Jaroslav Šindler – kytarista poslední generace vyškolené Karlem Velebným

Jarda Šindler je nejpohodovější spoluhráč. Od let osmdesátých, kdy jsme spolu hráli k němým filmům a kdy vznikl můj kvartet, jsme spolu v jazzu, v improvizačních dílnách, a vůbec. Tento Kytarista nemá chybu. (Jiří Stivín, 17. 3. 2015)

TES_8032_1Údajný fakt, že se v Městci Králové narodil Otakar Přemysl II. ve třináctém století, vychází z pověsti. Naopak je zcela potvrzeno, že se v tomto městečku narodil výborný jazzový kytarista Jaroslav Šindler, a aby byla podržena sláva chvíle, v den státního svátku 28. října roku 1951.
O třicet let později se stal členem sexteta saxofonisty Štěpána Markoviče, které bylo pojmenováno po skladbě E.S.P. Waynea Shortera, titulním tématu alba Milese Davise z roku 1965. Roku 1981 bylo Markovičovo E.S.P. senzací 15. Slánských jazzových dnů. O rok později vzniklo během vojenské služby Zelené kvarteto, z něhož se v roce 1985 vylíhla skupina Naima, pro změnu pojmenovaná podle Coltraneovy slavné balady napsané v roce 1959 pro album Giant Steps. E.S.P. a Naima jsou zásadními generačními kapelami jazzu osmdesátých let u nás. Staly se vysloveně líhněmi osobností současného českého jazzu: v E.S.P. hráli vedle Markoviče a Šindlera například také trumpetista Julius Baroš, bubeník Michal Hejna, v začátcích basista Jaromír Honzák, v Zeleném kvartetu se sešli saxofonista František Kop, basista Jaromír Honzák, bubeník Martin Šulc, pianista Zdeněk Zdeněk, později se k Naimě přidal ještě houslista Martin Zbrožek.

VYBRANÁ DISKOGRAFIE
s E.S.P. Štěpána Markoviče: Bratislava Jazz Days ’82 (Opus, 1983), espresso (Panton, 1985)
s Michalem Hromkem: Folk–Baroque (Bonton, 1994)
s Františkem Uhlířem: Fantišek Uhlíř Team – featuring Claus Stötter (Edy’s Records, 1992)
s Jiřím Stivínem: Inspiration By Folklore (ARTA, 1991), Live at Agharta Jazz Club (ARTA, 1997) Abrahamoviny (Lotos, 1992), So What (ARTA, 2004), Odrazy a doteky, Jazz na Hradě (Multisonic, 2005), Jiří Stivín 65 – Jazz na Hradě (Multisonic, 2007),
s Irenou Budweiserovou: Blue Soul (1993), Hold On (2014)
s Martinem Brunnerem: Stará cesta (Agentura Brunner, 2011) On Stage / Live At The Jazz Goes To Town (Agentura Brunner, 2014)

Kudy vede cesta středoškolského studenta strojařiny a neškoleného muzikanta k jazzu v místě, jakým bylo tvoje rodné město?
S hudbou jsem začal někdy ve třetí nebo čtvrté třídě základní školy, a to hrou na akordeon. To mě záhy přestalo bavit a s hudbou jsem potom několik let nechtěl mít nic společného. Stavěl jsem modely letadel, jezdil na kole a moje zájmy byly ryze nehudební. Když pak přišla éra bigbítu, tak jsme, stejně jako mnozí hudebníci mé generace, začínali v těchto kapelách, kterých bylo v šedesátých letech všude, v každém městě i vesnici, hojně. Původně jsem jenom sólově zpíval a hrál na foukací harmoniku. Když se pak odstěhoval basák, tak jsem se naučil na baskytaru, ale časem mi hrát si jenom basovou linku nestačilo, a tak jsem se začal sám učit na kytaru. Postupně jsem si zahrál v několika místních kapelách od bigbítu až po velké taneční orchestry. V roce 1971 jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit na jazz do Reduty a na Strahov. Tam kapela SHQ pořádala mimo jiné koncerty jazzových učedníků, kde s nimi vystupoval Zdeněk Fišer. Tak jsem se dozvěděl, že existuje Lidová konzervatoř, kde se učí jazzová kytara.

