Jindra Holubec

Mystifikace už v názvu. Spousty novotvarů, speciálních škatulek na každém kroku, kde se někdo snaží o marnost tuhle hudbu jakkoliv popsat. Mnohá divoká přirovnání i zkusmá zařazení nemají daleko k zoufalosti a skoro vždy vycházejí z pozice vědomí pokusu o neuchopitelné, nepolapitelné a svým způsobem i naivní konání. Klasické novinářské klišé, že o muzice se nemá psát, že je mnohem lepší ji poslouchat, v tomto případě platí více než tuplovaně. „To nevymyslíš…“ konstatuje v podobných případech moudrost opilcova.
7_z_prizemiPod názvem jména Jindra Holubec se ve skutečnosti skrývá duo, ve kterém působí krom jeho nositele, potrhle působícího kytaristy a nervního zpěváka i jeho bratr Michal Holubec, obsluhující baskytaru. Výrazným zpěvem a dobře zaranžovanou souhrou obou nástrojů vydají za mnohé početnější kapely. Na scénu vyrazili v roce 2006 z drsného moravského severu, z jakési vísky nedaleko Bruntálu, kterou byste na mapě hledali tak dlouho, že je jednodušší to dopředu vzdát. Ryzí samorost Jindra, nezkažený tím, jak se co má ,správně‘ dělat, produkuje neobyčejně zajímavé, pestré a často i veselé kompozice. Humor v textech je pak výborným kořením. Místy vše působí sice trochu šíleně, ale je to jen celé obal. Moskytiéra před dotěrným hmyzem v podobě hledačů talentů a rádců, jak ,prorazit‘. Mimo region o sobě bratři poprvé dali vědět nejprve demonahrávkou Vrah a o něco později účastí na přehlídce Malá Alternativa. Když o tom tak přemýšlím, tak za celou historii spolky, které by okamžitě zaujaly, přesvědčily, přišly a zvítězily, spočítáte na prstech jedné ruky. Tady byla shoda poroty téměř okamžitá. Jenže ve skutečnosti to byl jen nevýznamný krůček na dlouhé cestě. Ta vede nejrůznějšími undergroundovými doupaty, pseudokluby ve sklepích, občas zpestřenými menšími přehlídkami a festiválky s osvícenou dramaturgií. Na Freemusic, kde mu přisoudili označení „industriální folkař“ o Jindrovi napsali: „Nemá managera a o smlouvě s OSA nechce slyšet. Tyhle věci nechává plynout, nezabývá se malichernostmi, hraje a žije. Po mámě z poloviny cikán, každým coulem bohém, nikoli však Bohem zapomenutý, naopak obdařený obrovským talentem a velkým srdcem. Přijede s bráchou za jízdenku na vlak – je-li na ni, a pokud není, o peníze se nehádá. Nad ránem na baru se rozpovídá o kulinářském umění a přizná, že „strašně rád žere a hulí“. Co jiní předstírají, Jindra má v sobě. Vedle skvělého muzikanta tu stojí i ryzí chlapík, ač pro hlavní proud (ve všech smyslech) zůstane těžko stravitelným podivínem.“ Těžko vymýšlet výstižnější charakteristiku.
Jindra svým zpěvem připomíná kabaret. Komolí výslovnost i přízvuky, chrlí ze sebe slova i přechází do naivitou dýchajících komentářů sebe sama. Občas dojde i na svéráznou obdobu scatu. Povyšuje hlasový projev na další nástroj – dělávala to Iva Bittová a trochu tím připomíná i Petra Vášu. Jeho styl hry na kytaru je excelentní. Zběsilý a technicky propracovaný zároveň, tu jazzový, tu funky, vždy s punkovou energií. „Z kopce zkřížení s Jamesem Brownem,“ komentuje sám vydavatel. Ano je to tak. Bratři Holubci okouzlili milovníka solitérů a bláznivých projektů Josefa Jindráka z distribuce a vydavatelství Polí 5, a on jim v letošním květnu vydal desku. A když je řečeno ,desku‘, je míněno ,desku‘. Ofi ciální debutové album Valerij Dubjanin totiž vychází v prvé řadě na kvalitním vinylu – a teprve po jeho vyjmutí objeví kupující i CD jako pouhý bonus. Výjimečná hudba si žádá výjimečné podání. (Recenzi najdete v rubrice Nos na nosiče).
Jindra Holubec rozhodně stojí za pozornost, hledáte li v hudbě něco opravdu čerstvého a progresivního. Nemá sice výstavní promofotky a profi l na Facebooku, ale jako důkaz toho, že hudba v krizi opravdu není, je to porce zcela dostatečná.

Foto archiv

Přidat komentář