Jiříkovo vidění

Nevzdát to a stále to zkoušet znovu a znovu…,“ tak by možná mohlo hypoteticky znít heslo seskupení Jiříkovo vidění (občas též George’s Vision), které už od roku 1996 brázdí domácí klubovou scénu. Soudě podle hudby, kterou produkuje, měl zmiňovaný Jiří ovšem spíš než vizi halucinogenní noční můru. Neradostné, temné skladby, které tak nemají na růžích ustláno, za to však maj9 rozhodně 9_jirikovo_1daleko k růžovým brýlím, šťastné současnosti a optimistickým zítřkům. Což v situaci, kdy jsem včera nalezl v jednom předním domácím hudebním časopise větu: „Nerozumíme mu, je na nás až příliš alternativní“ (týkala se mimochodem Mikoláše Chadimy) je vlastně vcelku pochopitelné, a svědčí to o zdravém a realistickém zhodnocení doby a stavu věci. Kariéra nepočká, po práci legraci a koho zajímají nějací depkaři s potřebou oslovovat?
Páteří kapely jsou bratři Krausové – baskytarista Jiří a zvukotvůrce Miloš, obsluhující groovebox – u jejichž společných experimentů a jamů vše začalo. Brzo se přidal kytarista Milan Jaroš a klávesistka Pafka a skupina začala fungovat i koncertně. Krom klubů se objevila na celé řadě festivalů a přehlídek, včetně třeba Rock For People v Českém Brodě, Boskovic, Rocku pro zelený tulipán, Babího léta v Bohnicích, DropIn, Lipnice, Magorova Vydří či Alternativy. Alba si – až na jednu výjimku v podobě skladby na u Black Pointu vydaném sampleru – vydávají sami, a princip do it yourself dotahují občasným pořádáním koncertů. Fungování však připomíná jakési vlny – v určitých intervalech se vynoří, převalují a pak zase na čas mizí. Sestavou prošlo v průběhu času několik dalších tváří (mj. spolupracovali i s DJem Hurvajzem a za bicími seděl několik let Jan Chaluš – dnes Strom stínu a MCH Band), a aktuálně sestavu krom základního tria doplňuje bubeník Emo a houslistka Michaela, řečená Mína.

9_jirikovo_2

Od samotného počátku je jasné, že ačkoliv se pohybují plus minus na undergroundové scéně, s klasickým českým plastikovským pojetím nemají mnoho společného (když už, pak budou spíše pochopitelní pro posluchače DG307). Výrazná účast elektronických rytmů i samplovaných zvuků a ruchů logicky navozuje inspirační spojení s EBM typu Front Line Assembly, ale i post punkovým obdobím The Cure na albu Pornography či gotickými Bauhaus. Temné plochy zkreslených kytar s melancholickými houslemi a ledově tepajícími elektronickými smyčkami, které ale podporují a zdůrazňují klasické bicí. Slovo ,nálada‘ tu hraje nemalou roli, ale všeobecně je cítit snaha posluchače zastavit a přimět ho soustředit se. „Jsou to vlastně jakési krátké filmy, a jejich pochopení může být u každého zcela jiné. Myslím, že na lidi doléhají pocity, které nemají jenom z poslechu naší hudby… Máme asi tendenci zmatkovat při zažívání nových pocitů… Jinými slovy nemusí být všechno humor za každou cenu,“ konstatuje o skladbách, k nimž je většinovým autorem zkratkovitých textů kytarista Mejla. Právě ono hledání, nesetrvávání na místě, přiznání vlastních slabostí včetně naprosté nechuti přijmout nějaké mediálně propagační a osvědčené principy kolegů, kteří sice fungují zcela v duchu showbusinessu a zároveň se jedním dechem hlásí k nezávislé scéně, jsou mi na nich sympatické.
Aktuálně už má skupina spoustu materiálu na nové album. Soudě podle formy na posledních koncertech a nové skladby umístěné na nedávno spuštěném profilu na MySpace, by mohlo opět znamenat zajímavý posun. Ale už jen to, že nežijí z minulosti a stále to zkoušejí zarputile se stavět k době čelem, je řadí k těm zajímavějším, kteří v téhle oblasti stojí za pozornost. Je dobré to nevzdávat.

Přidat komentář