Jak probíhalo přijímání na jazzové oddělení pražské Lidové konzervatoře? Jaká tam byla atmosféra?
Když jsem se šel zeptat na přijímací podmínky na sekretariát, tak mi sdělili, že přijímačky se dělají z klasické kytary a teprve ve vyšším ročníku je jazzová specializace. Tak jsem si koupil španělku, zakoupil noty, našel si profesora a začal jsem studovat klasickou kytaru. To bylo nějak na podzim a v lednu se dělaly zkoušky. Zhruba po čtyřech měsících studia klasické kytary jsem šel k přijímacím zkouškám. Ty jsem udělal, ale nevzali mě pro nedostatek místa, takže jsem se tam dostal až následující rok – to mně už bylo dvacet šest let. Když jsem přišel na první hodinu k Milanu Tesařovi a on se mě zeptal, co bych chtěl studovat, zopakoval jsem mu, co mně řekli na sekretariátu. Řekl něco jako: „Kdo ti řek’ takovou pitomost?“ a odvedl mě do třídy Viléma Matausche, který tam učil jazzovou kytaru. Vilém Matausch byl první, kdo mi poskytl větší množství jazzových nahrávek a not a seznámil mě také s Petrem Zvoníčkem, který mě pak po celá léta až dodnes zásobuje nahrávkami, což bylo hlavně za komunismu, kdy informací bylo pomálu, nedocenitelné.

„Vrchním“ pedagogem tam tehdy byl Karel Velebný – a budiž jeho jméno českými jazzmany trvale velebeno.
Ke Karlu Velebnému jsem, myslím, začal chodit na improvizaci až ve druhém nebo třetím ročníku a bylo to pro mě zjevení. Jeho přístup se naprosto odlišoval od všeho, co jsem na školách doposud poznal. Došlo mi, že když se chci dozvědět co nejvíc, musím se ho ptát. Ne, že nám bude něco vykládat a vnucovat. Postupně se u něj vytvořila parta hudebníků, kteří měli společný zájem – hrát jazz. Scházeli jsme se a hráli jsme u něj ve třídě každý den, ačkoliv jsme měli nárok jen na jednu hodinu improvizace týdně. Byli jsme myslím poslední generace, kterou Karel Velebný vychoval. Chodil tam v té době Franta Kop, Štěpán Markovič, Rudy Linka, Aleš Duša, Julius Baroš, Honza Buchar a další. Po hraní jsme šli věci probrat do hospody U Regenta, příští den ráno jsem šel do práce a odpoledne nanovo.

Velebného školní orchestr Veleband byl mimo jiné učilištěm formy, která se v jazzrockové generaci příliš nenosila – modelem doby byla komba s elektrickým zvukem.
Myslím, že jsme to tak nebrali. Byli jsme vděční za každou příležitost si někde zahrát a něco se naučit. Těch příležitostí, kde hrát, v té době bylo nesrovnatelně méně než dnes. A navíc bylo to s Karlem Velebným!

Tehdy, někdy v roce 1981, začal saxofonista Štěpán Markovič sestavovat z tvých spolužáků sexteto E.S.P., zkraje vystupující „po staru“ jen pod jménem kapelníka. Prý na vznik a stylové směřování měl podstatný vliv právě Karel Velebný? Měli jste vy, tehdejší třicátníci, už dost elektrického soundu?
Ono to bylo trochu jinak. Marek Skolil, syn Zuzany Velebné, měl konexe na festivalu ve Slaném a přišel za Štěpánem s tím, že vymyslel název E.S.P a že by se měla postavit kapela a zahrát na festivalu. Tak se k této příležitosti zformovala kapela, kde hrál kromě Štěpána Julius Baroš na trubku, Honza Buchar na piano, Mirek Honzák na kontrabas, Franta Hönig na bicí a já na kytaru. Aleš Duša na baskytaru a Michal Hejna na bicí do kapely nastoupili až potom. Ten zvuk kapely se vytvořil jaksi sám podle obsazení. Karel Velebný nám pomohl i tím, že nám dal příležitost zahrát si mimo jiné v klubu Parnas, kde dělal program. Myslím, že nám hlavně docela fandil.

