Jana Kirschner: Moruša: biela

jana_kirschnerLeccos se dalo tušit už díky zdařilému albu Krajina rovina (2010), na kterém Jana Kirschner sympaticky vybočila z přímočarých poprockových lajn. Přesto deska Moruša: biela velmi příjemně překvapuje. Co snad kdy znělo na předchozích opusech slovenské zpěvačky konvenčně, byť Jana Kirschner si vždy zachovávala dobrý vkus, vzala voda. Místo ohlížení za angloamerickými písničkářskými vzory nastoupilo vnímavé zkoumání vlastních kořenů, bloumání v ohlasech melodiky slovanské, uherské, židovské i romské. Proč Moruša? Ony zvukové vzpomínky na dětství prý písničkářce symbolizuje právě moruše, která rostla na zahrádce její babičky.
Jako lingua franca přitom slouží muzikantům nejrůznějšího žánrového backgroundu i původu jazz, tedy „jazz v nejširším smyslu slova“. Proč také ne, vždyť existují důvěryhodné teorie, že do neworleanského kreolského gumba mohli kdysi přispět alespoň maličkou špetkou koření i přistěhovalci z východu Evropy, ale neodbočujme od tématu. Vlastně se Jana Kirschner vydala na trochu podobnou pouť jako další dáma se silnou zkušeností zahraničního odloučení, Marta Töpferová. Asi ne náhodou se Moruša protíná s Milokrajem Marty a Tomáše Lišky i personálně. Také se slovenskou písničkářkou nahrával virtuózní, původem moldavský hráč na cimbál Marcel Comendant. Ale když dvě dělají shodou okolností totéž, není to totéž. Společnou mají upřímnost, důvěryhodnost. Ale kde Marta zůstává něžná a pokorná, sází Jana Kirschner také na zemitost či temperamentní hubatost, byť umí i snivé nálady (Až príde večer). Navíc je žánrově ještě rozevlátější, klidně zapojí klezmerový klarinet vedle swingujícího vokálního kvarteta, častušku vedle klasicizujících smyčců, rafinovaný šanson vedle polkového kvapíku. A hlavně: ustojí to, aniž by vznikl nesourodý mišmaš. Ne, že by na nahrávce úplně chyběly zámořské písničkářské inspirace. Za blues Z jedného Martina, za „klopotnou“ výpovědí Divná (s určujícím akordeonem Borise Lenka) i dalšími momenty zlehka vykukuje třeba nervní sound Toma Waitse. Jenže takové ovlivnění patří k nejvítanějším.
Paradoxně má právě Moruša větší šanci zaujmout i zahraniční hudební fajnšmekry, než kdy skýtal ambiciózní, leč ve výsledku nevýjimečný anglický počin Shine (2007). Vždyť zvídaví posluchači nehledají věrnou nápodobu globálního zvuku, ale právě lokální neobvyklosti. Je úplně jedno, jestli to poradil Janě Kirschner britský producent, spoluautor písní a životní partner Eddie Stevens, nebo dospěla k současné tvorbě sama. Oba odvedli na albu výbornou práci, Stevens i jako citlivý hráč na klávesové nástroje.
To nejlepší nakonec. Moruša: biela má oddenek, pokračování, druhý díl či protipól Moruša: čierna. Jeho vydání se chystá na jaro 2014 a oproti převážně nástrojově dřevní, téměř akustické bílé moruši údajně půjde o počin električtější. Ale ať už přinese černá moruše jakékoliv plody, je jasné, že jsme svědky zásadního zlomu v kariéře. Jana Kirschner našla sama sebe. A když si ji bez předsudků najdete i vy, třebas patříte mezi zapřísáhlé alternativce, pravděpodobně nebudete litovat.
Slnko Records, 2013, 46:57

Přidat komentář