S původními Staff Benda Bilili je zřejmě ámen, nahradit by je ale mohl bofenia rock Jean-Pierra Bokondjiho: skoro ten samý rytmický kvapík dorostlý v inkubátoru konžské metropole Kinshasy.
Co vedle bizarní ruské uniformy bezmála padesátiletého Jean-Pierra ještě zdobí? Trpělivost, zarputilost a nemalé sebevědomí: jméno Jupiter přece patří bohu nejvyššímu.
Žádost o alespoň přibližné zařazení bofenia rocku lze pochopit, ale pokud shlédnete dokumentární film Jupiter’s Dance – úplně stačí ukázky –, otázka přestane dávat smysl. Vidíme v něm, jak snad na každém rohu Kinshasy hraje nějaká kapela docela odlišnou hudbu: tradiční nebo nejvíc se k ní blížící styly, doprovázející třeba populární boxerské zápasy, soukous, konžskou rumbu, afrobeat, funky, hip hop, reggae. Už chápete, proč se „nejšílenějšímu městu v Africe“ říká Music City?
Oporu najdete nejen u slavných vozíčkářů, vzpomeňte si na Kasai Allstars nebo Konono No.1: naprosté hudební unikáty s razítkem původu Kinshasa.
Jupiter’s Dance natočili v roce 2005 francouzští dokumentaristé Renaud Barret a Florent de la Tullaye. Za průvodce si vybrali vytáhlého Jupitera, samozvaného generála povstalců konžské hudby, živícího se dvě dekády hraním na ulici. Francouze zavedl do snad každého ghetta a tak tehdy objevili také Staff Benda Bilili.
„Město musíte poslouchat, není pro oči, ale pro uši. V každém domě žijí hudebníci. Někteří se vzdávají vlastní kultury, aby se vešli do evropského modelu. Osobně na to kašlu, skutečné bohatství leží tady,“ říká ve filmu Jupiter.
Na objevení si musel počkat dalších šest let, kdy do Kinshasy přijel natočit Damon Albarn projekt DRC Music – Kinshasa One Two. Jupitera i s kapelou Okwess International pak pozval do African Expressu, odkud se rovnou přesunuli na Womad. Teď nás zvou na tanec do hotelu Vesmír.
Obsahem Jupiterova kouzla jsou plně na ulici odžité a odposlouchané podněty od „čtyřset padesáti etnik s tisíci vlivů“, praxe pohřebního zpěváka a neobvyklá zkušenost: rané mládí strávil po boku otce diplomata v NDR, kde založil kapelu Die Neger, mix soukous, Deep Purple, černého funky a Rolling Stones. Důkaz internacionalismu vtěsnaného do Kinshasy poskytuje německy zpívaná výbušná skladba The World Is My Land.
Okwess International čítá přes deset muzikantů: fantastičtí kytaristé a dechaři, bubenická eskadra, virtuóz na drnkací skříňku likembé a výrazné podpory se obhroublému Jupiterovu hlasu dostává od zpěvačky Nelly Eliya Liyenge, vynášející Margaritu – varování před lehkými holkami – do výšin velkého hitu. Největší prostor pro sebe vokalistka ale urvala v rituální Nelly Interlude.
Jupiter nesahá po dosud nepoznané energické metě, pravdou ale je, že tak do krajnosti rozhicovaný rytmický vlak jsme už dlouho neslyšeli. V klidu do něho mohou nastoupit přísahači na afrobeat, funky rock a soul. V majestátní Djwende Talelaka, když zpívá o tom, že trpící chlap by neměl brečet, ale bojovat, totiž Jupiter připomíná konžského Jamese Browna.
Tshanga Tshungu, Congo nebo Yaka jsou uzemněny v tradičních stylech, vystavují na odiv obrovskou zásobárnu Konga i tvůrčí Jupiterovu zručnost s nimi nakládat v moderním kontextu – střetu jeho afrických a západních priorit. Generál dal proto na radu Damona Albarna a svěřil se do rukou možná nejpovolanějšímu producentskému týmu v tomto oboru: Marc Antoine Moreau a Laurent Ja s (Amadou &Mariam). Zanesením pouličních zvuků, sirén, křiku dětí a svolávání na Jupiterův koncert přes megafon navíc dvojice připomíná, jak důležitou roli sehrává v téhle hudební směsi Kinshasa.
Out Here Records, 2013, 43:14