Ten název E.S.P. je oficiální zkratkou pro extra sensual (také sensory) perception – mimosmyslové vnímání. Jsou schopnosti muzikantského „šestého“ smyslu pro jazzové improvizátory důležitější než formální znalosti hudební nauky? Dokonce existuje oprávněný názor, jestli dnešní jazzmani nejsou evropsky „přeškolení“.
Ono je to těžké takto posuzovat. Myslím, že v jazzu mají místo oba přístupy. Když je někdo opravdu geniální, tak se prosadí a cestu si najde. On je ten, který může být i tvůrcem těch budoucích pravidel. Nám ostatním asi nezbývá nic jiného, než se trochu něco naučit od mistrů.

Na podzim roku 1984 E.S.P. nahrálo LP Espresso sestavené odvážně pouze z vlastního repertoáru. Pamatuješ si ještě na své ranné opusy?
Na desce mám tři skladby – Hejna Latin, Fjordy a Na Vlachovce (s půvabně znějícím překladem do angličtiny Down the Vlachovka Pub, pozn. aut.). V té době jsme v E.S.P. psali Aleš Duša, Honza Buchar, Štěpán Markovič a já. Každý z nás v té době poslouchal už trochu jinou muziku a bylo to na těch skladbách znát.

Už tenkrát se o tobě psalo, že inspiračně čerpáš z latinsko-americké hudby – což u jazzového kytaristy nepřekvapuje. Jazzová historie zplodila celou stylovou škálu hry na kytaru, počínaje pověstnými swingaři v čele s Djangem Reinhardtem, Eddiem Langem nebo Eddiem Condonem, přes Charlieho Christiana, Tala Farlowa, Charlieho Byrda, až po ty nejslavnější spolutvůrce moderního jazzu – Jima Halla, Kennyho Burrela, Wese Montgomeryho či Granta Greena.
V té době jsem poslouchal hlavně hráče moderního jazzu. Z kytaristů to byl zvláště Jim Hall, Joe Pass, Wes Montgomery. Hodně jsme také poslouchali V.S.O.P., Milese Davise, Johna Coltranea, ale také nastupující kytaristy – Pata Methenyho, Johna Scofielda a Mikea Sterna.

Také jsem zaznamenal tvoji spolupráci s Janou Koubkovou, s níž jsi hrál i v Itálii, jak k tomu došlo?
S Janou jsem hrál šest let. Došlo k tomu tak, že na zmíněném festivalu ve Slaném, kde měla premiéru kapela E. S. P., byla i Jana, a po našem vystoupení za mnou přišla a nabídla mi spolupráci v duu. Později se k nám přidal ještě Richard Holický na konga, kterého pak vystřídal Imran Musa Zangi. S Janou jsme kromě Itálie hráli například i na Kubě s místním perkusionistou, který pamatoval ještě dobu, kdy tam jezdily americké jazzové hvězdy, se kterými on hrál. Bylo to velmi inspirující s ním hrát.

ENCYKLOPEDICKÉ DOVĚTKY:
Husička, Pavel: 1940–2010, výrazný trumpetista mnoha orchestrů a skupin moderního jazzu i swingu, mj. spolupracoval také s ASPM Jana Spáleného.
Jegorov, Evžen: 1937–1992, všestranný jazzový klarinetista a tenorsaxofonista, výrazná postava tuzemského moderního jazzu, mj. také herec a hudebník divadla Semafor.
SHQ: zásadní skupina českého moderního jazzu, založená 1961 Karlem Velebným a Janem Konopáskem, generačně obměňovaná po celý život kapelníka.
Švábenský, Luděk: 1944–2001, pianista moderního jazzu, mj. člen SHQ, Jazz Celula, orch. Karla Vlacha aj., lídr vlastních komb.
Tesař, Milan: nar. 1937, kytarista s bohatou diskografií, hudební pedagog na někdejších Lidových školách umění – Lidových konzervatořích, dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka.
Zvoníček, Petr: nar. 1946, jazzový publicista, dramaturg dokumentů České televize.
Vladimír Žižka: 1927–2009, přední bubeník be bopu a moderního swingu, dlouholetý člen orchestru Karla Vlacha, Jazzového orchestru československého rozhlasu aj.

