Na nebi pop hudby vychází neustále spousta hvězdiček, přiznám se však, že ne všechny rozeznám; buďto se přimknou k nějakému vzoru, anebo postrádají osobitost. Právě proto mě zaujalo album Cesta, které se vymyká jak z popu, ale i z takzvané lidovosti. Vokalistka Jana (Surovičová) ve spolupráci s tvůrci hudby Jarem (Kociánem – viz na Hevhetii kompakty Horizon( t) a Drakard) a Samuelem Hvozdíkem vytvořila totiž desatero skladeb v jednotné rovině, v níž počítá s hlasovým tajuplným gejšlením a s doprovodným minimálním nasazením přídavných nástrojů, což vytváří speciální atmosféru. Připomíná mi to pohádku, kde hrdinka má přijít „napůl oblečená a napůl svlečená“, tady „napůl zainteresovaná a napůl odtažitá“. Ještě než jsem si přečetl v bookletu vyjádření všech tří protagonistů, bylo mi při poslechu naprosto jasné, že Jana má v sobě „hluboce zakořeněnou přírodu Slovenska“ (což píše Jaro). Ovládá nenásilné, snad až virtuální folklórno, svá témata pojímá s pieninsky rozléhavou prožívaností a náhalností, zneklidňuje, sonduje, svěřuje se, dojímá, povzdychává i vybuzuje, je smuténková i nabízivá (nikoli podbízivá). Její protajemňovaný hlas splývá s náznačným klavírem i podškrtávajícími bicími a dokáže s nimi souputničit až do drásavé mučivosti, rozsudečně žalné i fičivě závětrné. Základ jejího vtíravého meditování (včetně zahouslení v první položce Cesty) není pouze podtrhován perkusemi, je vystřídán rosnou mezihrou metalofónu nebo „doslovakizován“ Hvozdíkovou flautou. Pozoruhodné je porovnání lidové písně Javora nerúbaj v původním baladickém znění a následného zpracování, povyšujícího její základ do efektně „počasového“, umně interpretovaného znění. Křehká i svěží hlasová křehkost, polozahalovaná, polosvěřovatelská, přivábí už prostým melodizováním, pokorným i holedbavým, když však se k ní připojí zahrávání s porytmizováním, působí skladba dojmem, jako by byla jemně vydlabávána ze dřeva (Letí žena nocou) nebo jako by nás znepokojovala zdánlivou pokojností (Requiem for nature). Že je někdy skladba protahována poněkud nadúměrně? To můžeme odpustit, protože album jako celek působí vstřícně – jako podvečerní siesta, jako osvěživý vánek, zaplašující rmuty.
Hevhetia, 2014, 51:03