Katka Garcia: Mám ráda písně s příběhy

Nepochybuju o tom, že by z toho mohla vzejít nahrávka, o jaké by se ještě dlouho mluvilo, napsal jsem před čtyřmi lety do recenze na dúnandoraské album Sweet & Sour zároveň s přáním poskytnout zpěvačce Katce Garcia daleko víc prostoru. Aby zkrátka nemusela co chvíli čekat než kapela dohraje svá instrumentální čísla a my na to, až znovu zazpívá. Stalo se a kdyby jen to: padlo také skeptické přesvědčení, že hudba z Irska, Skotska nebo Bretaně je pro Čechy zakletá. Stačilo zdálivě málo: přestat si něco namlouvat, urputně si hrát na Kelty a místo toho vnímat tu hudbu jako sami Irové – nebránit se jejím výzvám, nabízejícím se možnostem, nelpět na kecech tradicionalistů a vzývání ,nehmatatelné keltské atmosféry‘ nabulíkované světu Enyou.
Zůstaneme-li totiž u ošemetného, vlastně nic neznamenajícího termínu keltská hudba, jímž už léta mnozí domácí Keltové tvrdošíjně označují výtvory, kterým čouhá z bot česká sláma, představuje debut Katky Garcia historicky první české k dokonalosti dovedené keltské album. S kapelníkem a producentem Lubošem Malinou vytvořili hudební precedens do budoucna, vkročili na území, kam se po nich odteď mohou odvážit pouze stejně schopní, přemýšliví muzikanti, nepovažující hraní si na Kelty za způsob, jak se lacině vlísnout do přízně věci neznalému nebo festivalově pažravému publiku.
Woven Ways představuje moderní jiskřivé dílo, pod které by se bezpochyby podepsal kdokoliv z autorů vypůjčených skladeb. Takový irský producent a hráč na buzuki Donal Lunny (od něho je závěrečná Tribute To Peadar O’Donnell) rozhodně, vždyť i on umí pracovat v lehkém popovém oparu, vpustit na svá alba rockovou rytmiku a elektroniku.
Ideálně tu zafungovalo Malinovo letité, poctivé, do hloubky cílené studium irské hudby, ale i zkušenosti z country a bluegrassu, protože přesahy jakoukoliv hudbu Erik Truffaz přijede do Akropole autem Erik Truffaz Foto archiv s í t o 3 koření, nehledě na skutečnost, že neváhal o spolupráci požádat vynikajícího Martina Ledvinu, jenž například dodal šmrnc poslednímu albu Lenky Dusilové. Ve famózní formě se na Woven Ways ukazuje také kytarista Petr Košumberský – viz výborná instrumentálka Via/Happy Man Burrito.
A ta, okolo níž se to všechno točí? Nic než chválu a hlubokou úklonu nelze pro Katku Garcia mít. Tak citlivou, hlasově vřelou, s každičkým melodickým odstínem si pohrávající zpěvačku jsme na výsluní už dlouho neslyšeli. Dokáže zaranžovat lidovky a podřídit irskou gaelštinu svému hlasu, že nám nepřijdou úplně cizí, umí se položit do prastaré irské pěvecké tradice sean nós (skladba The Banks Of The Nile), což je problém i pro nejednoho Ira. Ale především jí věříte. Baví ji to, nečpí z toho křečovitá snaha, nýbrž radost z toho všeho kolem. A také má na hudbu sympatický názor.

Vloni jsi zpívala na stejném podiu s Elizou Carthy či Dobet Gnahore, letos je v Náměšti vystřídala věhlasná Mari Boine. Co ti taková bezprostřední setkání s hudebníky z jiných kultur dávají? V čem tě nejvíc inspirují?
Katka Garcia: Setkání s hudebníky, kteří vycházejí z odlišných tradic (jako ostatně jakékoliv setkání s jinakostí) člověka strašně obohacuje. Mě osobně zajímá, v čem se různé tradice liší a v čem jsou si naopak blízké, hledám styčné body, zkoumám různé techniky zpěvu. Každé takové vystoupení tak trochu poodkrývá odlišný pohled na svět a to mi připadá fascinující.

Zatímco se skupinou Dún an Doras se věnuješ převážně irské a skotské hudbě, s Malina Bandem je tvůj záběr širší – sefardské písničky, Balkán, anglický folkrock, bluegrass. Vyhovuje ti větší repertoárová svoboda nebo naopak dáváš přednost úzkému stylovému zaměření? Mám ráda stylovou pestrost, myslím, že bych se nedovedla věnovat pouze jednomu hudebnímu žánru. Čím dál víc mě baví míšení různých vlivů. Mám hodně zájmů, poslouchám různorodou muziku a tak je můj repertoár poměrně pestrý.Je ale pravda, že se pohybuju (nejspíš) v rámci takzvané ,world music‘ či folku. To je pro mě nejpřirozenější.

