Dlouhých dvanáct let dělí novinku od minulého alba skupiny Kukulín (Silmarillion). Neznamená to však, že by houslista Jan Hrubý mezitím zahálel. Pokračoval ve spolupráci s Michalem Prokopem (v akustickém triu i ve velké kapele), natočil album zhudebněné poezie se zpěvačkou Marií Hoffman, koncertoval a nahrával s Vladimírem Mertou a občas také s Vladimírem Mišíkem. Zahrál si na velkém bluesovém festivalu v USA a stal se členem české rockové Supergroup. Také vyšel knižní rozhovor Housle tečka Hrubý, který s houslistou vedl autor tohoto článku. V knize Hrubý přiznává, že skupina Kukulín momentálně (tedy v roce 2013) „živoří“: „Když mi někdo zavolá a nabídne hraní, já kolegy obvolám a teprve zjišťuji, jestli vůbec máme čas. Jenže takhle to nejde, z toho se musíme vyhrabat.“ Prvním signálem onoho „vyhrabání“ bylo už na konci roku 2013 Hrubého 3CD Společné světy. Na něm se sice obešel téměř bez spoluhráčů – s výjimkou své dcery Andrey na flétny a irského harfeníka Seana Barryho – a navíc zde interpretoval především lidový repertoár, avšak šlo o první album po deseti letech, které vyšlo skutečně pod Hrubého jménem.
Sedmá deska Kukulína (jakkoli číslování Hrubého alba není jednoznačné) na projekt Společné světy navazuje účastí Barryho, který se vedle Hrubého, Rudy Hálka (akordeon) a Jana Koláře (hoboj, klávesy) stal čtvrtým členem skupiny, a to nejen jako hráč na keltskou harfu a whistle, ale také jako zpěvák. Druhým důležitým momentem, který do kapely a do Hrubého počínání vůbec přinesl novou krev, byla houslistova spolupráce se skupinou Garcia. S ní v roce 2010 nahrál makedonskou píseň Ančice Mori Dušice, která se nyní pod názvem Antice objevuje i na novém albu Kukulína. O tom, že jej vedle oblíbeného severozápadu po dlouhé době začal zajímat i Balkán, ostatně Hrubý hovoří i ve zmíněné knize. Třetím „nekukulínovským“ pramínkem, který symbolicky zavodňuje nové album, jsou Hrubého sólová alba z přelomu milénia Stará vlna a Cesty. Některé momenty z novinky, například Hodina tance, evokují právě tyto „barokní“ nahrávky spíše než starší alba celé kapely.
Důsledkem všech těchto vlivů a také dlouhého čekání není album 7 tak tematicky sevřené jako dodnes nepřekonané kolekce Středozem a Silmarillion. Ani neobsahuje tak jednoznačné hity jako například Černý ovce. „Sedmička“ je žánrově rozmáchlejší (od Balkánu přes irské a britské inspirace až po dynamicky zajímavou filmovou hudbu z Posledního Mohykána), členitější (kolik forem a nástrojů se objeví jen v třívěté suitě Jana Koláře Tenkrát na Balkáně; předpokládám však, že housle v první části evokují Bitvu o Karlův most jen náhodou), možná temnější (výrazné spodní tóny hostujícího violoncellisty Jaroslava Ondráčka).
Především však připomíná křižovatku. K albu vedou cestičky od různých starších projektů a stejně tak mohou další cesty vést směrem dál. Netroufám si odhadnout, po které z nich se houslista a jeho kapela vydají a které momenty aktuálního alba budou příště akcentovat.
Indies Happy Trails, 2015, 49:06