Koncertní prostor je součást kompozice

Orchestr Berg založil v roce 1995 původem slovenský dirigent Peter Vrábel, který je dodnes jeho neúnavným hybatelem. Od roku 2001 pak tohle těleso započalo první koncertní sezónu a od té doby předvedlo desítky světových bergpremiér mladých českých skladatelů i řadu českých premiér světových velikánů současné hudby. V jejich repertoáru se objevily mimo jiné kompozice Steva Reicha, Philipa Glasse, Johna Adamse, Michaela Gordona a mnoha dalších. Jedním z vrcholů jeho letošní patnácté sezóny bylo představení scénického koncertu na texty Gertrudy Stein Songs of Wars I Have Seen z pera skladatele Heinera Goebbelse a hudebně obrazové filmové básně Vápenná sinfonietta od Petra Wajsara, jež se odehrálo letos v rámci Pražského jara 25. května v Divadle Archa. Zde také bude mít 9. listopadu svou jedinou reprízu. Na genezi i současnost souboru jsme se zeptali jeho zakladatele.

Jaká hudba Vás formovala v dětství a teenagerství?
Hudba pro mne byla něčím jako příjemnou povinností, i když o cvičení stupnic na klavíru se to nedá nikdy říct. Proto zahrát si nakonec například Mozarta bylo malou odměnou. Ke klasické hudbě jsem měl vždycky blíž než k populární, která běžela v rádiu a televizi. A tak jsem vlastně nefandil nikdy žádné kapele. Změnilo se to okolo puberty, kdy se ke mně dostaly první jazzové nahrávky a odtud už byla rychlá cesta s kamarády na Bratislavské jazzové dni. To množství naposlouchané hudby z té doby cítím dodnes, i když jazz už poslouchám jen okrajově.

Jak vás napadlo studovat právě dirigování?
To je otázka, na kterou je těžké odpovědět. Ale myslím, že velký vliv na mě měly gramofonové desky se symfoniemi. Měl jsem rád ty chvíle, když jsem byl sám doma a pouštěl si hudbu, až se dům třásl.

berg_2Orchestr Berg vznikl ještě v době vašich studií na HAMU a do jisté míry byl propojen s vašimi spolužáky. Byla to generační záležitost?

Jak došlo k přerodu a zahájení první regulérní koncertní sezóny?
Vznikl dramaturgický plán, postavený tehdy ještě profesorem Riedelbauchem, ale hlavně to začalo mít organizovanost díky tomu, že se managementu orchestru chytla Eva Kesslová, která ze začátku hrála v Bergu na housle. Myslím, že to byl jednoznačný přerod, ale my jsme to tak nevnímali, chtěli jsme jenom hrát pravidelněji, zlepšovat se a dělat nové věci. Z dnešního pohledu se mi ta sezóna dramaturgicky jeví jako tradiční – kombinovali jsme to s klasickým repertoárem, což byl asi zase vliv těch gramofonových desek z dětství.

Jak dalece byl pro vás inspirací Agon Orchestra?
S Agonem jsme se potkali na jednom projektu, na nějž nás pozvali, v rámci tehdejšího každoročního Maratonu nové hudby, což byl jednoznačně dobový počin, velký hrnec pro vyhladovělé posluchače současné české i světové hudby. Agon přinesl v Čechách po roce 1989 jinou dramaturgii koncertu. To samozřejmě inspirovalo i mě. Dodnes občas zjistím, že konkrétní skladbu nehrajeme v Praze jako první. Týká se to převážně děl minimalistických skladatelů, což byla jejich hlavní doména. Škoda Maratonu.

Nastudoval jste také Philipa Glasse…
To byla moje první velká zkušenost s minimalismem. Připravoval jsem od něj s Ostravskou filharmonií symfonii č. 6 Plutonian Ode. Jako sólistku, vzhledem k obtížnosti pěveckého partu jsem si prosadil zpěvačku Lauren Flanigan z New Yorku,která zpívala premiéru této symfonie. Po peripetiích letecké dopravy, kdy byla nad Ostravou mlha, přistála paní Flanigan v Brně, kde ji nikdo nečekal. Nějak se dostala taxíkem do Ostravy a přišla rovnou na zkoušku. Já jsem hned začal dirigovat úvod a paní Flanigan mi do toho vstoupila asi o šedesát taktů dřív. Moje levá ruka okamžitě vystřelila a ukázala jí stopku pro zpěváka. Orchestr se pousmál, ona se uklonila na znamení omluvy a pokračovali jsme dál. O pauze v šatně se mi ještě jednou omluvila a ukázala mi v notách, že Glass při premiéře těch šedesát taktů škrtl, ale že prý to nechá na mém zvážení. Byla ve své mysli nádherně svobodná, skromná, a ten neskutečně náročný čtyřicetiminutový part na libreto Allena Ginsberga zpívala dokonale. Po pauze jsem těch šedesát taktů pro orchestr škrtnul.

berg_3Jak dalece je pro vás důležitá improvizace?
Hudební improvizace zatím pro mne moc důležitá není, s Bergem se jí nevěnuji, hrajeme jen to, co máme napsané. I když trochu jsme to zažili v kompozicích brněnského skladatele Františka Chaloupky. A bylo to malé zpestření, kdy jsme mohli vývoj a tvar skladby ovlivnit víc než jindy. Myslím, že improvizaci se musí člověk cíleně věnovat, jinak bude jen pasívně sedět a čekat, co se bude dít.

