Kate McGarrigle: na nebi přibyl další anděl

Les, když si není ve větru jistý v nohách, vrávorá. Přesto do něho vstoupíte s bláhovou myšlenkou: nech mě projít. Stejně tak v životě. Když se Kate McGarrigle před třemi lety dozvěděla, že trpí vzácnou formou rakoviny, nevzdala to – založila fond na její výzkum a grandiózními koncerty pro něj sháněla peníze.
„Z kopce kráčí každý po svém,“ vysvětlovala lékařům, kteří ji zrazovali od jakéhokoliv vypětí. V prosinci v londýnské Royal Albert Hall, během posledního vystoupení svého života, Kate zazpívala novou píseň Proserpina s nevyhaslou jistotou a vřelostí; spokojeně usazená uprostřed hudební dynastie, která neodpouštěla jediné: blbou písničku. Pár týdnů na to – 18. ledna 2010 – ve třiašedesáti letech zemřela v rodinném kruhu.
S bývalým manželem Loudonem Wainwrightem III. vychovali dvě písničkářské osobnosti – Marthu a Rufuse Wainwrightovy a s o rok starší sestrou tvořily čtyřicet let duo Anna & Kate McGarrigle. Drahokam světového písničkářství, dvojici o ignoranci showbusinessu přesvědčených ženských, v Čechách takřka neznámých.
„Se slávou se to má u sester McGarriglových asi tak: nestojí o ni. Kariéra folkových hvězd u nich zůstává druhořadou záležitostí,“ napsal jsem na úvod jejich profi lu do UNI 1/2000. Až do samého konce se na tom nic nezměnilo. Nikdy neměly manažera a zůstávaly věrné lidem po svém boku. Dostat je na turné byl často velký problém – nerady opouštěly domov. Obdivovali je tak rozdílní lidé, jak jen mohou Elton John s Leonardem Cohenem a Meryl Streep být. Zahrát si s nimi přicházeli Laurie Anderson s Lou Reedem, Elvis Costello, Joan Baez, irští The Chieftains i Nick Cave (na oplátku mu nazpívaly sbory na album No More Shall We Part). O jejich písně stály hlavně ženy: Emmylou Harris, Linda Rondstadt, Maria Muldaur, Judy Collins nebo Anne Sofi e von Otter. A když v produkci Joea Boyda, který před nimi pracoval s Dylanem a Nickem Drakem, vydaly pouze pod svými jmény debutové album, označil je dobový tisk za událost roku 1976 a v magazínu Rolling Stone napsali, že od desky Tapestry Carole King nebylo slyšet tak neposkvrněně intimní hlasy.
Kate s Anne natáčely alba, která se z ruky nedávají a návštěvám nepouštějí. Ani k ránu. Bylo hezké být na ně sám, než komukoliv vysvětlovat jejich pastorální domácí atmosféru, poklid venkova, doprovázený folkrockovou hudbou, jež se zastavila v čase. Politiku z ní vytěsnily, trable i v těch nejtěžších chvílích zašifrovaly do básnictví a příběhů jiných nebo zvířat. Ztrátu přítele nechaly například popsat malým tuleněm z Aljašky, jehož kamarádka odjela pracovat do cirkusu: „Všechny starosti a bolest přestávají mít smysl, když vám odejde balancovat s míčem na konci nosu.“ Kate doháněly strastiplnosti víc než Anne a snad všechny souvisely s americkým písničkářem Loudonem Wainwrightem III. Potkali se na začátku 70. let a vzali, když Kate přišla do jiného stavu. Měsíc po svatbě potratila. Loudon, v té době údajný ,nový Dylan‘, solidně chlastal a honil sukně; s Kate se od samého začátku hádali, prý ji také mlátil. Nějak to ale vždycky ustáli a postupně se jim narodili syn Rufus (73) a v roce 1976, kdy se Kate s Loudonem rozvedli, dcera Martha, věnující otci v dospělosti drsné vyznání Bloody Motherfucking Asshole.
