Jsem tichý klaun

Saxofonista, klarinetista, skladatel a improvizátor PAVEL HRUBÝ byl v uplynulé dekádě nejvíce slyšet a vidět v kapele Limbo. Kapele většinou značně nevázané, ať máme na mysli její akustickou nebo elektrickou odnož, s principálem projevu lehce nervního – míněno v dobrém smyslu oněch přívlastků, tedy ve významu přesvědčivého tvůrčího náboje. Na prvním sólovém albu Between the Lines se ovšem Pavel představuje v rozpoložení, jaké bychom možná nečekali. Tedy pokud nevzpomeneme jeho křehčí, dojmem osobní hudební meditace působící muzikantské momenty, třeba v rámci improvizačního projektu Tellemarkk. Jakoby vystoupal z předpeklí (lat. limbus) na devátý obláček.
hruby
Původně jsi chtěl zachytit duo s Michalem Nejtkem, nakonec místo společné nahrávky vznikla sólová deska s řadou hostů. Proč myslíš, že na ni nastal správný čas právě teď?
S Michalem Nejtkem jsme vyhodnotili, že z časových a pracovních důvodů nestihneme společnou desku připravit a natočit. Chvíli jsem přemýšlel co dál a jednoduše si řekl, že je čas nahrát sólové album. Nastřádaná energie a zkušenost chtěla ven. A tak jako tak, Michal Nejtek se na desce objevil jako jeden z muzikantských partnerů. Rád bych ještě podotkl, že v osobě Michala Nejtka jsem před lety poznal skutečného přítele, velkého muzikanta a skladatele. Naším společným cílem při improvizování je kompozice v reálném čase. S Michalem Nejtkem je pro mě tato nelehká a dobrodružná hudební disciplína možná.

Co ses o sobě díky práci na albu dozvěděl?

Během nahrávání jsem pochopil, v čem spočívá moje muzikantská síla, co smysl nemá a kde jsou moje slabiny. Například jsem chtěl natočit jednu krásnou a dosti technicky náročnou kompozici od Javiera Girotta pro saxofon a cajon. S Milošem Dvořáčkem jsme nahráli několik verzí. V mém podání to znělo jako dobře zvládnutá etuda, ovšem chyběl správný feeling a jasný názor ve výrazu. Po téhle zkušenosti jsem si ujasnil, že nemá cenu někoho sebelépe kopírovat a že musím natočit novou hudbu, ve které se zřetelně projeví moje cítění. A pokud už nahraji převzaté skladby, tak originálně pojaté. Jinak šlo o velmi přínosnou zkušenost, co se týče komunikace se spoluhráči a producentem.

Většina skladeb je velmi jemná, tichá. Třeba v kontrastu s dravějším projevem tvojí kapely Limbo. Říkáš, že jde o intimní výpověď, považuješ se za tichého člověka?

Jsem tak nějak půl napůl. Zahloubaný a tichý, ale také klaun, rozverná bytost. Na albu Between the Lines jsem ve větší míře odhalil svoji skrytou „tichou“ přítomnost. Nebojím se přiznat, že jde o hlubší spirituální výpověď. Až později během natáčení desky jsem si uvědomoval, že je to také reakce na dnešní svět, který se zdá být příliš hlučný, uspěchaný, neurotický. Pochopil jsem, že se tento stav snažím přirozeně vyvažovat klidnými tempy a komorním zvukem.

Co je vlastně podle tebe skryto „between the lines“, „mezi řádky“, tvojí hudby?
Mohl bych vyjmenovat všechno možné i nemožné. Ale myslím, že je lepší ponechat posluchačům svobodu fantazie. Aby sami po svém chtěli tušit a cítit, co vše se v těch příbězích může skrývat.

Řadu skladeb jsi točil v duu. Miloš Dvořáček, František Kučera i Michal Nejtek s tebou hrají buď v akustickém, nebo elektrickém Limbu. Vybíral jsi především hráče, které dlouho znáš?
Spoluhráče jsem vybíral z různých důvodů. Mým přáním bylo nahrát novou hudbu s lidmi, kteří jsou nejen kreativní a výborní instrumentalisté, ale především partneři s přirozenou empatií v průběhu samotného tvůrčího procesu. Dalším důvodem bylo využití zvláštních hudebních nástrojů. Například v případě Miloše Dvořáčka trubicových zvonů, vyrobených ze speciálního druhu skla. Trumpetista František Kučera zase použil například bicí nástroj ghatam, používaný především v jihoindické karnátacké hudbě, a také velkou mořskou mušli. Ale v každém případě byly hlavními kritérii při výběru spoluhráčů přátelství a vzájemný respekt.

