Libozvučné jméno. Síla hlasu a hlas síly. Charismatické dámy z Tábora, které si vystačí bez nástrojů, a přesto je tohle a` capella kvarteto skupinou v klasickém slova smyslu víc, než by se na první pohled mohlo zdát. 
Když se trochu zaposloucháte, musí vám být jasné, že tohle není nějaká občasná kratochvíle – to zaujetí, pečlivě a důkladně vystavěné skladby, ve kterých absence dalších nástrojů rozhodně nepůsobí jako nějaká z nouze ctnost, i otevřenost vůči snad veškerým myslitelným vlivům, napovídá mnohé. A k tomu nejdou tradiční cestou, nezpívají ani folklor ani jinou podobu world music, v jejich repertoáru nenajdete tradicionály, a jen těžko pro ně vymýšlet nějaké žánrové škatulky. Žádné spirituály a také žádné úpravy již známých písní – vše jen původní tvorba.
Jako většina zajímavých seskupení i Kačkala vznikla nikoliv cílevědomě a plánovaně za účelem slávy a kariéry, ale spíš náhodou. Poprvé se totiž objevily na Divadelní Sedmičce, přehlídce divadla a performance, a to jako záskok na poslední chvíli. Prvotní impuls dala Hilary Binder, jinak bubenice věhlasného alternativního dua Sabot, která seskupila další čtveřici: Kateřinu Kubešovou, Petru Podlahovou, Lexu Walsh a Stacey Rubin. Lexa v současnosti už do Evropy zajíždí jen jednou v roce a s Kačkalou tak absolvuje jako pátá jen evropská turné, Stacey se ztratila před několika lety úplně – dveře má prý ale kdykoliv otevřené. Novou posilou ve stálé sestavě je tak Eva Kubešová. Z mezinárodní podstaty vyplývá i to, že se zpívá jak anglicky, tak i česky – obvyklých povídaček o tom, že čeština není tak zpěvná a dobře frázovatelná, se tady nedočkáte.
Několik let se vynořovaly a zase mizely, odzpívaly vždy jen pár koncertů ročně (a to ještě většinou v zahraničí), letos se rozhodly to změnit. Frekvence vystoupení se zvýšila natolik, že v posledních měsících byly k vidění zhruba tak často, jako za několik posledních let dohromady, a na malé značce Silver Rocket jim vyšlo debutové album Vox (recenze je k nalezení v minulém čísle). Seznámení s nimi jeho prostřednictvím stojí za to. Není jen o kráse hlasu či sezpívaných vokálech. I ze studiové nahrávky je patrná syrovost a zdravé sebevědomí. Tyhle dámy už nejsou žádné postpubertální naivní holčičky, už o životě leccos vědí. Dovedou se přihlásit o místo na slunci i o svá práva, nestydí se za své slabosti i touhy. Dovedou si dupnout, rýpnout pod žebra i ironicky šlehnout. A stejně tak i se bezbranně pousmát s typickou ženskou nevinností. Netváří se jako něco, co nejsou.
Nicméně sluchový vjem je v tomto případě jen částečným poznáním. O co v tom všem jde, vám může dojít jedině ve spojitosti s vizuálním zážitkem. Kačkala má vedle vážných a poetických textů i charakteristický, většinou černý humor, ironii a sarkasmus. Jenomže na pódiu předvádí k tomu všemu i svébytnou show, cosi na způsob vokálně-dramatické performance. Provokativně potrhlé kostýmy z Divokého západu ani nenásilná a vtipná pódiová choreografie však nejsou zástupnými prvky, které by měly odvést pozornost od samotného zpěvu. Přirozeně ho doplňují, odbourávají bariéry mezi publikem a kapelou, roztávají případnou počáteční nedůvěřivost.
Zkuste si čtveřici Pretty Pink Pussy, Backdoor Bobbi, Saddlesore Sadie a Luscious Lucille někde odchytit. Stojí to za to.
