštného pralesa. Podívaná do byla velká: všichni dohola, obličeje a těla pomalovaná bělobou z tradičních obřadů Beti, barevností překypující roztrhaná trika a o pár čísel větší kecky coby ironická narážka na ekonomickou situaci, třeskutou vážnost shazující černé brýle a na zádech batohy, naopak uctivou připomínku, že ani při těch nejdivočejších tancích ženy své děti neodkládají. V místním tisku pak napsali: „V kamerunské hudbě už nic neplatí. Jsme svědky nestydaté revoluce.

Ještě ten rok v roli národních hvězd, zničehonic hudebních ambasadorů, vyjeli Les Tetes do Francie a za stejného jásotu uvedli bikutsi na mezinárodní scénu. Pařížští novináři se mohli přetrhnout ve srovnáních, zvlášť když Kamerunci vyrukovali s albem Hot Head: „Afričtí George Clinton’s Parliament, vibrující černý kabaret, alternativa britského punku.“

Filmová režisérka Claire Denis, spolupracovnice Jima Jarmusche a Wima Wenderse, debutující zrovna s fi lmem Chocolat, příběhem z koloniálního Kamerunu, se kterým uspěla také v Cannes, o Les Tetes natočila dokument Man No Run, zachycující jejich evropský triumf. Mediální pozdvižení okolo ,divochů z deštného pralesa‘ gradovalo, přestože kytarista Zanzibar v roce 1989 spáchal sebevraždu. Les Tetes koncertovali v USA, Japonsku, na pár měsíců se vrátili domů, aby tu všechno obrátili vzhůru nohama a v letech 1990–1994 doprovodili kamerunskou reprezentaci na fotbalové mistrovství v Itálii a Spojených státech. Jakékoliv vítězství týmu pak fanoušci oslavovali v rytmu bikutsi.

Díru do světa učinilo bikutsi, když do kapely Paula Simona v období The Rhythm of The Saints nastoupil kamerunský kytarista Vincent Nguini: mezi tehdejší nejhranější Simonovy skladby patřila Vincentova Coast. Na albu se podíleli ovšem i další Kamerunci: rovněž výborní kytaristé Georges Seba s Martinem Atanganou, oba brzy polapení houslistou Jean -Lukem Pontym.

Po příjezdu do Paříže – v roce 1982 – se Sally Nyolo nestačila rozkoukat a stala se z ní sboristka Jacquese Higelina a Nicole Croisille. Pak postavila vlastní kapelu, se kterou v následující dekádě získala po městě i daleko za jeho hranicemi status koncertního zázraku. Neodolal mu ani Peter Gabriel, zvoucí Sally Nyolo na WOMAD. Tam pro změnu uhranula Marii Daulne, zakladatelce vokální skupiny Zap Mama. S ní prožila vrcholná léta 1993–1996 a natočila album Sabsylma (1994). Za v etonštině nazpívaný debut Tribe získala v roce 1997 cenu Radia France a pověst jednoho s nejslibnějších afrických pěveckých talentů, což stvrdila následující deskou Multiculti, prokazující navíc její cit pro moderní afropopovou fúzi. Úspěšné světové turné zakončila v prosinci 1998 společným triumfálním pařížským koncertem s Jacquesem Higelinem. Stále ji to ovšem táhlo domů, do Kamerunu a k bikutsi. V jeho rytmech se odehrávají alba Beti (2000) a Zaione (2002), částečně natáčená ve studiu v Yaounde, kde také uspořádala několik velkých koncertů. Na Zaione si přizvala francouzské zpěváky Nicolettu, Ninu Moratto, Muriel Moreno a Jean – Jacquesa Milteaua. V březnu 2005 překvapila účastí v mezinárodním obsazení jazzové opery Pouchkine amerického saxofonisty Davida Murraye. Životní příběh černošského pradědečka ruského velikána A. S. Puškina se Sally mimo jiné zpíval Bonga z Angoly nebo Ruska Helena Frolova. Hlas a skladby Sally Nyolo se také objevily ve fi lmech – nezapomenutelná je například účast na soundtracku Blue In The Face, volném pokračování kultovního snímku Smoke, kde si zazpíval také Lou Reed, John Lurie a David Byrne. Najdeme ji rovněž v řadách projektu Desert Rebel (Abdallah ag Oumbadougou, Daniel Jamet, Guizmo, Amazigh Kateb) a na vydařeném albu Les Perches du Nil bretaňského kytaristy Dan Ar Braze.Bikutsi je hudebním symbolem národa Beti a fundamentem současné kamerunské popmusic. Beti žijí v centrálním Kamerunu, v pralesích okolo města Yaounde a dál na jih, směrem k Rovníkové Guinei, a jejich obřadní kultura má dvě fáze: duchovní ekang, kdy vesničané skrze intenzivní hudbu hovoří k bohům podle ustálených pravidel, a „pozemskou“, týkající se každodenních problémů. Té se říká bikutsi a vládnou jí ženy: tančí, hrozivě dupou do země, sborově zpívají, místy až řvou, a přitom neváhají vytáhnout na světlo světa i ty nejbujnější sexuální fantazie. To k bikutsi zkrátka odjakživa patří – říct chlapům, jak by si ,to‘ představovaly. Samozřejmě nechybí pořádná dávka ironie. Na samém začátku, který si ale stejně nikdo nepamatuje, ženám stačily hlasy, nohy a bubny s chřastítky; rozjímavější ekang se ale brzy neobešla bez balafonu a podivuhodné starobylé harfy mvet, což bikutsi dodalo teprve tu pravou tranzovní šťávu. Výraznou proměnou prošlo bikutsi v 60. letech v Yaounde harfu mvet tehdy nahradila elektrická kytara.