Jakým způsobem fungovala vaše spolupráce s Peterem Grahamem?
Dirigoval jsem, tedy chystal jsem se dirigovat jednu jeho skladbu. Tehdy jsem se dvě zkoušky trápil tím, aby to všechno krásně sedělo. Bylo to rytmicky mimořádně komplikované. Úsilí ale bylo zbytečné, Jarek (Peter Graham) zamýšlel všechno jinak, hlavně bez dirigenta. Naopak, nezáleželo na souhře, ale na svobodě a vnitřním světě každého hráče zvlášť. Akorát tahle podstatná informace nějak vypadla z partitury. Zbytek zkoušek jsem si při téhle skladbě užil sledováním toho, že jsem objevoval nezávislý svět každého hráče zvlášť. I to mě určitě trošku ovlivnilo v mé práci a v práci s orchestrem.

Podle čeho oslovujete české skladatele?
První spolupráce s mladými skladateli začala v počátcích Bergu na půdě HAMU. A s některými – jako jsou například Petr Wajsar, Michal Nejtek nebo Slavomír Hořínka – spolupracujeme dodnes. Od té doby jsme si vyzkoušeli společně kratší kompozice, různé techniky, žánry, instrumentální kombinace, koncertní prostory… a tyhle malé experimenty nám dnes přerostly do společných velkých projektů. Každopádně sledujeme a hledáme nové mladé skladatele. Je pro ně důležité ověřit si svoje představy v praxi, poučit se z toho, vyvíjet se. A pro nás je vzrušující zkusit nové podněty.

V jakých neobvyklých prostorách jste dosud hráli?
Pro nás je často koncertní prostor něco jako součást kompozice. Dokonce někdy bývá inspirací pro vytvoření dramaturgie koncertu. A proto jsme hráli v různých zapomenutých sálech, v čistírně odpadních vod v Bubenči, v hale Elektrických podniků na Vltavské, v synagogách, nedostavěné stanici metra a v dalších zajímavých prostorách. Akorát tunel Blanka nám před několika lety nevyšel, situace okolo stavby byla natolik komplikovaná, že jsme to radši vzdali.

Jak často zapojujete do svých vystoupení elektroniku? Kdo ji pak obsluhuje?
Elektroniku využíváme čím dál častěji a nejčastěji ji ovládá a obsluhuje sám skladatel. Mají s tím zkušenosti a praxi. I v případech, kdy samotný autor není při interpretaci svého díla nebo se na ni chce soustředit, oslovuji na práci s elektronikou jiného skladatele.

Hráli jste někdy neevropské a neamerické autory?
Hráli jsme například koncert zaměřený na čínské skladatele. Bylo to pro nás zajímavé objevování hudebně neznámého světa. Nakonec mi z toho vyšel program od skladatelů, kteří všichni momentálně žijí mimo Čínu. A také jsme hráli pár skladeb postsovětských autorů z Ázerbájdžánu a Tádžikistánu.

Přemýšlíte o nějaké fúzi s jinými tělesy či sólisty třeba z oblasti rocku, jazzu nebo world music?
Občas nás taková myšlenka napadne, pak se k ní vrátíme a zase ji odložíme. Není to jednoduché. Technické nároky dnešních skladatelů na jejich kompozice jsou hodně vysoké. Ale věřím, že na něco přijdeme, někoho najdeme, někoho oslovíme. Párkrát jsme se o této možnosti spolupráce už bavili s Lenkou Dusilovou. Uvidíme, třeba to jednou vyjde.

Existuje ještě nějaká oblast, kterou byste chtěli probádat, a zatím na to nebyla příležitost?
Napadá mě folklór a otázka, zda je pro dnešní skladatele jako inspirace absolutně ztracený. Rád bych proto udělal s nějakým skladatelem pokus vstoupit do tohoto terénu. Mám v hlavě i konkrétní plán, ale nebudu ho prozrazovat.

Jednou z klíčových postav pro Berg je německý skladatel Heiner Goebbels. Jak jste jeho dílo objevil a jak jste navázali spolupráci?
Dílo Heinera Goebbelse jsme začali objevovat asi tak před osmi lety. Začalo to skladbou Industry and Idleness, kdy jsem si poprvé vyzkoušel práci s jeho samplovanými zvuky. Hned potom jsme se pustili do dnes už legendárního díla Schwarz auf Weiss. Přizvali jsme ke spolupráci režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský). Heiner byl nápadem tohle dílo znovu uvést nadšený, do té doby zaznělo pouze v provedení Ensemble Modern pod jeho režijním vedením. Souhlasil s naší koncepcí tohoto hudebního divadla a přijel nám několik dní před premiérou pomoci. Spolupráce pokračuje i letos. Na Pražském jaru jsme uvedli jeho Songs of Wars I Have Seen. Heiner tohle dílo s námi připravoval nejdřív skrz e-maily a potom osobně na zkouškách doladil. Budeme to ještě jednou opakovat 9. listopadu v Divadle Archa za jeho osobní účasti. Moc se na to těším, je vždy super zážitek s ním pracovat.

Přidat komentář