Proberme stručně tvoje další spolupráce, například s basistou Františkem Uhlířem, se zpěvačkou Irenou Budweiserovou, s vlastním kvartetem, s X-Tetem. Samostatnou kapitolou je tvoje více než dvacetiletá spolupráce s Jiřím Stivínem. Kolik jsem toho vynechal?
S Františkem to byla výborná etapa. Hodně jsme po revoluci jezdili do zahraničí, psali vlastní věci, zkoušeli, a myslím, že nás to hodně bavilo. Je to zaznamenáno i na CD – František Uhlíř Team – featuring Claus Stötter, s trumpetistou severoněmeckého rozhlasového big bandu. S Irenou už to taky táhneme pěkných pár let. Nahráli jsme od roku 1993 sedm CD a spolupráce trvá doposud. S X-Tetem Víta Fialy jsem měl možnost se přiučit swingové hudbě s hráči, kteří byli o generaci nebo dvě starší a měli toho hodně nahráno – Láďa Žižka, Evžen Jegorov, Pavel Husička, Luděk Švábenský. Mimochodem s Evženem jsme měli krátkou dobu, až do jeho předčasné smrti, i kvarteto. Evžen také může za to, že učím. Jednou ke mně přišel a povídá: „Mám pro tebe super kšeft. Každý měsíc rohlíky a mlíko. Ostatní si musíš vydělat sám.“ Zapomněl jsi také na mou další několikaletou spolupráci s Petrou Ernyei, se kterou jsme natočili na přelomu let 2008 a 2009 cédéčko So Many Stars a stále koncertujeme. Ještě občas jezdíme s pořadem Spirituals se zpěvákem z Oklahomy Leem Andrewem Davisonem – je to také na CD Spirituals. S Vítem Fialou mladším i starším, s Ondrou Kabrnou a s Pavlem Razimem jsme nahráli standardy s Kainarovými texty na CD Básník jazzu, to zatím nevyšlo. S Jirkou Stivínem je to, jak říkáš, samostatná kapitola. Hrajeme spolu nepřetržitě od roku 1988, kdy jsme hráli jako předkapela před Chick Corea Electric Bandem v Praze v Paláci kultury. Od té doby se v kapele vystřídalo několik basistů a bubeníků. Jirka a já jsme zůstali. Občas hrajeme jen v duu. Zahráli jsme si spolu mimo jiné i na několika prestižních světových festivalech a scénách – například na Montreal Jazz festival, Ost-West apod.

Jak došlo k zápůjčce tvé kytary Marku Whitfieldovi při jeho prvnímu vystoupení u nás v Lucerna Music Baru roku 1997?
To bylo jednoduché. Volal mi Michal Hejna, že se Whitfieldovi při převozu kytary ulomil krk a že nemá na co hrát, tak jsem mu půjčil svoji kytaru Ibanez L5, stejný model, na který on také nahrál svá první CD.

Bydlíš v Praze v ulici nazvané Stará cesta. Tak jste nazvali také úvodní album dua s Martinem Brunnerem a na obalu se objevila i fotografie této uliční cedule. Souvisí název alba s repertoárovou ideou či generačním vnímání vás šedesátníků sebe sama?
Tu fotografii jsem před časem udělal a líbila se nám, tak jsme ji použili. Mimo jiné jsme u mě s Martinem zkoušeli, a tak to tak přišlo. Myslím, že jsme v tom nehledali nějaký hlubší podtext.