BIKUTSI
Ze všech Kamerunců, co propadli bikutsi, to nejdál dotáhla křehká kráska Sally Nyolo z vesnice Eyen -Meyong na jihu země. Ze svého studia na posvátném kopci Mount Febe shlíží na Yaounde a může být1_jak_v_kamerunu_4 spokojená: když odtud ve třinácti letech s rodiči odjížděla, tiskla k sobě panenku spolu se strachem, co ji v Paříži, uprostřed nekonečného světa, čeká. Měla ráda hudbu, ale brala ji jako rozmar beze vší souvislosti. Dnes za ní slézají kopec muzikanti z okolí, kterým dává práci a po právu se jimi chlubí, zatímco oni nemohou pořád uvěřit tomu, že se o ně stará žena, co podle jejich názoru se svou slávou už dávno „zakotvila v nebi“.

Sally vlastně neudělala nic jiného než před ní Youssou N’Dour, Salif Keita nebo Oumou Sangare s reputací mezinárodní hvězdy, fi nančně zabezpečená, se vrátila domů splatit hudební dluhy tím, že pod svou ochranu bere nastupující generaci. V roli manažerky má pak před bílými producenty z minula, co pomohli jí, náskok: je dokonale obeznámená s místními poměry; matné napodobeniny Západu ji nezajímají, po zná rozdíly mezi hrou balafonu pro turisty z Yaounde a tím z džungle, vyprovázejícím duše mrtvých do ráje. Zní to divně, ale udržovat tradiční hudbu ,v chodu‘ není snadné ani v Africe, až tolik černý kontinent touží po civilizaci: „Lidé z města nemají zájem o starou akustickou hudbu. Není dost barů, kde byste mohli zaslechnout mvet nebo hlasy schopné rozezpívat noční vesnici. Něco takového považují ve městech málem za underground,“ říká Sally, ochotná přiznat, že úspěch alba Studio Cameroon nečekala ani ona. Dvanáct ,neznámých pučících géniů‘ nevytrhla z kontextu. Nechala je zahrát si po svém, pouze občas „něco přisolila nebo osladila, ale spíš se jen nevěřícně koukala.“

Na obalu čteme Sally Nyolo and Original Bands of Yaounde, ale to má své praktické důvody: často i lokálně neznámá jména Giscle Mbo Anji, Mama Andela, Bidjoi Sisters, Edmond Fils Nkoa nebo D’embazo Star de Nkometou by stejně nikomu nic neřekla. Skladbu od skladby je ovšem patrné, že Sally narazila na velmi bohatou žílu. Hypnotické bikutsi přijímá impulsy z pralesní neznámosti a evropské zkušenosti; něco značně starého, neposkvrněného promlouvá skrze prozíravou úctu a společný silný potenciál. Na dosud poslední nahrávce Sally Nyolo Mémoires du Monde se do silového pole bikutsi dostal také taneční styl salegy z Madagaskaru, odkud pochází kytarista Sylvain Marc. Mezi hosty najdeme i bývalou ,zap mama‘ Sylvii Nawasadio.

Estonsky a francouzsky zpívající Sally bikutsi vyhladila do lákavé elektroakustické podoby. Nezamešká přitom jedinou příležitost připomenout, že tahle rytmicky nepředvídatelná hudba, obratně absorbující evropské zkušenosti, pochází z kamerunského deštného pralesa.

Harfa mvet připomíná jednostěžník s lanovím na obě strany a třemi tykvemi místo trupu. Nedomyslitelně patří k pralesním národům: vedle Beti také Fangům, Ewondo nebo Bane. Uslyšíte ji v Kamerunu, Gabunu, rovníkové Africe a na severu Konga. Název mvet ale nesouvisí pouze s nástrojem – říká se tak dlouhým epickým příběhům, umožňujícím během vyprávění cestovat nazpět proti proudu času a tím odhalovat vlastní historii. Obsahují také spoustu oslavných ód na náčelníky a rad, jak naložit se životem na základě historických zkušeností. Harfa s vyprávěním náleží uctívaným hudebníkům, básníkům a kronikářům, procházejícím dlouholetou školou. Naskočí-li vám v tuhle chvíli západoafričtí grioté, jste doma. Vztahuje se na ně jedno kamerunské přísloví: „Ústa starců nevoní, ale oplývají moudrem.“

Přidat komentář