Existuje reálná možnost, že bychom znovu propadli calypsu? A v 60. letech dobře rozehraná partie nabrala na atraktivnosti, jako když ji vedl Harry Belafonte? Všechno je možné: vždyť o hudbě Garifunů z jihoamerického ministátu Belize neměl také nikdo ani zdání, než přišel producent Ivan Duran a vysoce nepravděpodobný celosvětový zájem o garifunskou pacandu proměnil ve skutečnost.
Nejcennější na Duranově přístupu je, že dopředu nekalkuluje s úspěchem, ale s přesvědčením: copak je vůbec možné, aby ta hudba lidi netrkla? Zní to možná banálně, nicméně Duranovi to zatím vychází. Teď si například plácl s Drew Gonsalvesem, pomohl mu natočit báječné album Jumbie in the Jukebox (Cumbancha) a calypso z Trinidadu se tím rozhodně přesouvá ze složky ztracených případů do těch živých.
Zvol si příhodné jméno – dejme tomu Černý Stalin – a řekni to písní. Podej si v ní co možná nejkousavěji a nejvtipněji vrchnost a staneš se Monarchou Calypso. Chytlavá melodie, taneční rytmus? Bez toho se neobejdeš, calypso coby barometr veřejného mínění ale jinak stojí a padá s texty: improvizovanými jako u slam poetry nebo dopředu napsanými, vždy ale humornými, výsměšnými, nekorektně narážejícími, satirickými, dvojsmyslnými a samo sebou, drbajícími. O nejbližším okolí nebo, když na to přijde, o Bílém domě: vhodnost paralely mezi prezidentem Clintonem a čištěním zubů si každý zhodnoť sám.
„Pro mě je calypsonian zpívajícím novinářem komentujícím denní události s přístupem na půl cesty mezi dvorním šaškem a griotem,“ vysvětlil svou „práci“ Gonsalves, jinak občan Kanady. Domov odsud ale nedohání: narodil se na Trinidadu, po rozvodu rodičů se ve třinácti s matkou odstěhoval do Ottawy, ale na ostrov se pravidelně vrací. Za otcem a calypsem, kterému mezitím při hledání vlastní identity propadl.
V mládí sice koukal přes ulici do talíře Lordu Kitchenerovi, pro tvrdého rockera ale jeden z nejslavnějších calypsonianů všech dob představoval tehdy jen dalšího ze sousedů. Dnes si Drew po té čtvrti hlavního města Port of Spain říká Kobo Town, snaží se jít v Kitchenerových stopách a dokonce se mu prý podařilo přitáhnout na svou stranu jinak zlé a neoblíbené duchy – jumbies.
James Bond a rum s coca colou
Trinidad leží jedenáct kilometrů od břehů Venezuely a s Tobagem tvoří jeden stát. Kryštof Kolumbus byl prvním Evropanem, který v roce 1498 na karibský ostrov vstoupil. Nazval ho po Nejsvětější trojici La Isla de la Trinidad, zabral pro španělskou královnu, a co to šlo, nejrychleji odsud odplul; zlatem tu podle něho Stvořitel totiž dost šetřil. Země kolibříků, jak ostrovu říkali místní indiáni, Španělům stejně nedala spát, a při jedné z dalších výprav za hledáním El Dorada se tu v roce 1592 usadili. Tím to pro španělskou korunu skončilo, nechala ho ladem jako pole a protože o jeho zúrodnění nejevili španělští poddaní nijak velký zájem, otevřela Trinidad přistěhovalcům. Po Francouzské revoluci a v průběhu revoluč- ního dění v Karibiku se tu začali usazovat hlavně Francouzi, francouzsky mluvící kreolové a svobodní afričtí otroci z okolních ostrovů. Musíte uznat, na španělskou kolonii kde najednou skoro všichni mluví francouzsky divný stav: ukončený v roce 1797 převzetím Trinidadu Brity, už majiteli sousedního Tobaga. Vybudovali tu rozsáhlé třtinové plantáže, na kterých pracovaly tisíce dovezených západoafrických otroků (původní obyvatele Trinidadu – Arawaky a Kariby – stačili Španělé vyvraždit). Když Velká Británie zrušila v roce 1833 otroctví, nastal s pracovní sílou opět problém. Afričany – už ale za mzdu – proto nahradili obyvatelé jiné britské kolonie: Indie.
Historický úvod není od věci: vysvětluje, jak se do řečiště calypsa dostalo tolik rozmanitých příměsí a do jeho pozdějších moderních inovací (soca a chutney), indické nástroje a melodie. A proč se mu také na Trinidadu říká kaiso.