Běžně nespolupracuješ s Danem Šoltisem a Štěpánkou Balcarovou, i když na malé „federální“ scéně se pochopitelně každý potkává s každým. Co tě svedlo dohromady právě s nimi?

S Dankem Šoltisem jsme dlouholetí přátelé a máme leccos společného, včetně podobného smyslu pro humor. Dano je zcela výjimečný muzikant, bubeník minimálně evropského formátu. Dokáže spontánně a přitom dokonale reagovat na daný impuls, navíc sám posune hudbu správným směrem. Je velká radost s ním hrát. Štěpánku Balcarovou znám z Plzně, kde před lety začínala hrát na trubku u Františka Kučery. Pozoroval jsem její profesní růst, dozrála v opravdu celistvou hudební osobnost. Hráli jsme spolu v příležitostné formaci Glimmer Quintet. Během minulých let mě Štěpánka několikrát oslovila, abych na různé saxofony a klarinety nahrál její aranžmá vlastních i převzatých kompozic. Její aranžmá mě zaujala krásným a křehkým vedením hlasů a neotřelou harmonií. Věděl jsem, že se na ni můžu obrátit a v případě sólového alba se to hodilo. Nabídl jsem jí, aby zaranžovala na desku písně Petera Gabriela Don’t Give Up nebo Mercy Street. Štěpánka si zvolila Don’t Give Up. Řekl jsem jí, ať píseň přearanžuje pro dechové septeto a sólistu na saxofon a že má úplnou svobodu v uchopení aranžmá.

hruby2Proč zrovna Peter Gabriel a Don’t Give Up?
Píseň Don’t Give Up jsme vybrali společně s producentem Alešem Charvátem, vlastně to byl jeho nápad. Oba tu skladbu milujeme. V roce 1986 jsem si koupil jeden ze svých prvních vinylů, So od Petera Gabriela. Na albu je i píseň Don’t Give Up, duet Petera Gabriela s Kate Bush. Jde o osobní intimní výpověď, do které Gabriel promítá traumatické životní období, kdy bojoval s těžkými depresemi a pomýšlel na sebevraždu. Jeho manželka Jill vzpomíná, že v té době mu neustále říkala Don’t Give Up, Nevzdávej to. Ona byla inspirací pro píseň. Pro mě je to příběh lásky, těžkého psychického utrpení a silné vůle žít.

Úvodní motiv Roots (Kořeny) mi připomíná vedením tónu třeba improvizace arménských hráčů na duduk či meditativní hudbu, jaká se hraje na Blízkém Východě. Což je pochopitelně můj soukromý dojem. Na co jsi myslel ty?
Roots je opravdu zvláštní a intimní záležitost. V okamžiku nahrávání jsem se dokázal ponořit do minulých životů a míst, která jsem vlastně nikdy nenavštívil. Jde o mé předky z matčiny strany, dědu Václava Málka a babičku Marii Pokotilovu, kteří se narodili na Ukrajině. Tam někde jsou moje kořeny, na východ od nás. A z toho pravděpodobně plyne moje náklonnost k ruské či obecně slovanské hudbě a také k hudbě židovské. Už jako malý kluk jsem si na klarinet vymýšlel různé melodie a někdy se mi tam přirozeně vloudily nápěvy jako z nějaké ruské dumky či jidiš lamentu. Jde o těžko popsatelný stav krasosmutku nebo bezčasí. Později, při studiu na konzervatoři, když jsem se snažil pronikat do tajů improvizace, se z mého saxofonu často linuly různé orientální casino online módy a arabské stupnice, aniž bych je kdy studoval či vůbec v té době tušil jejich existenci. Ale tohle je jen určitá část mého bytí. Mám rád různou hudbu z celého světa. Hudba je pro mě universum.

