Německý operní skladatel Kurt Weill (1900– 1950) usazený od roku 1935 v USA, je řazen mezi nejvýznamnější skladatele 20. století. Jeho proslulost přežívá především v písňové tvorbě psané pro hudební scénické projevy různého typu. Německou jazzovou klavíristku Julii Hülsmannovou (1968) k jazzu přivedl učitel piána. V roce 1996 založila trio, v němž už hrál dnešní kontrabasista Marc Muellbauer. Předloni představila nahrávkou In Full View (ECM) současné kvarteto s Muellbauerem, trumpetistou Tomem Arthursem a bubeníkem Heinrichem Köbberlingem. A loni kvarteto rozšířila o vokál Thea Bleckmanna, když oprávněně usoudila, že jeho barva hlasu a přednes vytváří s Weillovými písněmi stejnovlnnou estetickou hodnotu. Je slyšitelné, jak Hülsmannové kvarteto hudbu předkládá v křehké podobě. Kořeny Weillových písní, ať už psaných jako solitérní dílka, nebo součást operních celků, vyrůstají z tradice ballad tune oper sedmnáctého století. Weillova a Brechtova Třígrošová opera je přímo inspirovaná Žebráckou operou (1728) německého varhaníka J. Ch. Pepusche a ústřední písní Mack The Knife (Mackie Messer) se album symbolicky otvírá. V podání kvarteta se změnila v táhlou baladu, melodii si musíte v duchu „stlačiti“, abyste ji identifikovali, postrádá burleskní náladu, je zcela nesouměřitelná se všemi známými podobami. Klavír si vystačí s pár tóny, Arthursova trubka táhle zpěv podkresluje. Příjemně zní instrumentální Alabama Song z opery Vzestup a pád města Mahagonny (1930), v níž Hülsmannová nezapře vliv pozdní lyriky Billa Evanse a Muellbauer zní jak Charlie Haden. Dalším pěkným kouskem bez vokálu je River Chanty v naléhavém gospelovém duchu, zpívaná trubkou Arthurse. Pro Weilla veršovali kvalitní američtí poetové – Your Technique napsala básnířka Ann Ronellová, This Is New Ira Gershwin, September Song a Little Tin God spisovatel, básník a žurnalista Maxwell Anderson, píseň Speak Slow je od Ogdena Nashe a Great Big Sky básníka Langstona Hughese. Hülsmannová si zhudebnila také tři texty další americké ikony poezie Walta Whitemana: A Clear Midnight, v níž sordinovaná trubka navozuje blízkovýchodní atmosféru, opravdu půlnočně nostalgické dueto trubky a vokálu v závěru. Trubka rozezpívá i melodickou A Noisless Spider a Beat! Beat! Drums je hudebně rytmicky „nejdivočejší“ skladba, Muellbauer v úvodu doslova „drhne“ struny smyčcem. Arthurs ulítává do stratosféry, rytmus je zřetelně funkový, část skladby patří duelu trubky s vokální improvizací. Monkovou připomíná nálada a opakovaná vokální fráze pod zpěvem Bleckmanna v Little Tin God. V průběhu skladby se stále vracejí dva tóny klavíru, z nichž jeden je „rozvrzaný“, na konci si Arthurs i Hülsmannová dopřejí krátkou freejazzovou pasáž. Závěrečná Great Big Sky je dalším melodickým klenotem Weillovy písňové tvorby, která se záslužně usazuje v novém století. Z pohledu souvislostí lze hudbu kvarteta propojit s bělošským proudem cool jazzu padesátých let, ovšem v podání modernosti příslušející dnešku.
ECM/2HP, 2015, 68:06