Vypadá to, že repertoár máte široký. Co vlastní tvorba, jejíž podíl je sice dobře slyšitelný, ale malý?
Doufám, že když teď Martin přestal dělat festival Jazz Goes to Town bude mít víc času a energie, tak spolu ještě něco vymyslíme. Jinak nás hraní spolu moc baví. Rádi bychom sice více vystupovali, ale je to čím dál složitější najít odbyt pro tak specifickou hudbu jako je naše duo.

Vaše duo pod etiketou Martinovy agentury vydalo už dvě výborné desky. Ta první je studiová, druhá je koncertním záznamem z vystoupení na 18. ročníku festivalu Jazz Goes To Town 2013 v Hradci Králové. Bude pokračování?
Uvidíme. Ta druhá deska vlastně vznikla náhodou, neplánovaně, když se nahrál ten zmiňovaný koncert v Hradci Králové. Martin pak přišel s nápadem to vydat. Je to záznam koncertu, tak jak proběhl se všemi ruchy a atmosférou, která tam byla.

Jak bys posuzoval různorodé spolupráce – může být jazzový kytarista díky svému improvizačnímu umu stylově univerzálním muzikantem? Nebo to rozostřuje jeho schopnost být originální v žánru, ve vlastní hudbě?
Mě baví hrát různorodou hudbu – hraji průběžně moderní jazz s Jirkou Stivínem, spirituály a vlastní věci s Irenou Budweiserovou, swingovou hudbu a latin s kvartetem Petry Ernyei, improvizovanou hudbu v duu s Martinem Brunnerem. Také rád hraju v příležitostně sestavovaných jazzových seskupeních a někdy sólo kytaru na vernisážích, například již dvakrát panu režiséru Bornovi. Co si přát víc?

Věnuješ se také pedagogické činnosti na dnešní pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde vyučuješ jazzovou kytaru a improvizaci. S jakými představami k tobě do třídy žáci přicházejí?
Je to různé. Někteří přicházejí velmi obeznámeni, někteří méně. Většinou ale všichni chtějí hrát jazz. K tvým žákům patřil také Libor Šmoldas. Pro jeho styl jeho dráhu pečlivě sleduji a nahrávky pořízené pro etiketu New Port Line, ať už s českým či českoamerickým obsazením rád poslouchám.
Nejenom Libor. Mojí třídou za ta léta prošlo více lidí, kteří se doposud velmi dobře uplatňují na naší jazzové scéně i mimo ní. Například Adam Tvrdý, Josef Štěpánek, Ondřej Škoch, Jaroslav Friedl, Viktor Jerman, Jakub Duša, Eva Holická, Vladimír Šrámek. Mám z nich radost. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Kromě toho a vlastní hudby máš také na svém autorském kontě učebnici Kytarová praktika, u níž obvykle na internetu narážím na sdělení nedostupné nebo rozebráno.

Na co ses v ní zaměřil?
Když už jsem nějakou dobu učil na Konzervatoři Jaroslav Ježka, tak mě nebavilo opakovaně žákům něco psát. Proto jsem udělal Kytarová praktika jako takovou osnovu svého přístupu k výuce jazzové kytary. Když to v Muzikusu vydali v nákladu asi pěti tisíc výtisků, myslel jsem, že to je na doživotí a ty říkáš, že je to rozebráno? Snad ještě v Muzikusu něco mají ve skladu! Jak je z názvu patrné jedná se o praktický pohled na jazzovou kytaru. Název je pak parafrází na Jazzová praktika Karla Velebného.

Napadá ti něco, co bys chtěl ještě říci, ať už k hudební problematice jazzu, k existenční, k vývoji žánru apod.?
V dnešní době je tady mnoho mladých výborných jazzových muzikantů, je tu možná i více míst, kde se jazz hraje, ale je myslím poměrně malý zájem zpopularizovat tento styl v médiích. Nějakým způsobem dostat ty hudebníky a hudbu do širšího povědomí. Myslím, že u nás není žádný stálý pořad v TV, který by seznamoval veřejnost s místními kapelami, muzikanty a jejich hudbou. Nějaký pořad typu Studio M, který se o to alespoň částečně snažil. Jazzové rádio, myslím, nestačí.

Přidat komentář