Kate se také zprvu těžce srovnávala s Rufusovou homosexualitou, děsil ji drogovými excesy, bála se, že mezi nimi roste zeď, že až příliš dorůstá do otcovy nezvladatelnosti. Urovnalo se to: „Rozdíl mezi synem a manželem spočívá v tom, že když s Rufusem nesouhlasím, dupnu si a vím, že se se mnou nemůže rozvést.“ Celý život Kate (46) s Anne (45) prožily v malé podhorské vesnici Saint-Sauveur-des-Monts nedaleko Montrealu ve frankofonní provincii Quebec. Narodily se irsko- francouzskému páru katolíků Gaby a Frankovi McGarriglovým. Na klavír je učily jeptišky z místního kláštera a hudbě semknutost rodinných shromáždění. „Doma zněla pořád nějaká hudba, hodně se zpívalo. Od první chvíle, co si vůbec něco pamatuji, otec seděl u piana a hrál. Dům byl plný hudebních nástrojů a už v deseti jsme uměly na všechny hrát,“ vzpomínala Kate. Po manželově smrti převzala otěže rodinného muzicírování, z jehož povznášející sounáležitosti sestry nepřestaly nikdy těžit, matka Gaby. „Každý víkend jsme ji museli společně zahrát a zazpívat. Dnes to vnímám jako výcvikový tábor pro budoucí hvězdy,“ svěřil se Rufus a předloni v newyorské Carnegie Hall, kde se na pódiu sešla celá rodina, publikum přivítal slovy: „Vítejte v našem obýváku.“ Cokoliv si pod tím dokážete představit, uslyšíte na posledním albu McGarrigle Christmas Hour (2005), kde se ke Kate a Anne, jejich sestře Jane a všem dětem (Anne má Lily a Sylvina) připojili Emmylou Harris, Beth Orton či Teddy Thompson.
Na devíti předešlých albech střídaly Kate s Anne francouzštinu s angličtinou. Klavír s akordeonem, ukulele s houslemi, obnažené hlasy s klenutými sbory, střídmý doprovod s rockovou kapelou. Folk s blues, country s cajunem, gospel s irskými kořeny předků. Nepsaly písničky ke konzumaci ani se vám z nich nesvíralo hrdlo, v mikropříbězích nezvonily povrchní milostností, světabolností, po které jiným nic není; nevršily iluze – dotýkaly se každodennosti, potěšení z venkovského klidu. Zachycovaly intimní chvíle, jejichž zdánlivá nezajímavost jiným za slova nestála. „Večeřím u kuchyňského stolu/za světla, které se rozsvěcí/Dojídám zbytky s bramborovou kaší/už žádné světlo svíček, žádná romantika, žádné povídání/Až hlad je pryč,“ zpívala například Kate na albu Heartbeats Accelerating ve skladbě I Eat Dinner. Po celou dobu se neváhaly svěřovat přátelům textařům: ty nejlepší pro ně napsal ve francouzštině Philippe Tatartcheff.
Vystudovaná strojařka Kate přitom v začátku kariéry – ve skupině Mountain City Four i s kytaristkou Roma Baran – tvrdila, že „psát vlastní písně není nutné, protože všechny podstatné už byly složeny“. Přebírala tradiční záležitosti, Petea Seegera, věci od Boba Dylana, Joan Baez i svého kamaráda Galta McDermotta, tvůrce muzikálu Hair. Pak Anna složila Heart Like A Wheel, Linda Ronstadt z ní v roce 1974 udělala ohromný hit a titul svého nejúspěšnějšího alba a ledy se pohnuly. Asi těžko se najde někdo, kdo by tuhle melodicky vyklenutou milostnou skladbu zařazenou na první desku nebral za poznávací znamení veškeré krásy obestírající Kate a Anne.
A zatímco ta připomínala sluníčko a její skladby měly hitový potenciál, zdaleka zasmušileji přemýšlivější Kate psala na sklonku života epické příběhy nemálo připomínající Jacka Kerouaka, jehož rodiče pocházeli ze stejného kraje a on si tu prošel podobnou výchovou.
Z nádherného a nejrockovějšího alba Matapédia sice svítí Annina skladba Goin’ Back To Harlan (proslavila ji také Emmylou Harris), nicméně sladkohořký popis bolestného rozchodu I Don’t Know („láska je jako náboj v pistoli mířící na tvé srdce“) a především kerouakovsky položená otázka Proč musíme zemřít? (Why Must We Die?) prozrazují, že Kate nikdy nežila v sebeklamu.
„Jsme lidé ustavičné bolesti/budeme se trápit po dobu všech svých dnů/nikdy jsme nenašli své eldorádo/kde jsme se narodili.“
Pozitivní na odchodu Kate McGarrigle je zpráva, že na nebi přibyl další anděl.

Přidat komentář