Jazzoví veteráni Kenny Barron a Dave Holland nazvali společné album velmi sebevědomě: Umění konverzace. Ale oni opravdu komunikují příkladně „na úrovni“, se vší obsažností, spravedlivým dělením prostoru a úctou k protějšku, o které mluví příručky slušného chování. Tak proč falešná skromnost.
Netřeba připomínat úctyhodné dílo, které mají oba pánové za sebou. Bylo by skoro divné, kdyby se v minulosti neprotnuli. Pokud je mi známo, a v jejich velmi košatých diskografiích může leccos uniknout pozornosti, hráli spolu minimálně na Barronově albu Scratch (1985). V duu vystupují „teprve“ od roku 2012 a samozřejmě vedle dalších projektů. Barron mezitím „stihl“ desky s Gibbsem a Carterem Thrasher Dream Trio (2013) a s The Brazilian Knights (2013), Holland vydal zdařilý titul Prism (2013). Ale studiová nahrávka, která vyplynula z koncertního repertoáru, rozhodně není rutinní, horkou jehlou šitou snůškou standardů. Naopak, převládají autorské skladby, doplněné pouze třemi adaptacemi klasických kusů Parkera, Monka a Ellingtona/Strayhorna.
Barron a Holland se sešli především v baladách, kde může pianista plně rozvinout svůj pověstný smysl pro lyriku a kde se kontrabas vyžívá v táhlých, medových melodiích. Proplétání nástrojů a střídání doprovodných a sólových rolí působí málem učebnicově, ale ještě ne školometsky. Romantické nálady kulminují v Hollandově skladbě In Your Arms či v Barronově zvukomalebné Rain. Zmíněný med ale naštěstí nepřeslazuje a med také není sacharín ani žádná jiná umělotina. Navíc dojde i na několik hybnějších momentů, správně načasovaných tak, aby deska „neusnula“. Slyš třeba Hollandem zkomponovanou latinu Dr. Do Right, na kterou si můžete klidně i zatancovat. Jistě, mohli bychom namítat, že nahrávka působí na takové velikány až příliš konzervativně. Místy zní až tak odlehčeně, decentně a delikátně, že by „nerušila“ ani hosty ve snobské restauraci. Ale mnohem lepší je si tuhle sofistikovanou konverzaci mistrů užít – a nekecat do ní.
Impulse!, 2014, 64:33