Pracovní písně otroků fungovaly jako spiklenecký dorozumívací prostředek. Hlavní předzpěvák chantwell nahodil v nesrozumitelné řeči téma a sbor ho po něm unisono zopakoval. Znělo to příjemně, všichni působili dojmem, že jim při rytmickém zpěvu dřina odsýpá, takže majitelé plantáží zůstávali v klidu. Pokud by jen tušili, že za výkřiky kaiso kaiso (v řeči západoafrických Hausů „skvělé“ nebo „jsi dobrý“) se neskrývá obdiv k vokálním schopnostem, nýbrž ocenění odvahy je zesměšnit, asi by je úsměv přešel. Umění chantwellů s břitkým humorem reagovat na dění na farmách a přenášet přitom zprávy mezi otroky, kterým bylo jinak mezi sebou zakázáno komunikovat, se přeneslo také na dožínkové slavnosti canboulay. Zatímco Francouzi organizovali masopustní karnevaly, otrokům umožnili pořádat vlastní oslavy omezené ale pouze na zpěv a tanec, při nichž chantwellové rovněž vynikali. Po zrušení otroctví, kdy se obě akce přirozeně promísily v dodnes nesmírně populární karneval (kulturní symbol Trinidadu), ve speciálních stanech na předměstí Port of Spain pak nacvičovali do průvodu se sbory písně vycházející z principu plantážového posmívání. Francouzská kreolština brzy ustoupila angličtině, z chantwellů se stali calypsoniani a když prodavač jízdenek Walter Douglas v roce 1921 nahradil karnevalový doprovod kapelou (flétny, kytary, akordeon, housle) a stan proměnil v regulérní koncertní místo s vybíráním vstupného, završil tím vývojový proces calypsa. Postupně absorbovalo západoafrické rytmy a melodie, evropské a karibské vlivy, waltzu podobný venezuelský styl pasillo, od 30. let americký jazz a nakonec reggae.
První národní soutěž o Krále calypsa proběhla v roce 1939 a titulem Monarcha Calypso se zpěváci honosí od roku 1978.
Ačkoliv první nahrávky vznikly na začátku minulého století, zlaté časy stylu přišly až ve 40. letech a lokální calypso se tak stalo dávno před reggae nejúspěšnějším karibským stylem s celosvětovým dosahem. Píseň Roaring Liona Rum and Coca-Cola si v podání Andrews Sisters zpívala polovina Spojených států, Banana Boat Song je sice vlastně jamajské mento, ale prodalo se ho přes milion kusů a dodnes představuje v podání Harry Belafonteho mezinárodně nejúspěšnější calypso píseň. V popularitě ji sahá na paty Jean & Dinah, prostořeká skladba o prostitutkách od Mighty Sparrowa. Toho, společně s Lordem Kitchenerem a Lordem Beginnerem, kteří v 50. letech žili a vystupovali v Londýně, nevynechá žádná encyklopedie calypsa, zahrnující samozřejmě desítky dalších jmen zpěváků z Trinidadu, odkud pochází i z festivalu Respect známý Anthony Joseph, považující calypso za důležitý zdroj své literární i hudební tvorby. Za zmínku stojí zařazení calypsa do soundtracku k první, na Jamajce se odehrávající bondovce Dr. No (1962): skladba Kingston Calypso od Byrona Lee a jeho skvělé kapely Dragonaires se hraje dodnes.
V 70. letech zájem o calypso prudce opadl s nástupem stylu soca: na rozdíl od „denního tisku chudiny“ především tanečního šílenství. Bez spletité historie se soca zrodilo z jediného prostého důvodu: calypso bylo ve spojitosti s karnevaly až příliš často vnímáno jako sezónní hudba. V mezidobí – po vyhlášení Monarchy a přípravě na další soutěž – k sobě pozornost poslu chačů nijak zvlášť nepoutalo a hity už také po smrti velikánů neměl kdo skládat. A do téhle nálady se přesně trefil Lord Shorty se solka: čti jako soul calypso. Nemělo to ale nic společného s americkým soulem, pouze s duší calypsa, která by neměla zemřít, a tak bylo nutné ji roztančit. Shorty si vypůjčil zpěvné calypso melodie, přidal karibské rytmy a indické nástroje a výsledkem klasickému calypsa zasadil opravdu pořádný knokaut, z něhož se už nevzpamatovalo.
Příčiny ztráty ústřední role calypsa v hudbě Trinidadu odkrývá také Gonzalves: popularita soca i modernějších variant napojených na reggae, zdůrazněná zájmem rádií a odporem mladé generace visící na zahraniční popmusic k čemukoliv starému. A hlavně úpadek umění a schopnosti calypsonianů celoročně komentovat společenské dění s takovým švihem a potěšením z dvojsmyslných slovních hříček, jak to dokázali jejich charismatičtí předchůdci. Pravda, uznává Gonzalves, nekonkurovaly jim sociální sítě a internet.