Žila jsi dlouho ve Španělsku, zpíváš ale převážně irské písničky. Hudba z Galicie, kraje fantastických zpěvaček, tě neláká? Narodila jsem se v Praze, ve Španělsku vyrostla, pak žila v Praze a momentálně jsem v Dublinu. Maminka je Češka a tatínek napůl Rus a napůl Španěl. Když jsem ve čtrnácti začala poslouchat irskou a skotskou hudbu, nebylo rozhodující, odkud pochází. Spíš mě zaujala svou melancholičností a neuvěřitelnou melodickou bohatostí. Také pro mě byla důležitá stránka textu. Mám ráda písně, ve kterých se odvíjí nějaký příběh a těch je v irské a skotské tradici mnoho. Zkrátka mi tento žánr výjimečně ,sedl‘. Hudbu z Galicie a Asturie znám, mám doma nahrávky, zpívám některé asturijské a galicijské písně, ale není jich mnoho, tedy zatím!

Album Woven Ways, které jsi natočila s Lubošem Malinou v produkci Martina Ledviny, bezpochyby překvapí spoustu posluchačů. V tomto směru se nabízí otázka, je ti bližší folkrockovější, modernější pojetí, kde nechybí studiová elektronika nebo se raději držíš akustické podoby? Album nabízí trošku odlišný pohled na irskou hudbu, tedy alespoň u nás. Mám moc ráda komorní, akustické projekty a vystoupení, ale musím přiznat, že takovéto ,modernější‘ zpracování mě baví. Kromě toho si myslím, že je to pro nás jedna z mála možných cest, jak k tomuto žánru přistupovat.

Co ti říká termín world music? Také si myslíš, že současné střetávání rozličných hudebních kultur, nástrojů a hlasů představuje cosi nepřirozeného?

Pokud vím, tak původně bylo ,world music‘ označení pro tradiční hudbu různých národů nebo hudbu z těchto tradic vycházející. Pro mě je ,world music‘ symbolem setkávání hudebníků z nejrůznějších koutů světa, ukázkou jeho pestrobarevnosti, to vše prostřednictvím hudby jakožto spojujícího živlu. Myslím si, že hudba je především způsob komunikace, který nezná bariéry kulturní ani jazykové.Mám ráda pestrost a líbí se mi prolínání různých žánrů a jejich obohacování novými prvky. V tomto ohledu je ale třeba postupovat citlivě. Myslím si, že k hudbě musí člověk přistupovat především s upřímností a úctou, pak výsledek nemůže být nepřirozený.

Album má nárok stát se překvapením roku. Především pro nezvykle hutný folkrockový zvuk, v němž nechybí ani samply bicích. Na české folkové scéně je ale něco takového stále víceméně tabu. Proč si se k takovému kroku rozhodl?
Luboš Malina: S Katkou hráváme při různých příležitostech v proměnných sestavách už léta. Celou tu dobu si slibujeme, že společně také něco nahrajeme. Naše první cédéčko vzniklo tak trochu náhodou. Vloni jsme dostali nabídku koncertovat na chebském festivalu, a protože naši obvyklí spoluhráči nemohli, nazkoušeli jsme hodinový program s kytaristou Petrem Košumberským a baskytaristou Adamem Stivínem. Pilířem se staly tradiční irské písničky, které už dříve Katka s Petrem hrávali. A protože se nakonec vyklubaly do zajímavé podoby, rozhodli jsme se je takto nahrát. Jen jsme kvartet rozšířili o bubeníka a perkusistu Davida Landštofa. Pro producenta Martina Ledvinu jsem se rozhodl právě pro jeho nekonvenční přístup k muzice a pro nápady, kterými hýřil už za svého působení v Druhé trávě, kde ovšem neměl moc příležitostí k jejich realizaci. A také poté, co jsem slyšel jeho práce z poslední doby. Například alba Lenky Dusilové nebo skupiny Jarett. Chtěl jsem, aby naše ,irská‘ deska zněla moderně a netradičně, protože v tom vidím smysl takového počínání. Pokud jde o použití samplů, jedná se o věc, která mě láká už od dob prvních Afro Celt Sound System a nahrávek Robbieho Robertsona a teď se, myslím, naskytla dobrá příležitost k drobným experimentům.

www.world-music.cz

Přidat komentář