Dlouhá byla hudební, skladatelská, ale i životní pouť Kennyho Wheelera (1930–2014). Od působení v centru evropsk avantgardy, přes zkoumání možností vlastního stylu v jazzrockové fúzi, až k baladickému albu s prostým názvem Písně pro kvinteto. To vzniklo v londýnském Abbey Road Studiu v prosinci 2013 a mixováno bylo až měsíc před jeho úmrtím. Kenny Wheeler pochází z Toronta, kde ve dvaceti vystudoval Královskou akademii. Už v roce 1952 se definitivně odstěhoval do Londýna. Tam, v centru jazzového života Anglie, okamžitě zdomácněl v pospolitosti muzikantů evropské avantgardy a amerických hráčů zde pobývajících. U tohoto virtuóza na křídlovku a trubku s osobitou barvou lyrického tónu, by posluchač nečekal, že se podílí hráčsky a autorsky na tuctu nahrávek freejazzově experimentálního orchestru Globe Unity 
Alexandera von Schlippenbacha, nebo Spontaneous Music Ensemble Johna Stevense a Trevora Wattse. Songs for Quintet otvírá melancholicky naladěná skladba Seventh-Six s prologem kytary Johna Parricelliho (1959), která v ní má hlavní sólistické slovo. Parricelli přišel k Wheelerovi po Billu Frisellovi při vzniku alba Along Time Ago (1997), kde si ale moc nezahrál – na rozdíl od It Takes Two! (2007). S Wheelerem a saxofonistou Stanem Sulzmannem (1948) spolu kdysi tvořili Ordesa Trio (Ordesa, 2002). V následující Jigsaw se role změní a variantně znějící téma uvádí Wheeler na křídlovku se sekundujícím hlasem tenorsaxofonu, v této nejdelší skladbě se výrazně představí také kytara a kontrabas. Poslední minuta naznačí dialogem Wheelera a Sulzmanna, že se můžeme dočkat i odvázanějšího zvuku. The Long Waiting už názvem prozrazuje náladu dalších pěti minut: tohle téma by bral i Otakar Vávra do Romance pro křídlovku, kdyby neměl po ruce mimořádného skladatele filmové a divadelní hudby Jiřího Srnku. V Canter No.1 se převažující baladická koncepce alba rytmicky rozehřívá, Wheeler a Sulzmann si bopově pohrávají s motivem za poklusu basových tónů s bicími juniora kvinteta Martina France (1964). „Militárně“ pochodově rozjíždějí Francovy bicí tango Sly Eyes s výrazným melodickým motivem, který se posluchači snadno zaryje do uší; vynikne sólo kontrabasu. A náhle přijde krátký (2:40) opus 1076, v němž jako v nabité baterii odhalíte Wheelerovu energii dosud nashromážděnou z časů působení v United Jazz + Rock Ensemble. Old Time je „postaru“ bluesově odvázaným hardbopovým kouskem s expresivními sóly křídlovky a tenorsaxofonu – sound jazzu, který se přenáší přes časy s horami a doly formálních aktualit. Pretty Liddle Waltz – další melodicky výrazný Wheelerův kousek, jehož motiv v dialogu zvukově barevně představují opět oba přítomné dechové nástroje. Posluchači se hudba kvinteta každým dalším odehraným taktem stále více zažírá do duše. Muzikanti s nadhledem, leč s nostalgií, přehrávají zprávu jaké to je, když součástí hudby je sama osobnost stabilizovaná v procesu uměleckého života. Přesto stojí zato zamyslet se nad záměrem nazvat závěrečnou skladbu alba Nonetheless – Nicméně…
ECM/2HP, 2015, 52:16