V úvodní skladbě Kaiso Newcast o tom nostalgicky zpívá: „Kdybych měl na výběr, chtěl bych žít v době, kdy calypso přinášelo zprávy. Žádní reportéři a moderátoři. Žádné záznamy, bloky, pera, fotografové mačkající spoušť, a červený inkoust, vyškrtávající pravdu. Vzhledem k tomu, že kaiso nic nepředstírá, neodděluje fakta od argumentu a přiznává, že jeho zdrojem jsou drby a zvěsti, překonává Fox News nebo CNN.“
Namísto psychiatra dovolená na Guantanamo
„Dříve byla zpráva na prvním místě a hudba jen oslem, na kterém se vezla. Chtěl bych to změnit,“ uvedl Gonzalves. Osobitým moderním revivalem zdůrazňuje primární funkci calypsa coby „zpravodajského média“, okolo old-time calypsa a stínu jeho zašlé slávy ale nekrouží: v houpavých melodiích ho inovuje dancehall reggae, ska, trinidadským soca, hip hopem a jamajským dubem. Ambice zatraktivnit calypso – především přes taneční vyznění – se přitom drží Duranova zacházení se zvukem. Ten by neměl vzbuzovat dojem muzea, tím dnešního posluchače jen odradíte, přesným nadávkováním archaismu do indie rockového kontextu lze přece docílit zájmu dnešní generace daleko efektivněji.
Autor těchto řádků se upřímně doznává, že se s Kobo Town na kodaňském veletrhu Womex v roce 2010 minul. Zpětný pohled do poznámek to neomlouvá, spíš naznačuje: příjemné, ale tak nějak normální, napsal jsem si. Nic na tom nezměnil ani poslech debutu Independence (2007) a přikládám to – přes uznání, kterého se albu dostalo – na vrub trinidadského producenta Lyndona Livingstonea. Možné vysvětlení: chyběl mu cit a odhad Ivana Durana zaujmout lidi, kteří nikdy předtím calypso neposlouchali, s přidanou hodnotou „vstřícnosti“.
Druhé album Jumbie In The Jukebox se natáčelo v Kanadě, na Trinidadu, ze všeho nejvíc ale Drewovi učarovalo Duranovo studio v Belize, po strop naplněné kytarami a zesilovači, co toho už hodně pamatují, včetně raritní japonské kytary Maya ze 70. let. Komu v uších zvoní tady vzniklá garifunská alba Andyho Palacia nebo Aurelia Martineze, přijme okamžitě i Kobo Town. Moderně znějící kombinaci „zaprášených nástrojů“ s trombónem, klávesami, akordeonem a basklarinetem lze pak podlehnout bez pocitu, že vás někdo vrací do minulého století. Klíčová je pro album také absence klasických bicích. Namísto nich Duran použil celou řadu tradičních perkusí, conga, cajon a zvonky.
Vystudovaný kytarista Drew není zpěvákem velkého ražení, to je ale nejmenší z jeho starostí, navíc se k němu přidávají sboristé i muzikanti z vynikající kapely. Nejčastěji se doprovází na čtyřstrunnou kytaru cuatro, s níž prý složil všechny skladby.
Na pečlivě vypraveném bookletu Gonzalves připomíná dávný vliv calypsa na společnost i strach politiků, aby se v písních „nedostali do řeči“. Vláda proto v minulosti uvalila na z jejího pohledu nevhodná témata zákaz kontrolovaný policií. V rozhovoru pro tisk přiblížil i další aspekt: calypso i přes svou nekorektnost nikdy nesklouzlo do krutosti, zloby a existenciální beznaděje, z každé nepříjemné i tragické pravdy dokázalo humorně vyklouznout.
Gonzalves jakbysmet, skladby reflektují nezaměstnanost, ekonomickou emigraci, ztrátu jistot, přesto z toho neční depka. Nebo jen občas: Postcard Poverty míří na bohaté turisty přijíždějící na Trinidad fotit chudobu ve slumech, Gonzalves to ale chápe jako obecnou podlost.
Smysl dává i calypso komentář o zmatkovitém, často neopodstatněném strachu, který nemálo lidem nahnalo období po 11. září. Gonzalves mohl na zvlášť pro Američany citlivém tématu shořet, přesto vyprávění Joe the Paranoiac vymaloval v odlehčených barvách: Joe, přesvědčený, že ho sledují, odmítá vycházet z bytu, kde ze strachu před útokem teroristů spřádá paranoidní teorie. Z bomby se nakonec vyklube nářadí, z antraxu plesnivý sýr, z výcvikového tábora zabijáků nedělní škola. Gonzalves Joeovi nabízí proto léčivou radu: dovolená na Guantanamu.
„Musí přijít nový a silný calypsonian připravený v každém ročním období jít do boje s radostmi, triumfy a skandály naší doby,“ nabízí Gonzalves řešení k překonání calypso krize. A vy se těžko bráníte myšlence, jestli by to čirou náhodou nemohl být on sám. Poslech alba Jumbie In The Jukebox takový dojem jen zesiluje. A okamžité vystřelení na samý vrchol evropského žebříčku world music to tlustou čarou podtrhuje. Foto archiv