Můžeš vypíchnout něco z onoho universa, čím ses při nahrávání zásadněji inspiroval? Nebo jsi prostě nechal muziku, ať plyne?
Zásadně jsem se nechal inspirovat spoluhráči a přáteli. Krásně mě inspiroval producent Alexej Charvát už „jen“ tím, že mi nabídl do budoucna tvořit v jeho studiu Svengali nová alba. Byli to lidé okolo mě, kteří se mnou vedli kreativní dialog. Pak už jsem nechal hudbu, ať plyne. V posledních asi třech letech jsem se také nechal volně inspirovat umělci jako Steve Lacy, Egberto Gismonti, Tomasz Stanko, Ornette Coleman, Vasilij Kandinskij, Joan Miró, Mark Rothko, Jackson Pollock, Mikuláš Medek, Oscar Wilde. Mojí hlavní inspirací je člověk.

Bavilo tě vrstvit playbackem nástroje v Evansově Las Vegas Tango? Nebo dáváš raději přednost komunikaci více hudebníků?
Věděl jsem, že tuhle skladbu chci pojmout přesně takto. Jinak a zvláštněji než ostatní cover verze. Las Vegas Tango je harmonicky skromné, má klidné tempo a tudíž nabízí dostatek prostoru pro experimentování. Originál této krásné kompozice je na albu The Individualism of Gil Evans. Když jsem slyšel tu desku poprvé, zcela mě uhranula. A trvá to dodnes. V originále je skladba aranžována v úžasném psychedelickém oparu a má krásně neurčitý puls, hýbe se sem tam a zároveň drží pohromadě.

Proč jsi použil na obal Saudkovu fotografii a co na žádost o poskytnutí práv říkal samotný fotograf?
Fotografie Jana Saudka nazvaná 120 km/h konvenovala mému vnímání současného světa, který je stále ve stresu a spěchu. Vlak je náš svět, který se někam řítí a mladík sedící na závoře je klidný, bezstarostný pozorovatel dění okolo sebe. S panem Saudkem, respektive s jeho ženou paní Pavlínou Saudkovou, jednal o poskytnutí práv na fotku producent a vydavatel Alexej Charvát. Pan Saudek slyšel hudbu, viděl grafický návrh obalu a práva poskytl bez problémů. Mám tu fotku rád, je jiná než ostatní. Je v ní příběh, život, barvy a zvláštní moment časoprostoru.

Brzké pokračování sólových projektů jsi v rozhovoru pro ČRo Jazz odmítl. Což mně osobně přijde jako škoda, zdá se, že ti sólová tvorba sedí. Co ty na to?

Možné je všechno, ale s pokračováním sólových projektů typu Between the Lines asi trochu počkám. Dám tomu určitý časový odstup. Jinak mě tento způsob tvorby opravdu velmi baví. Být sám zavřený ve studiu a v klidu a přítmí se ponořit do hudby. Někteří muzikanti milují pódium a jejich adrenalinem jsou diváci. Další jsou raději skryti ve studiích a tvoří v tichu. Patřím spíše do té druhé skupiny. Lépe se ve studiu soustředím a jsem schopen být tvořivější. Koncertovat mě tím pádem baví třeba v sakrálních prostorách, na menších divadelních scénách, v koncertních sálech, kde diváci respektují daný prostor a dají mi šanci hrát v relativním tichu. V klubech je to pro mě s druhem hudby, který rád dělám, docela náročné. Je tam permanentní hluk a nesoustředěnost a to mi moc nevyhovuje. Paradoxně v klubech vystupuji nejčastěji. Na pódia, která by mě inspirovala a dala mi šanci vydat ze sebe to nejlepší, se dostanu zřídka. Viděl jsem krásný dokument o fenomenálním klavíristovi Glennovi Gouldovi, který byl nejraději zavřený ve tmě ve studiu a tvořil v hlubokém soustředění. Přiznával, že nerad koncertuje. V mnohém je mi blízký. Jak přístupem k hudbě a jejím vnímáním, tak názory na umění jako takové. Ovšem jedno je jisté. Pokud mám vedle sebe spoluhráče, se kterými si rozumím lidsky i muzikantsky, tak pro mě není důležité, jestli jsem zrovna ve studiu nebo na pódiu před publikem.

foto Alexej Charvát

Přidat komentář